„Dramaturgie sice staví na repertoáru jednoho období, ale je i přes svůj převládající variační formální prvek pestrá.“

„Velkou úlohu v zážitku z koncertu hrála také celková atmosféra, která se vlivem malého počtu posluchačů dostala až na rovinu jakéhosi domácího salónu.“

„Alena Hönigová je nejen velice sympatická osobnost, dokonale natěšená se o všechny svoje poznatky o hudbě (ať už hrou či slovem) zaníceně podělit s posluchači, ale hlavně profesionálka.“

„Pomozartovské“ či „předsmetanovské“ období v Praze. Byly to skutečně tak hudebně šedivé časy, kdy se nic zvláštního nedělo? Že tomu tak nebylo, dokládá koncertní cyklus Příběh kláves, umění a krásných nauk, jehož již třetí večer se odehrál 25. ledna v Kolowratském paláci. I tentokrát večerem prováděla organizátorka, dramaturgyně a zároveň interpretka celého cyklu koncertů, hráčka na fortepiano Alena Hönigová, která poodkryla, jaké rysy měl pražský hudební život v prvních letech 19. století.

Stejně tak, jako potřebujeme velká hudební tělesa, která hrají světově nejoblíbenější repertoár, potřebujeme si čas od času také připomemout, že u těchto nejslavnějších skladeb hudba nekončí. Že existuje množství zapomenutých děl, z nichž ne všechna byla zapomenuta právem, i jejich tvůrců, kteří byli ve své době váženými osobnostmi. Naštěstí se poslední dobou objevují soubory (někdy dokonce významných orchestrů, vzpomeňme například na nedávné koncerty PKF — Prague Philharmonia – reflexe jednoho z nich ZDE) či jednotlivci, kteří tato díla nenechávají pouze v muzikologických spisech. Přinášejí neznámá díla znovu na pódium, takže i běžný posluchač (tedy nemuzikolog) má možnost nahlédnout do hudebního života určité doby. Často totiž máme tendenci posuzovat stylové období či hudební oblast podle nejvýznamnějších osobností, které nám soubory i orchestry (často právem) neustále předkládají, a neuvědomujeme si, že tehdejší hudební život byl daleko pestřejší a bohatší. Těm, kteří nám tuto dnes již neznámou hudbu nově zprostředkovávají, tedy patří velký dík. A Alena Hönigová je jednou z nich.

Pro svůj koncert vybrala repertoár, který je spojen s pražskou Jednotou hudebníků, jakýmsi sociálním hudebnickým ústavem, jenž také dvakrát za rok pořádal koncerty. Na program koncertů Jednoty byly zařazeny i skladby Vincence Maška (od něj jsme slyšeli Variace na téma „Klinget Glöckchen“ z Mozartovy Kouzelné flétny) a Jana Augustina Vitáska (interpretka přednesla Andante a Rondo), mj. dvou žáků F. X. Duška. Jeho žena Josefína Dušková zase zpívala na pražské premiéře Haydnova Stvoření, které zaznělo na zahajovacím koncertě Jednoty v roce 1803. (Klavírní úpravu árie In holder Anmut stehn, kterou nabídl čtvrteční koncert, provedl v roce 1802 Jean André.) Od Josefíny Duškové pak vede pojítko i k Beethovenovi, s nímž (krom Mozarta) také koncertovala. Zařazení klavírní úpravy Beethovenovy První symfonie na náš koncert tedy také dostojí požadavkům na pospolitou dramaturgii – navíc Josef Jelínek, upravovatel této symfonie, patřil k Beethovenovu vídeňskému okruhu přátel (než se rozkmotřili). A zde se nám uzavírá kruh pečlivě promyšlené dramaturgie, která sice staví na repertoáru jednoho období, ale je i přes svůj převládající variační formální prvek pestrá.

Zážitek z koncertu ale netkvěl jen v předloženém repertoáru. Velkou úlohu hrála také celková atmosféra, která se vlivem malého počtu posluchačů dostala až na rovinu jakéhosi domácího salónu. Avšak v tom nejlepším slova smyslu! Alena Hönigová je totiž nejen velice sympatická osobnost, dokonale natěšená se o všechny svoje poznatky o hudbě (ať už hrou či slovem) zaníceně podělit s posluchači, ale hlavně profesionálka. Přestože ne všechna místa se zdařila tak jako při nahrávání (některé skladby je možné si poslechnout na jejím YouTube kanále) a mně osobně jako posluchači by někdy byl příjemnější sušší zvuk nástroje (zvláště u úvodního Maška), intepretace nepostrádala technickou vybavenost, tah i vždy kýžený kontrast.

Právě dosažení kontrastu je na fortepiano (interpretka dává přednost tomuto označení před nyní populárním názvem hammerklavír) kvůli omezeným dynamickým možnostem o něco složitější než na klavír moderní. Hönigová však byla schopná program vystavět i na drobných dynamických nuancích. Jediné, kde mi toto drobné odstínění nestačilo zcela, byla Beethovenova symfonie. Možná i proto, že jsme toto dílo tak moc navyklí poslouchat v symfonickém zvuku, možná proto, že se jednalo o nejdelší hudební celek, na jehož kontrastní dramatická místa fortepianu z jeho nástrojové podstaty nezbývalo sil. Musím však ocenit, jak si interpretka poradila s tektonikou celku, který nepřetrhla ani některá technicky náročná místa, například ve čtvrté větě. Znovu se mi tedy do mysli vkradla myšlenka domáckého prostředí, kterému byly často tyto úpravy slavných symfonických děl (nevím, jestli přímo tohoto) určeny.

Přestože ze sebe fortepiano nevydalo takové beethovenovské (byť teprve raně beethovenovské) forte jako moderní klavír, dodalo ojedinělou zvukovost. Nemohla jsem nevzpomenout na myšlenku Kristiana Bezuidenhouta, světově proslulého hráče na klávesové nástroje, kterou vyjadřuje ve většině svých rozhovorů: tedy že interpretace na fortepiano je sice plná překvapení, ale může přinést i „něco navíc“ – to, na co moderní klavíry už nestačí. Právě staré nástroje mají naplno umožnit jeho interpretační záměry. Tuším, že Alena Hönigová to má se svou „historickou kopií“ Walterova klavíru z 19. století podobně.

Foto: ilustrační - Facebook Aleny Hönigové, Facebook / Lukáš Hurník