„Interprety byli PKF – Prague Philharmonia pod taktovkou Roberta Kružíka a klarinetistka Anna Paulová.“

„Díla židovských skladatelů zazněla spolu s geniální hudbou salcburského mistra.“

„Její basetový klarinet zněl v krásném klenutém tónu, s virtuozitou a brilancí nejvyšší úrovně.“

Do svého sedmého ročníku vstoupil 21. února zahajovacím koncertem v kostele sv. Šimona a Judy festival Věčná naděje, pořádaný stejnojmennou nadací. V průběhu následujících dnů a týdnů až do konce dubna nabídne veřejnosti celkem sedm koncertů. Interprety úvodního večera byli PKF – Prague Philharmonia pod taktovkou Roberta Kružíka a laureátka Mezinárodní hudební soutěže Pražské jaro 2015, klarinetiska Anna Paulová.

V dramaturgickém plánu festivalu rezonuje jako klíčové téma – jak uvádějí pořadatelé – tvorba terezínských autorů v hudebně geopolitických konotacích. Festival si dal za úkol mapovat českou, židovskou a německou kulturu, jejíž soužití a vzájemné ovlivňování dalo na našem území vzniknout pozoruhodným uměleckým hodnotám, které si zaslouží trvalou pozornost. Společně s Verdim a Smetanou byl nejhranějším autorem terezínského ghetta Wolfgang Amadeus Mozart, a proto také díla židovských skladatelů Hanse Krásy, Ervína Schulhoffa a Ericha Wolfganga Korngolda zazněla na koncertě právě spolu s geniální hudbou salcburského mistra.

Pražský rodák, skladatel Hans Krása (1899–1944), jehož Předehra pro malý orchestr program otevřela, pracoval zároveň v Terezíně v polovině roku 1943 na nové instrumentaci své proslulé dětské opery Brundibár. Bohužel jeho tvůrčí odkaz z Terezína zůstal značně neúplný. Smyčcový kvartet, smyčcové trio a písně na Nezvalovy Trojverší dochovány nejsou, svůj čas přežily jen písně na překlady básní Arthura Rimbauda. Svobody se nedočkal, v říjnu 1944 byl hned po příjezdu do Osvětimi zavražděn. Výrazně se uplatňoval v terezínských produkcích jako klavírista a uchování Předehry je malý zázrak. Dílo poutá zpěvnou melodikou, barevností instrumentace a zejména svěží rytmickou stránkou, připomínající živou hudební mluvu Brundibára. V Terezíně zřejmě nezaznělo, premiéra se uskutečnila v Jeruzalémě v červnu 1993, zatímco evropská premiéra se uskutečnila přesně o rok později v Německu pod patronací předsedy tamější Rady židovských náboženských obcí.

V letošním Roce české hudby si připomínáme 130. výročí narození jiné významné osobnosti, jejíž hudba zazněla na koncertě PKF – Prague Philharmonia. Tři kusy pro smyčcový orchestr, op. 6 zkomponoval Ervín Schulhoff (1894–1942) na začátku své umělecké dráhy. Pocházel ze staré pražské židovské rodiny, byl sice vychován v duchu rodových tradic německy, ale trvale udržoval těsné kontakty s českou hudební kulturou. Není to časová chyba: Na doporučení Antonína Dvořáka přišel jako osmiletý na pražskou konzervatoř, pak studoval ve Vídni, v Lipsku a Kolíně nad Rýnem. Během první světové války bojoval na ruské a italské frontě a po návratu do Prahy působil jako klavírista v rozhlase, hrál v orchestru Jaroslava Ježka v Osvobozeném divadle a věnoval se intenzívně také koncertní činnosti v zahraničí.

