„A také nám přijde škoda, že existuje spousta skladeb a skladatelů, kteří stojí za to, aby se hráli, ale z nějakého důvodu zapadli.“

„Třeba šestý kvartet je rytmicko-harmonická spletitost – je mi až divné, jak Kubelíkovi něco takového mohlo znít v hlavě.“

„Teď Veit skutečně docela ‚frčí‘. Bylo by nám ctí, kdybychom na jeho popularitu měli vliv.“

Houslistu Michala Sedláčka znají posluchači klasické hudby z poslední doby nejspíše ve dvou rolích: jako koncertního mistra orchestru PKF — Prague Philharmonia a jako primária Sedláčkova kvarteta. V úctyhodném životopisu plném soutěženích ocenění a účastech na prestižních mistrovských kurzech hraje významnou roli i činnost pedagogická. Přestože se s orchestrem PKF po skončení minulé sezony rozloučil (čeká na něj pozice koncertního mistra ve Státní opeře), stále ho s ním váží některé projekty. V pondělí 27. listopadu se na třetím koncertu komorní řady představí se Sedláčkovým kvartetem.

Asi první, co posluchače napadne, je, že se kvarteto jmenuje po vás. Název je ale ve skutečnosti starší. Odkud vlastně pochází?

Z Plzně. Děda hrál v Plzni ve filharmonii. Stal se tam koncertním mistrem a utvořil si svoje kvarteto, které se pak jmenovalo po něm. V kvartetu hrál řadu let i můj strýc, violista Jan. Nás, když jsme začali studovat, se pak všichni ptali: „Kdy nám ti Sedláčkovci zahrají?“ Takže jsme název tak trochu automaticky přejali; ne, že bychom v tradici původního kvartetu cíleně pokračovali.

Jste tedy skupina vzniklá za studií?

V momentálním složení už ne – prošli jsme mnohými obměnami. Ale začali jsme na půdě HAMU.

Vaše kvarteto se dost vymyká výběrem repertoáru, který je zpravidla netradiční. Jde o marketingový tah, jak obstát mezi konkurencí, nebo je důvodem zkrátka láska k nepoznanému?

Marketing moc dělat neumíme, což je zřejmě znát. (smích) Nás zkrátka baví dělat věci, které nedělají ostatní. A také nám přijde škoda, že existuje spousta skladeb a skladatelů, kteří stojí za to, aby se hráli, ale z nějakého důvodu zapadli, ať už v osmnáctém, devatenáctém, nebo dvacátém století.

Začínali jsme samozřejmě klasickým repertoárem jako každé jiné kvarteto. Na studiích jsme i museli. Ale čím dál víc jsme spolupracovali s Katedrou skladby a mladými skladateli. Hrozně se nám líbilo programy koncertů oživovat „soudobkou“.

Co zajímavého ze soudobé hudby máte na repertoáru?

Například před měsícem jsme natáčeli další kvartet Jirky Temla do rozhlasu. V září jsme na Dvořákově Praze hráli premiéru kvintetu Honzy Dřízala; loni na Dvořákově Praze zase Martina Wiesnera. Dost věcí také hrajeme od Lukáše Sommera nebo Slávka Hořínky a nechci opomenout Petra Horu. Jeho kvartet nám dal pořádně zabrat, ale stálo to za to. Kompozice má přes dvacet minut, kromě hraní na své nástroje bylo třeba i ústy deklamovat různé zvuky a dokonce i zpívat během hry samotné. Máme v Česku opravdu velkou řadu skvělých skladatelů a je radost s nimi spolupracovat.

A kromě toho zakomponováváte do dramaturgie také neznámé skladby staršího data, jak budeme mít možnost vyslechnout i na pondělním koncertě komorního cyklu orchestru PKF — Prague Philharmonia…

Ano, v pondělí nás čeká například Rafael Kubelík (pozn. red.: Kubelík je in memoriam čerstvě nominován v kategorii historických nahrávek na cenu ICMA). Ten byl známý hlavně jako dirigent, zároveň však komponoval. Ale nechtěl, aby se jeho skladby hrály, prostě se potřeboval jen vyjádřit na papír. „Hlavně to prosím nehrajte!“ říkal. Teď už je ale snad máme svolení hrát, když už je na věčnosti a my tu vlastně nakládáme s veřejným duchovním vlastnictvím.

Jaký je vlastně Kubelík jako skladatel? Přece jen asi množství z nás ho zná pouze jako dirigenta…

Hudba je to technická, často používá imitace… Třeba šestý kvartet je rytmicko-harmonická spletitost – je mi až divné, jak mu něco takového mohlo znít v hlavě. Hudba nějak teče; všechno je správně, ale nic není spolu. Částečně staví i na dodekafonii – hlavní téma je sled dvanácti tónů.

Připadá mi impozantní jeho skladatelský vývoj, který je dobře postihnutelný právě na jeho smyčcových kvartetech, kterým se věnoval většinu svého života. První kvartet napsal asi v pětatřicátém, poslední pak po roce 1980. Mělo by jich být šest, ale čtvrtý jsme zatím nikde nenašli. Jako by se po něm slehla zem. Proto taky nemůžeme udělat kompletní nahrávku.

Také by měl mít čtyři mše a snad čtyři rekviem. Na jedno noty jsou: enormní aparát sborů smíšených, dětských, sólistů, recitátora, obrovského orchestru… – nebál se toho. A není to nějak jednoduše napsané, každý nástroj má jasně danou roli. Jak moc to funguje dohromady, je otázka. Není to překombinované? Nevím.

