„On kupodivu hraje na moderní nástroj z roku 2000 z dílny houslaře Petera Greinera, zatímco ona na nástroj Guadagniniho z roku 1776. Řeknete si: ‚Nesourodé spojení…‘ Naopak!“

„S mnohými posluchači jsem jen litoval, že už je konec.“

„Eva Ollikainen vedla s pozoruhodným uměleckým sebevědomím a každým gestem přesvědčovala o dokonalé znalosti partitury.“

Poslední letošní večer Symfonického orchestru Českého rozhlasu na pódiu Dvořákovy síně Rudolfina 18. prosince uspokojil svým průběhem snad všechny posluchače. Výborným počinem bylo pozvání skvělých hostujících umělců – jedenačtyřicetileté finské dirigentky Evy Ollikainen a dua sourozenců Tetzlaffových.

Ollikainen je v pražském koncertním životě nové jméno a stojí za pozornost! Jde totiž o umělkyni, která dirigentské řemeslo ovládá suverénně, dokáže s hráči okamžitě navázat úzký kontakt a získat je pro svůj vlastní přístup k partituře. Řídí orchestr přesně, jaksi samozřejmě, ale zároveň pevnou rukou. Nic neponechává náhodě, její gesto je zřetelné, srozumitelné a také svým vizuálním projevem působí tato žena za pultem na posluchače příznivě a bezprostředně.

Není náhoda, že Ollikainen má již na svém kontě řadu prestižních vystoupení na četných mezinárodních pódiích: od roku 2020 zastává šéfovskou pozici u Islandského symfonického orchestru, ale v poslední době hostovala například na koncertech a představeních se Staatskapelle Dresden, Vídeňskými symfoniky či s Královským skotským národním orchestrem. Hodně času – zdá se – věnuje rovněž spolupráci se Symfonickým orchestrem BBC, k jehož 100. výročí založení připravuje slavnostní koncert.

Na koncertě s rozhlasovými symfoniky měla ovšem Ollikainen elitní spolupracovníky – fantastické duo německých interpretů, věkově padesátníků, Christiana Tetzlaffa a jeho mladší sestry Tanji Tetzlaff. A jejich provedení poslední velké symfonické kompozice Johannesa Brahmse Dvojkoncertu a moll pro housle, violoncello a orchestr, op. 102 přineslo mimořádný posluchačský zážitek.

Podle oficiální verze psal Brahms svůj Koncert na žádost znamenitého violoncellisty Roberta Hausmanna, v podstatě však měl na mysli především proslulého Josepha Joachima, protože počítal s tím, že případný houslistův zájem o nové dílo umožní znovuzrození jejich někdejšího po léta silně narušeného přátelství. Naštěstí v Joachimovi zvítězil hudebník nad uraženým mužem a premiéra pod taktovkou skladatele a s oběma interprety se uskutečnila v Kolíně nad Rýnem 18. října 1887 a hned do konce toho roku následovala provedení ve Wiesbadenu, Frankfurtu, Basileji a za řízení Hanse Richtera ve Vídni. Brahms byl nadšený: „Teď vím,“ řekl, „co mi v životě poslední roky chybělo. Cítil jsem, že něco potřebuji, ale nevěděl jsem co. Chyběly mi tóny Joachimových houslí.“

Jak zněly Joachimovy housle se nikdy nedozvíme, ale Tetzlaffovy zněly famózně! A jeho sestra nezůstala v ničem pozadu. On kupodivu hraje na moderní nástroj z roku 2000 z dílny houslaře Petera Greinera, zatímco ona na nástroj Guadagniniho z roku 1776. Řeknete si: „Nesourodé spojení…“ Naopak! Právě dokonalá vyváženost, samozřejmá technická virtuozita obou sólistů a jejich vzájemné zvukové sladění přineslo ideální výsledek. Měkký, lahodný tón violoncella Tanji upoutal a uhranul už od úvodního sóla první věty, zatímco Christian, o němž se občas hovoří jako o houslistovi cizelované a lehce strohé tónové krásy, pak v Brahmsově díle ukázal tón plný nádherné vřelosti, pronikavého lesku v nejvyšších polohách i příslušné elegance. Přičteme-li dirigentkou výtečně propracovaný orchestrální part s oním brahmsovsky nezbytným vnitřním nábojem, pak logicky všem třem větám Koncertu naslouchalo publikum bez dechu a s mnohými posluchači jsem jen litoval, že už je konec. Naštěstí se oba sourozenci odvděčili ještě nádherným virtuózním přídavkem Duem pro housle a violoncello op. 7 Zoltána Kodályho a sklidili právem obrovský ohlas.

A ještě drobná poznámka k profilu Christian Tetzlaffa v tištěném programu: Jako by u nás hostoval poprvé, bez zmínky o jeho vystoupeních na Pražském jaru nebo na Dvořákově Praze, naposledy v roce 2021 s dirigentem Tomášem Netopilem…

S nemenším zájmem očekávalo po přestávce auditorium Rudolfina slavný a populární kus raného romantismu – novátorskou a programní Fantastickou symfonii Hectora Berlioze. Také zde si Eva Ollikainen vedla s pozoruhodným uměleckým sebevědomím a každým gestem přesvědčovala o dokonalé znalosti partitury. Měla samozřejmě k dispozici přesně reagující, ve všech nástrojových skupinách vyrovnaný a zvukově kultivovaný orchestr, z nichž bych snad přece jen na prvním místě vyzdvihl transparentní, perfektní skupinu prvních houslí. Ale nechci tím nijak umenšit výkon dřevěných nástrojů (včetně např. klarinetového sóla ve třetí větě) a obvykle výborných žesťů. Ollikainen si ovšem ve Fantastické symfonii zvolila rozměrné, pětivěté symfonické dílo, které vyžaduje také značné množství fyzické síly. Zdálo se, že jí má dost. Především úvodní větu Sny a vášně i Scénu na venkově (třetí věta) vybavila nezbytným dramatickým napětím a intenzivním emocionálním záběrem. Zatímco druhá věta Na plese přece jen mohla mít v jejím podání větší míru lyriky a poetičnosti. Mimohudební program symfonie graduje v extrémně dramatických obou závěrečných částech Pochod k popravišti a Sabbat čarodějnic. Vše bylo v pořádku a Berliozova hudba promlouvala silně a působivě. Nemohu se však ubránit pocitu, že dirigentka již svými gesty nevyprovokovala orchestr k napětí a koncentraci předchozích částí a že exaltované vyznění symfonie v jejím závěru přece jen nepatrně kleslo. To ovšem nic nemění na faktu, že z koncertu rozhlasových symfoniků odcházelo publikum právem spokojené z vynikajících interpretačních výkonů.

******

Foto: Michal Fanta