„Kolotoč kolem osoby dirigenta prestižního abonentního cyklu Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK byl vskutku zarážející.“

„Nejnovější pražské vystoupení v Beethovenově Pátém klavírním koncertě potvrdilo, že v jeho případě věk nehraje žádnou roli. Stále je to Ohlsson, který nic neztratil na brilanci své hry.“

„Petr Altrichter však orchestr dokázal spíše strhnout než zaujmout.“

Legendární klavírista Garrick Ohlsson 18. října vystoupil v rámci orchestrálního cyklu Pražských symfoniků. Po dvojí omluvě třetí dirigentské jméno už zůstalo v platnosti a orchestr tak řídil Petr Altrichter. Zazněla známá díla Ludwiga van Beethovenova a Petra Iljiče Čajkovského.

Kolotoč kolem osoby dirigenta prestižního abonentního cyklu Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK byl vskutku zarážející. Původně ohlášený arménský dirigent Sergej Smbatyan nemohl z osobních důvodů zavítat do Prahy – jak jsme se dočetli v tištěném programu – a měla zaskočit jako první náhradnice širšímu obecenstvu přece jen stále ne zcela známá mladá dirigentka Alena Hron, s níž orchestr získal dobrou zkušenost na letošním Pražském jaru v debutovém večeru. Pořád trochu málo na zahájení ostře sledovaného úvodního koncertního cyklu sezony s dvěma gigantickými díly světového repertoáru! Alena Hron však na poslední chvíli ze zdravotních důvodů odřekla. A tak nakonec narychlo nastoupil k pultu FOKu Petr Altrichter. Renomovaný bard s velkým rozmáchlým gestem, již řadu let bez stálého angažmá, pohostinsky u Slovenské filharmonie a občas vypomáhající také u prvního orchestru v Rudolfinu. Mimochodem Altrichter bude řídit tentokrát už snad podle ohlášeného programu také březnový abonentní koncert. Když to vše shrneme, z očekávaného mezinárodně renomovaného zajímavého dirigentského jména zbyla na koncertě jen naprostá sólistická jistota – klavírista Garrick Ohlsson, jehož naše publikum právem miluje a s jehož billbordy jsme se mohli potěšit v celém centru metropole. A ještě jedna poznámka: cožpak Armén nemá za sebou kvalitní agenturu, která by nabídla jiného srovnatelného dirigenta ze svého portfolia? Dramaturgie, zdá se, šla zkrátka nejsnazší a nejlevnější cestou. Že posluchač FOKu chce a potřebuje slyšet ve svých cyklech nové prvotřídní mezinárodní osobnosti, ji asi tolik netíží.

A teď již k samotnému zahajovacímu večeru. Před výborně naplněnou Smetanovou síní zazněla dvě nesmírně populární díla – Beethovenův Klavírní koncert č. 5 Es dur „Císařský“ a Čajkovského Pátá symfonie e moll. Američan Garrick Ohlsson, který letos oslaví své 75. narozeniny, je jedinečnou postavou klavírní interpretace. Vítěz Busoniho soutěže v Itálii (1966), Montrealské klavírní souěže (1968) a Chopinovy mezinárodní klavírní soutěže ve Varšavě v roce 1970 je stále v plném pracovním vytížení. Několik desetiletí trvající vzájemný vztah s Prahou a českou hudbou je přitom krásným příkladem oboustranného přátelství a značného respektu. Ohlsson mj. nahrál Dvořákův Klavírní koncert a Smetanovy České tance.

Nejnovější pražské vystoupení v Beethovenově Pátém klavírním koncertě potvrdilo, že v jeho případě věk nehraje žádnou roli. Stále je to Ohlsson, který nic neztratil na brilanci své hry či potřebné pevnosti úhozu, zdůrazňující majestátní tónový patos. Stále obdivujeme zřetelnost a perlivost virtuózních pasáží, jemnou poetičnost (druhá věta) i fenomenální práci levé ruky. Umělec dal zkrátka dílu naprosto vše, co mu přísluší a co posluchač očekává – slavnostnost, majestátnost a zvukovou transparentnost. Známé dílo neklade na spolupráci sólisty s dirigentem žádné velké nástrahy, vše běželo jako po másle s perfektně reagujícím orchestrem za Altrichterova extenzívního řízení.

Přidám několik drobných detailních postřehů: znamenité sólo první hornistky Zuzany Rzounkové v úvodu první věty, která pak excelovala také v Čajkovského symfonii, zanedbatelnou diferenci na jednom jediném akordu, kdy dirigent na sólistu „nepočkal“ , a možné větší ztišení dřev v Adagiu druhé věty ve prospěch meditativní výpovědi klavíru. Pozornost vzbuzovaly také některé pasáže hrané bez pedalizace. Garrick Ohlsson tedy svou interpretací Beethovena opět nadchl své věrné publikum metropole a stal se jednoznačným vítězem úvodního večera, když v přídavku přinesl ještě jako pohlazení Chopinovo Nokturno č. 2 Es dur.

Provedení dalšího gigantického díla světové hudební literatury po pauze již nepřineslo úplně přesvědčivý výsledek. Podotýkám, že ohlas obecenstva po skončení Čajkovského geniální Páté symfonie byl vřelý, spontánní a bezprostřední. Orchestr FOK, tentokrát připravovaný jistě specialistkou na ruskou hudbu, letitou koncertní mistryní Ritou Čerpučenko, vyplnil dozajista na nejvyšší možné úrovni všechny Altrichterovy požadavky, včetně těch, které celkový výklad díla mohou spíše oslabit. Osudovost skladby, „nespokojenost, pochybnosti, žalost, výčitky“, jak napsal skladatel, byly v Altrichterově interpretaci odsunuty spíše do druhého plánu. Proto dirigentovi díky jeho naturelu mnohem lépe vycházela efektní exaltovaná fortissimová místa a pasáže, které pak také s drtivou silou dopadaly na posluchače. Čajkovského geniální symfonie je ovšem dílo mnohovrstevnaté, s neobyčejně širokou škálou emocionálních dimenzí, od niterného zápasu přes jasnější tóny a k slavnostnímu monumentálnímu závěru. Altrichter nevolil postupné kroky, sílící gradaci jíž by zvyšoval napětí, ale šel do toho hned naplno. Samozřejmě, že taková interpretace je možná a určitě se takových provedení s dobrým účinkem uskutečnilo již tisíce. Je však také alternativa ponořit se více do filozozické hloubky a niternosti díla a nezaměřovat se k prvnímu, povrchnímu plánu. Dost mě například překvapila absence většího tanečního šarmu a graciéznosti valčíku třetí věty. Dodejme, že Petr Altrichter měl k dispozici – znovu opakuji – velmi angažovaný, zaujatý orchestr, s vyrovnanými hráčskými skupinami a vynikajícím tympánistou Svatoplukem Čechem. Dokázal však orchestr spíše strhnout než zaujmout.

******

Foto: Petra Hajská