„Působivě proměnná předehra se silným motivem famózního sboru ‚Va, pensiero‘ byla brilantní.“

„V dětských rolích vystoupily Anna Kaprasová s Andělou Kybalovou.“

„Ukrajinská Sopranista Oksana Nosatova byla rozhodně hvězdou první premiéry.“

Státní opera uvedla ve čtvrtek 15. února první premiéru nového nastudování opery Nabucco od Giuseppa Verdiho. Představení v režii Tomáše Ondřeje Pilaře bylo realizováno v umělecké koprodukci se Slovenským národním divadlem, kde proběhly premiéry ve dnech 29. září a 1. října.

Dramaturgie je Jitky Slavíkové, scénu připravil Petr Vítek, kostýmy navrhla Dana Haklová, světelný design stvořil Daniel Tesař, choreografii měl na starosti Martin Šinták. Dobře znějící Orchestr Státní opery (koncertní mistr Michal Sedláček) hrál pod vedením dirigenta Andrije Jurkevyče. Působivě proměnná předehra se silným motivem famózního sboru „Va, pensiero“ byla brilantní. Předznamenala orchestrální kreaci v celém průběhu opery jako kontinuální podklad přestavení. Výstižný rytmický průběh v árii Nabucca „Mio furore, non più costretto“ po zachránění Feneny Ismaelem z rukou Zachariáše jen potvrdil očekávání. Dirigent bezpečně potvrdil polohu doprovodného ansámblu v úvodu druhého dějství v árii Abigail „Ben, io t‘ invenni“ a následující. A znatelně poetičtěji v árii Zachariáše „Vieni, о Levita!“, kde vedle orchestrálního přediva vytvořila melodie violoncella mystickou scénu. Současně naplňoval náladotvorné poslání instrumentálního korpusu. Orchestr byl rovněž partnerem pěveckému sboru, jehož schopnost dynamické gradace a poutavých proměn posiloval a násobil v dramatických pasážích díla. Včetně pulsující nesmrtelné sborové scéně „Va, pensiero“ v druhém dějství. Sbor státní opery připravil sbormistr Alessandro Zuppardo. Představení dotvářel Balet Národního divadla, spoluúčinkovali herci David Králík a Michal Soukup. V dětských rolích vystoupily Anna Kaprasová s Andělou Kybalovou. Obě jsou svěřenkyně Baletní školy při Státní opeře Praha pod vedením Olgy Kyndlové. 

V první premiéře zpíval Nabucca gruzínský pěvec Nikoloz Lagvilava, Abigail Oksana Nosatova, Fenenu Markéta Cukrová, Ismaela Josef Moravec, Baalova velekněze Jan Hnyk, Abdalla Vít Šantora a Annu Veronika Kaiserová. S výjimkou Josefa Moravce to byl pro všechny ostatní jmenované debut v příslušných rolích. Mezzosopranistka Markéta Cukrová zpívala decentně a s noblesou jak izraelská zajatkyně a milá Ismaela, tak královna babylónská, a opět žalářovaná odsouzenkyně k smrti. S příjemným nosným tenorem Josefa Moravce ve vzpomínkovém duetu, v mnohých scénách s barytonem Lagvilava, či v ansámblových harmoniích byla bezpečnou partnerkou. Jan Hnyk, pěvec skvělé dikce a sonorního basu přišel na scénu ve druhém jednání a vstoupil poprvé slušně do charakteru role. Tenorista Vít Šantora, jako babylónský voják, zpíval zvučným hlasem vkusné barvy. Jako Anna, sestra Zachariáše, vystoupila Veronika Kaiserová. Velkou rolí byla postava Zachariáše, kterou zpíval bulharský basista Ivo Stánčev s jistou tónovou kvalitou v celém zpívaném rozsahu a s příjemnou barvou. Jeho bas byl snad nejlepší mužský hlas v opeře Nabucco. Ukrajinská sopranista Oksana Nosatova byla rozhodně hvězdou první premiéry. Energií, nasazením, hereckou prací a skutečně výbojným zvučným hlasem sympatické barvy.

Představení začíná před zavřenou oponou, na každé straně sedí hotelový poslíček. Tito dva herci pak s různými úkoly vstupují do interiéru a zapojují se do děje. Při hostině nalévají do číší, při Fenenině obřadu asistují s džbány v rukou a vylévají vodu do otevřené vitríny. Asistují při spouštění visutých scén či ukazují tam, kam má divák pohlédnout.

