„Posluchači jako by se ocitli v čase o více než dvě století dříve. Romanticky stylová agogika, specifická práce s dynamikou a frázováním, ale především zvuk!“

„Hráči působili jako velice dobře sehraný celek.“

„Petra Matějová se ukázala jako mistryně svého oboru. Nedostatky nástroje dokáže maximálně využít ve svůj prospěch.“

O tom, že Rok české hudby není jen o uvádění velkých, zvučných jmen české hudební historie v čele s Bedřichem Smetanou a Antonínem Dvořákem, nás 11. ledna přesvědčil soubor Musica Florea. V obřadní síni vysočanské radnice představil dalšího letošního jubilanta Václava Jana Křtitele Tomáška, který „slaví“ 250 let od svého narození. Programem, doplněným o díla W. A. Mozarta, soubor navázal na předchozí úspěšnou spolupráci s přední českou hráčkou na klávesové nástroje Petrou Matějovou. I tentokrát hrál hammerklavier do určité míry prim.

Pravděpodobně bychom ale od koncertu s názvem Znamenitý klavírista Václav Jan Křtitel Tomášek čekali větší exponovanost historického klávesového nástroje a rozsáhlejší zastoupení Tomáškovy tvorby v programu – Tomáškova byla pouze jedna skladba (z celkových tří) a hammerklavier se kromě krátkých sólových vstupů v Tomáškovi dostal pořádně ke slovu až v závěrečném Mozartově klavírním koncertu. Patrně bychom však na doplnění programu nenašli lepšího skladatele, než právě Wolfganga Amadea, kterého Tomášek obdivoval.

Tomášek zazněl úplně na úvod koncertu – na programu byl jeho Klavírní kvartet Es dur, op. 22 v obsazení Magdalena Malá (housle), Lýdie Cillerová (viola), Marek Štryncl (violoncello) a Petra Matějová (hammerklavier) – a posluchači hned jako by se ocitli v čase o více než dvě století dříve. Romanticky stylová agogika, specifická práce s dynamikou a frázováním, ale především zvuk! Zvuk, který běžnému posluchači klasické hudby (v „moderním“ pojetí) musel připadat jako z jiné planety, byl však i pro posluchače znalého zvukovosti historicky poučené interpretace do značné míry nevšední. Ve většině případů od souborů specializujících se na starší hudbu totiž slýcháme hudbu orchestrální (byť v menším obsazení), méně často komorní. Obdrželi jsme tak možnost obdivovat zvuk jednotlivých nástrojů, a to se všemi jeho krásami i nedostatky.

Hlavní předností večera byla jednoznačně muzikalita jednotlivých hráčů, kteří ale zároveň působili jako velice dobře sehraný celek, jenž se nezalekl ani zmíněné agogiky. V tomto ohledu mě nejvíce zasáhlo Mozartovo Adagio (z Adagia a fugy c moll, KV 546), které poskytlo nejen úžasnou plnost barvy celého souboru, ale také pocit úžasného tahu a napětí, kterého se podařilo docílit. To mi možná trochu chybělo v kontrapunktických částech – ve druhé větě Tomáškova kvartetu i nyní při Mozartově fuze – přestože princip „valícího se balvanu“ byl dobře zpodobněn alespoň violoncellem (Marek Štryncl) a kontrabasem (Ondřej Štajnochr).

Při každém pohledu na uměleckého vedoucího souboru Marka Štryncla bylo zřejmé, jak své práci věří a dělá ji s maximálním nasazením. Podobného zaujetí ze stran hráčů se nám dostalo i později, kdy se k souboru připojila kromě Ondřeje Štajnochra i houslistka Simona Tydlitátová, publiku známá svou nápadnou gestikulací, jíž vyjadřuje svůj zážitek ze hry. Bohužel, s laděním hodně bojovala Magdalena Malá, jejíž intonační čistota se v průběhu skladby/věty dost znatelně vytrácela a to, co vždy začalo jako roztomilá faleš, se místy rozvinulo až v nepříjemně vychýlené tóny, které navíc bohužel často dynamicky čněly nad souborem. Posluchač měl dojem hráčského trápení a zřetelně se v něm rozlil pocit lítosti, že tak skvěle sehraný soubor s hezky vystavěným repertoárem musí zdolat nepříjemné překážky.

Oproti tomu musím konstatovat, že Petra Matějová, jejíž hammerklavier jsme si mohli poprvé naplno vychutnat při sólové pasáži na začátku druhé věty Tomáška, se ukázala jako mistryně svého oboru. Dokáže totiž geniálně pracovat se všemi přednostmi nástroje a nedostatky (oproti modernímu klavíru) naopak maximálně využít ve svůj prospěch. Dokonalé zvládnutí technické stránky se pak zdálo jako naprostá samozřejmost. To vše jsme měli možnost ještě víc obdivovat při závěrečném Koncertu pro klavír a orchestr č. 13 C dur W. A. Mozarta, při jehož sólových vstupech posluchač doslova hltal každý tón klavíru. „Orchestr“ (tentokrát o pěti smyčcích) byl v tomto ohledu také velice příjemným společníkem, protože byl vůči sólistce dynamicky velice vstřícný – klavír zůstal po celou dobu večera situován za smyčci – a podpořil všechna agogická rozhodnutí, včetně úžasných střihů v atmosféře třetí věty. Nástroj tak mohl plně vyniknout v celé kráse svého zvuku. V podání Petry Matějové je natolik jedinečný, až mám chuť prohlásit: Mozarta už jen na hammerklavier!

******

Foto: Petr Dyrc, ilustrační – Facebook souboru