„Wojciech Rodek orchestr velice striktně vedl přesným a čitelným dirigentským gestem, což zajistilo (až na výjimky) dost přesnou souhru tělesa a intonační přesnost.

„Má smysl s tímto tělesem provádět hudbu, která je zaměřená na hudební fajnšmekry, když nezbývá energie/síly/schopnosti na dotažení těchto děl k detailnímu vypracování?“

„Bylo zřejmé, že Eva Garajová výraz nepředstírá, ale že jde skutečně o vnitřní, hluboký prožitek.“

Vánoční gala – Mladé hvězdy Visegrádu vánočně. Tak zněl název koncertu, který se jako součást festivalu České doteky hudby odehrál 19. prosince v Sále Martinů na pražské HAMU. Program se sice vánoční atmosféře, na kterou láká titul hned dvojnásobně, výrazně nepřibližoval a místo slibovaných vycházejících hvězd byli obsazeni na hudební scéně již etablovaní umělci, slibovaný netradiční repertoár se však opravdu konal. Slovenskou mezzosopranistku Evu Garajovou a maďarskou harfistku Kláru Bábel na pódiu hudebně „podpořila“ Severočeská filharmonie Teplice pod vedením polského dirigenta Wojciecha Rodeka.

V souvislosti s celkovou festivalovou dramaturgií, ač s chvályhodnými záměry, jako jsou podpora českých umělců a současných skladatelů či přiblížení regionálních těles metropoli, vyvstává spousta otazníků. Jeden z nich (název) už byl naznačen v textu výše, ale při pohledu do útlé a po editorské stránce nedotažené brožury festivalu člověka napadají další. Proč má festival, jenž kulminuje dost zřetelně nyní v prosinci, v rámci jednoho ročníku ještě dva koncerty v červnu, a to bez zvláštního označení, že by se jednalo o mimořádné koncerty? Proč některé koncerty značně vybočují ze záměru představovat umělce/skladatele zemí V4 či nehraný/soudobý repertoár? Proč se koncert věnovaný ke třiceti letům samostatnosti České a Slovenské republiky konal v červnu, když k rozdělení došlo na Nový rok? A v poslední řadě také: Proč v rámci přibližně dvou týdnů uvádí festival dvakrát Dvořákovy Biblické písně? Ráda bych na tyto dotazy dostala uspokojivou odpověď, leč bohužel se mi do mysli vkrádají myšlenky na nedůslednou dramaturgii či nemožnost dosáhnout velkých cílů při složitějších technických/finančních podmínkách, se kterými se, jak si dovedu představit, potýká každý menší festival.

Velkým problémem koncertu však bylo i jeho načasování. Ten večer se totiž v Praze konalo velké množství – pro milovníka klasické hudby – velice lákavých akcí. V kostele sv. Šimona a Judy bylo Trio Orkiestra Historyczna, v Rudolfinu Collegium 1704 a v Betlémské kapli Vánoční setkání Václava Hudečka. Možná i proto už na Sál Martinů publikum téměř nezbylo a celé řady tak zely prázdnotou. Snad také tím z hudebního projevu Severočeské filharmonie Teplice nebyl znát patřičný prožitek; určitou míru znuděnosti jen občas rozehnala romanticky znějící, líbivá melodie (Fibichův Poem) či potřeba se maximálně zkoncentrovat na rytmické dění skladby (Mysterium druidum Sylvie Bodorové). Nepomohl ani výrazný entusiasmus dirigenta.

Wojciech Rodek orchestr už od prvního čísla, předehry k opeře Halka Stanisława Moniuszka, velice striktně vedl přesným a čitelným dirigentským gestem, což zajistilo (až na výjimky) dost přesnou souhru tělesa a intonační přesnost. Orchestr si dovedl poradit dokonce i s technicky obtížnějšími pasážemi. Ovšem už v této předehře jsme si mohli povšimnout jevu, který se poté nesl celým koncertem: velká ambice s přinesením nového repertoáru skončila na bodu strohého „odehrání“. Chlad, který se nesl od většiny orchestrálních hráčů – krásnou výjimkou byla dechová sekce –, by se dal pochopit v případě, že by orchestr nebyl zvyklý na netradiční repertoár, ale to z charakteru projektů Severočeské filharmonie Teplice nevyplývá. Výrazná proměna zvuku tělesa, která nastala při Fibichově skladbě Poem (po přestávce), však podnítila myšlenku, jestli právě romantický repertoár není ten, ve kterém se orchestr vidí a je schopen se najít. Má tedy v tomto případě smysl provádět hudbu, která je zaměřená na hudební „fajnšmekry“ (většina posluchačů si i v rámci české hudby vystačí se Smetanou či Dvořákem), když nezbývá energie/síly/schopnosti na dotažení těchto děl k detailnímu vypracování? Tato otázka mi tanula na mysli hlavně při poslechu dvou děl soudobých autorů Ivana Kurze a Sylvie Bodorové.

Na pražské premiéře své skladby Krása! pro mezzosoprán a orchestr na text prastaré mayské modlitby byl Ivan Kurz osobně přítomen. Velká čest, že dorazila i tak významná osobnost. Možná i on spolu s hrstkou dalších posluchačů v sále zpočátku pozoroval, že se orchestr s jeho skvěle vystavěnou skladbou jaksi stále sžívá a že je nesmělý ve vylaďování disonancí daných zápisem. Záhy se však pozornost upnula k Evě Garajové, kterou možná zná pražský divák z jejího dlouholetého působení ve Státní opeře. Je obdivuhodné, v jak skvělé hlasové kondici tato slovenská mezzosopranistka stále je. Přesvědčivé vládnutí pěveckou technikou jí umožnilo maximální koncentraci na výraz skladby a posluchač jí sdělení zcela věřil.

Přestože hudební jazyk skladby Mysterium druidum Sylvie Bodorové – na koncertě rovněž přítomné – je od toho Kurzova velmi odlišný, možná méně intelektuální a se svou mnohdy až pohádkovostí (že by zde spojitost s Vánocemi?) více zaměřený na běžného posluchače, orchestr ani to nepodnítilo k větší emocionální angažovanosti. Skladba je napsaná jako koncert pro harfu a smyčce. Klára Bábel do svého sólového partu sice vložila patřičnou míru prožitku a elegance, smyčce toto nadšení ale neopětovaly. Zvláště ve třetí větě byly v zajetí spletitých rytmů (které však víceméně zvládly!) a kvůli tomu bohužel nevyzněla tolik efektně ani závěrečná gradace, která má jistě potenciál „prskavky na závěr“.

Místo toho byly jako závěrečná tečka (šťastně) vybrány Dvořákovy Biblické písně pro nižší hlas a orchestr. Severočeská filharmonie se opět (jako při Fibichovi) romanticky naladila a nebýt některých „nešvarů“, jako například usekávání posledních not jednotlivých písní, které opět poukázalo na nedostatečnou zaujatost pro věc, celkový dojem z jejich výkonu by si posluchač asi odnášel dobrý. Beztak ale téměř veškerá pozornost spočívala na Evě Garajové, která tomuto velice známému Dvořákovu dílu dokázala vtisknout (tentokrát zpívala zpaměti) tolik prožitku! Různá duševní rozpoložení odstiňovala i barevně a bylo zřejmé, že se nejedná o předstíraný výraz, který na koncertních pódiích oproti těm operním vídáme poměrně často, ale o opravdový vnitřní, hluboký prožitek. Skutečně zachránila úterní večer.

Foto: ilustrační – archiv Evy Garajové, Facebook / Toruńska Orkiestra Symfoniczna, archiv festivalu