Schulhoffova poměrně rozměrná tvorba byla těsně spjata s řečí hudební avantgardy meziválečného období. Doma se však úspěchu a uznání nedočkal. Po německé okupaci a zavedení norimberských rasových zákonů měl jen minimální možnosti obživy. Nestačil emigrovat, byl internován a zemřel v internačním táboře v bavorském Würzburgu v srpnu 1942. Tři kusy jsou raným dílem šestnáctiletého autora z jeho lipských studií, nicméně prozrazují velký talent. Je to invenční, posluchačsky přitažlivá skladba s graciézní úvodní větou i půvabným středním menuetem „ve starém slohu“ a finální částí v rytmu křehkého valčíku, inspirovaného subtilní dívenkou ze hry A Pippa tančí Gerharta Hauptmanna.

Trojici kompozic židovských autorů doplnil v závěrečném čísle programu brněnský rodák Erich Wolfgang Korngold (1897–1957) a jeho Téma a variace, op. 42. Ten jediný se vyhnul nacistické perzekuci a koncentrákům, protože zhruba od poloviny třicátých let působil ve Spojených státech jako mimořádně úspěšný tvůrce hollywoodských trháků a naštěstí se shodou okolností prozíravě do Evropy nevrátil. Mimochodem je držitelem dvou sošek Oskara! Téma a variace z roku 1953 jsou Korngoldovým posledním dílem s opusovým číslem. Téma „na způsob irské lidové písně“ je jeho vlastní a nikoli folklórním citátem, přičemž celý průběh skladby se sedmi variacemi pojaté až v symfonickém zvuku prozrazuje zkušeného tvůrce a výtečného znalce instrumentace i hudebně poutavých a přitažlivých nápadů. Je však logické, že přestože Korngold přísně odděloval svou filmovou hudbu od hudby vážné, přece jen nelze přehlédnout, že hudební styl, jemuž věnoval v Hollywoodu řadu let svého života, je mu i v této skladbě blízký.

O interpretační kvalitě a hráčských dispozicích PKF – Prague Philharmonia nelze pochybovat, spolupráce s dirigentem Robertem Kružíkem ovšem měla své pozitivní i méně zdařilé stránky. Především je třeba ocenit zodpovědný přístup, jaký věnoval všem nerepertoárovým dílům českých židovských skladatelů. Byl pečlivý a jeho projev prozrazoval perfektní znalost všech partitur. Jako skvělý violoncellista a nositel řady cen si zřejmě lépe rozumí se smyčci, hráče dechových nástrojů ponechával často bez korekce (to platilo také u Mozarta), takže z celkového zvukového obrazu občas vyčnívaly. Je ovšem nutné vzít v úvahu akusticky zrádný charakter chrámového prostoru.

Obě skladby Wolfganga Amadea Mozarta přinesly početnému publiku potěšení a palmu vítězství především z vystoupení sólistky Anny Paulové. Kružíkovo provedení Symfonie D dur, K 504 „Pražské“ se naopak bohužel stalo nejslabší částí programu, zejména s ohledem na to, jak je PKF schopna jakéhokoli Mozarta zahrát. Jeho příliš velké gesto, frontální přístup a absence propracování a prožití a pohrání si s každým detailem včetně zřetelného dynamického odstínění poznamenaly celkový výsledek. Romantizující interpretace jakoby postrádala vnitřní náboj a napětí. Zdá se, že Mozart zatím není Kružíkovým šálkem čaje a spíše vlažný a zdvořilý ohlas obecenstva toho byl dokladem. Skutečnou lahůdku připravila posluchačům Anna Paulová. Její basetový klarinet v Klarinetovém koncertě A dur, K 622 zněl v krásném klenutém tónu, s virtuozitou a brilancí nejvyšší úrovně. Vládne velkým, lahodným a měkkým zvukem a jedinečným způsobem dokáže pracovat s dechem, což prezentovala fascinujícími pianissimy v proslulé střední adagiové větě. A byla to právě Anna Paulová, která – včetně drobného variačního přídavku v Mozartově duchu – sklidila právem největší posluchačský úspěch.

Foto: Věčná naděje / Libor Galia