Snad se do toho někdo pustí…

Je problém, že nevíme, kde je většina not. Měl by mít houslové koncerty, klavírní koncert… Snad bude mít někdo štěstí a najde noty na nějaké půdě. Věřme tomu. Bylo by správné a fajn dokreslit uměleckou osobnost české hudby.

I o renesanci skladeb Václava Jindřicha Veita, který také v pondělí zazní, jste se, pokud vím, zasloužili vy.

Samozřejmě bych se strašně chtěl chlubit tím, že jsme do toho „kopli“ jako jedni z prvních; je to i možné. Už předtím jsem ale znal písňový cyklus, který natočili klavírista Tomáš Spurný a zpěvák Johannes Kluser.

Smutné bylo, že než Radioservis vydal námi natočené kvartety, předběhli nás v Anglii. Od té doby vznikly další ještě dvě nahrávky kvartetů. Teď Veit skutečně docela „frčí“. Bylo by nám ctí, kdybychom na jeho popularitu měli vliv. (úsměv)

Proč Veit teď tak „frčí“? V čem je jeho hudba tak dobrá?

Je to řemeslně skvěle napsané; krásně mu to zní. I z instrumentačního pohledu píše s obrovským nadhledem a ze souboru dokázal dostat maximum. Vždyť i mnozí z Veitových vrstevníků se o jeho díle vyjadřovali velice pochvalně, například Robert Schumann o jeho druhém kvartetu.

Jeho dílo není tak obsáhlé; ale napsal toho dost na to, aby bylo jasné, že je velice zručným skladatelem. Jeho skladby slyšel Smetana i Dvořák a jsem přesvědčený o tom, že je velice ovlivnil. Když srovnávám (chápu, že jsem historicky trochu jinde) s Fibichem či Škroupem, tak vidím, že tito nepsali komorní hudbu technicky tak dobře.

A to Veit dokonce ani nebyl profesionální skladatel. Kde tedy tuto skvělou technickou stránku mohl získat? Představila bych si, že bude typem skladatele spontánního vyjádření, kterému řemeslo bude pokulhávat…

Ne, řemeslo je perfektní. Jisté nedostatky nebo spíše neinvenčnost bychom možná mohli najít ve formální stránce – forma je vždy stejná, předvídatelná… Ale je zábava ho poslouchat i hrát. Naštěstí v kvintetech nás technicky trochu šetří, ale v kvartetech je to docela „masáž“. Tam si člověk pěkně zahraje a „zalétá“ po hmatníku.

Kolik má tedy Veit kvartetů a kvintetů?

Má pět kvintetů a pět kvartetů. Tedy, oficiálně má čtyři kvartety, ale my víme, že je ještě jeden, který jsme zatím natočili jako jediní.

Takže ten nemají ani ti Angličané?

(hrdě:) Ani oni. Přesně tak. (úsměv) Tento totiž není v seznamu díla a pravděpodobně jde o velmi ranou skladbu. On sám ji do seznamu svých skladeb raději nezařadil – vypadá to, že to byla taková zkušební kompozice.

A je to stoprocentně Veit?

My věříme tomu, že ano. Nenašli jsme žádný důkaz ani vodítko, že by autorem byl někdo jiný. Pravda je, že dochované jsou jen ručně psané party (partitura zatím nebyla nalezena), ale pouze v opisu – není to Veitova ruka. Tuším, že k tomu existuje i nějaká korespondence, ale není v našich silách ani znalostech provést podrobný vědecký výzkum, a tak zcela nekompromisně říci, že je to Veit.

V pondělí nás ale čeká kvintet…

Kvintety jsme si vždycky chtěli zahrát, protože nás zajímalo, jestli je ta hudba kvalitou srovnatelná s kvartety. Nyní se naskytla příležitost jeden kvintet „frknout“ na koncert.

A s Jakubem Fišerem, který vás na koncertě doplní, jste už spolupracovali?

No jéje! Kuba je bývalým členem našeho kvarteta! Mihnul se relativně krátce (asi jeden rok) a za tu „dlouhou“ dobu z pozice violisty postoupil na druhé housle. Pak nás „zradil“, protože šel dělat do Bennewitzovců prvního houslistu, což jsme mu samozřejmě odpustili. Kuba je výjimečný člověk, fantastický houslista a co dokáže na violu je opravdu až nevídané. Podílel se s námi na našem prvním CD, kde v roli violisty natočil Druhý kvartet Klementa Slavického (nahrávka je i na kanále YouTube), všechna čest a obdiv!

V pondělí tedy povedete z pozice primária pět lidí namísto obvyklých čtyř. Na nedávném „lobkowiczském“ koncertu PKF jste však pozice koncertního mistra uřídil celý orchestr. Objasněte mi prosím na závěr jedno mystérium: jak je možné vést celý orchestr a při tom se ještě ujímat sólového partu, jako tomu bylo v případě vaší aranže Paganiniho Benátského karnevalu?

Nevím. (smích) PKFka to umí sama. Tak to skutečně je. Navíc se tento koncert zkoušel den předem – rychlost práce je tu extrémní. Nedokážu si představit, že by to na takové úrovni mohlo fungovat i jinde.

Foto: Kristýna Sedláková, Michaela Trnková, Michael Tomeš, Petra Hajská, Martin Bambušek