Scéna na jevišti, kterou navrhl Petr Vítek, ukazuje chrám, jehož zdi jsou složené z betonových dílů s viditelnými spoji, přičemž některé dílce jsou pomalovány hrubou malířskou štětkou. Uprostřed je umístěná velká brána pro všechny triumfální i potupné příchody a odchody. Posloužila později také jako zavřená vrata, do kterých se dobývá zavržený Nabucco. Během předehry je prostor upravený jako muzejní sál, kde si exponáty ve stolních vitrínách prohlížejí návštěvníci. Hoteloví pikolíci jsou v tu chvíli kustody. Vběhnou tam postupně dvě dívenky a prohánějí se nerušeně mezi exponáty. Nakonec vyjde z lože vpravo u portálu ženská postava v černém přejde rampu a odejde lóží na levé straně. Když vstoupí v prvním jednání na scénu Abigail, dovtípíme se, kdo to asi byl. A o něco později identifikujeme dívenky asi jako sestry Fenenu a Abigail v dětském věku. Návštěvníci se postupně vytratí a pak teprve přijdou ty postavy, které do opery patří. Nicméně se vstupem babylonského okupanta přitančí na scénu zase několik přidaných bizarních okřídlených postav s velkými zobany, které se v průběhu děje buď přitisknou ke zdi, nebo provozují baletní kousky. Zdá se, že cosi symbolizují, snad barbarskou podstatu uchvatitelů židovského chrámu. Stejné zdi, ovšem ve zmenšené podobě a čistě vybílené rámují kabinet, který se později v prvním obrazu druhého jednání, snesl shůry ve scéně, kdy Abigail odhalí dokument o svém původu. Je osazen křeslem a židlemi, které jsou uloženy na písečných dunách. A tam se do písku usadí starší z dvou holčin, najde cosi v písku a znehybní. Kabinet se vznese se změnou scény a přistane opět jako zobrazení visuté zahrady babylónské, kde se bujně hoduje a na zdi visí tapeta s exotickou krajinou, ptáky a lvicí v posledním tažení, zraněnou třemi ukrutnými šípy. Nad vchodem je umístěn jasně čitelný nápis v italštině asi tohoto znění: „Proto jej obývají pouštní zvířata a šakali. Usadí se tam pštrosi; už nikdy nebude obýván. Ani osídlený z generace na generaci“. Nenapadá mne, odkud vzešla inspirace. Starší dívenka se pak objeví při obřadu Feneny v chrámu a na závěr položí na mrtvou Abigail palmovou ratolest. V prvním jednání se muzejní sál změní v židovský chrám, na stěnu je zavěšeno obří plátno s zobrazují nejspíše Mojžíše. Ve scéně zničení chrámu jsou odnášeny vitríny a je potupně strženo plátno a je brutálně odtaženo. Objeví se v závěru, při obnovení chrámu a vůbec mě nenapadlo, že plátno bude v elegantním kufříku, který nese Zachariáš, když přijde povzbuzovat své zajaté věrné. Nakonec je portrét Mojžíše slavnostně zavěšen na původní místo a trosky sochy Baala odvážejí chodící ptáci na paletě .

Osvětlení je funkční a nápadité, zvláště když se s ním hraje v průchodu bránou. Specialitou je hrůzyplně pomalu snášející se předlouhá neonová trubice, která má představovat blesk, jenž zasáhne rouhajícího se Nabucca, aby ho zbavil rozumu. 

Kostýmy, které vybrala Dana Haklová jsou současné a výběr je pestrý. Ozbrojenci jsou oblečeni jako zásahová jednotka s kuklami na hlavách, královské sestry mají na sobě večerní róby. Ismael nosí dlouhý béžový kabát, Baalův velekněz je oblečen jako štramák v elegantním svrchníku s límcem s kožešinkou, myslím, že nosí tmavé brýle. Babylónský voják Abdallo má pestrou vojenskou uniformu. Nabucco má přes sebe přehozený plášť s velkým límcem a klopami, a na těle pod ním nosí plátkový pancíř. Návštěvníci muzea v úvodu a Židé jsou slušně oděni, některé dámy mají kožešinové límce a kloboučky na hlavách, převažuje šedá barva. Zachariáš, se převlékl z kněžského roucha do slušivého kabátu. Dívenky mají bílé šatečky. 

Operu s velkolepou výpravou a rušným dějem kvitovalo publikum s všeobecným povděkem. Svým dějem se stává v jistém ohledu pro současnost aktuální a má své místo na domácím slunci.

Foto: ilustrační - ze zkoušky ND / Zdeněk Sokol