„Výsledkem byl dramaticky exponovaný, hbitě kontrastovaný celek rozeznívaný hudebně zábavným dialogem mezi zástupci prvních a druhých houslí.“

„Třetí věta překvapila rytmicky diferencovaným, ostřeji akcentovaným pizzicatovým začátkem, v jehož rámci zazářila brilantní souhra orchestru.“

„Již v první větě trumpetistka názorně předvedla svůj distingovaný přístup k dynamice, v němž se umně vyhýbala nevkusným a nestylovým dynamickým krajnostem.“

Rudolfinská Dvořákova síň přivítala 3. prosince bouřlivým potleskem světoznámou francouzskou trumpetistku Lucienne Renaudin Vary, která s podporou PKF – Prague Philharmonia a dirigenta Emmanuela Villauma s grácií nahlédla do klasicistního hudebního světa a se suverénní a respekt vzbuzující samozřejmostí provedla Hummelův Koncert pro trubku a orchestr Es dur. Programovou semknutost a logickou souvztažnost koncertu podpořily skladby Václava Jindřicha Veita, Felixe Mendelssohna-Bartholdyho a Iši Krejčího, jejichž vzorové provedení se postaralo o hladký průběh celého personálně vyšperkovaného večera.

Dalo by se říci, že symbolickým obrazem a jakýmsi repertoárovým leitmotivem celého koncertu byla antická idea unitas multiplex, již ztělesnila čtveřice historicky různě hodnocených komponistů. Johann Nepomuk Hummel, Václav Jindřich Veit, Felix Mendelsohn-Bartholdy a Iša Krejčí – časově rozmanitá, avšak stylově jednotná řada autorů, kterou obsahově spojuje jediné: konzervativní úcta k tradici vyrůstající z autentické víry v zachování minulého. Takto esteticky-obsahově vyztužené hudební myšlení všech čtyř skladatelů, jež neopustilo programově (neo)klasicistní proud, ovšem nikdy neustoupilo vábivé rezignaci na dychtivé hledání invenčních řešení kompozičních problémů. Všichni jmenovaní čerpali – adornovsky řečeno – z dobového stavu dějinně definovaného hudebního materiálu, využívali existujících a schematicky petrifikovaných forem, aniž by tím ztráceli ze zřetele kreativní nutkání dostat se za obzor současnosti, jež se nebezpečně propadala do mokřin otupělých klišé a kýčovitých vzorců. Dálkami zesláblý vítr vanoucí z neznámých končin budoucnosti zde soustavně podepíral prolamující se kostry minulých věků, aby tím posluchači nabídl jednotu starého a fantazijně nového. A právě tento dvojí prvek tradičního a nápaditého mohl posluchač v podání špičkových hráčů okusit v rámci nedělního rudolfinského koncertu.

Jako první dílo zazněla pětivětá Malá suita pro smyčcový orchestr Iši Krejčího. Do dnešních dnů neprávem opomíjený představitel českého neoklasicismu vtělil svému krátkému a nápady prorostlému dílu výrazově kontrastní charakter. Skladba se váhavě potulovala mezi svěží, na rytmické obraty bohatou rovinou na straně jedné a lyrickou, místy až znepokojivě mysteriózní rovinou na straně druhé. Krejčímu se tak podařilo vytvarovat vzorové neoklasicistní dílo, jež ničím nezaostává za tvorbou jeho hranějších ideových souputníků Jindřichem Feldem či Petrem Ebenem. První věta rozevřela před posluchačem širokou výrazovou a témbrovou paletu, čímž mu nabídla základní orientační úchyty, a anticipovala tak budoucí vývoj skladby. Výsledkem byl dramaticky exponovaný, hbitě kontrastovaný celek rozeznívaný posluchačsky zábavným dialogem mezi zástupci prvních a druhých houslí. Orchestr tu pod vedením dirigenta Emmanuela Villauma upozornil na technickou brilanci svých členů, kteří skvostně zdolávali rozmanité výzvy skryté v homofonně rozvržené partituře. Druhá věta byla povahově temnější a zvukově zastřenější. Důmyslná kombinace již zmíněné lyrické a mysteriózní složky zde rozkvetla v měkké a citlivé houslové hře podpořené témbrově zakalenými spodními hlasy ve violoncellech a kontrabasech, které byly v dramaticky a dynamicky kulminačních momentech harmonicky obohacovány o expresivně rozšklebené a souzvukově zahuštěné akordické tkanivo. Těleso dokázalo tento charakterový prvek vtělit do koherentního útvaru, v němž nechyběl smysl pro hledání formálních spojnic hudební struktury. Třetí věta, vybudovaná na tektonicky třídílném půdorysu, překvapila rytmicky diferencovaným, ostřeji akcentovaným pizzicatovým začátkem, v jehož rámci zazářila brilantní souhra orchestru zachycující průzračnost harmonické a rytmické složky. Zbylé dvě věty se nesly v harmonicky výraznějším a melodicky prokomponovaném modu, přičemž orchestr pokaždé s citem zdůraznil elementární vztahové elementy tohoto obecně velice povedeného díla.

O druhé číslo koncertu se postarala trumpetistka Lucienne Renaudin Vary, jež s temperamentem a švihem sobě vlastním vkusně provedla stálici trumpetového repertoáru Koncert pro trubku a orchestr Es dur Johanna Nepomuka Hummela. Francouzská virtuoska, která v roce 2016 obdržela prestižní cenu Victoires de la musique classique v kategorii „Objev roku“ a pro niž se přirozené cestování mezi jazzem a klasikou stalo takřka denním chlebem, se Hummelovy kompozice ujala s respekt vyvolávající stylovou poučeností a řemeslnou obratností. Již v první větě trumpetistka názorně předvedla svůj distingovaný přístup k dynamice, v němž se umně vyhýbala nevkusným a nestylovým dynamickým krajnostem, čímž vnášela do skladby žádoucí element klasicistní uměřenosti a vyváženosti. Druhá věta byla po kvalitativní stránce mírně slabší, byť si stále zachovala relativně vysoký interpretační standard. Obecně distancovaný a bez zbytečného emočního bombastu vedený přednes zpočátku narušovala intonační nestabilita, jež občas kazila jinak bezproblémový průběh skladby. Tento mírný neduh se však trumpetistce brzy podařilo napravit, čímž se věta dostala na hodnotovou úroveň věty předchozí. Pro třetí a nejslavnější větu si Lucienne Renaudin Vary zvolila rychlé tempo, do něhož vsadila efektní a rytmicky vyartikulovanou práci s jednotlivými, melodicky přísně vykrojenými frázemi a technicky zapeklitými místy, přičemž sebejistá hra PKF – Prague Philharmonia vytvořila francouzské sólistce stavební terén pro prezentaci jejího nezpochybnitelného hráčského umu. Jako přídavek si Lucienne Renaudin Vary po neutuchajícím nadšeném aplaudování celého sálu připravila přeslavnou skladbu Somewhere Over the Rainbow, kterou vsadila do jazzově improvizačního rámce, čímž zaokrouhlila svůj výstup do jímavé transžánrové syntézy.

Jako třetí číslo zazněla Koncertantní předehra, op. 17 Václava Jindřicha Veita, jež navzdory svému nevelkému rozsahu silně zarezonovala svou nápaditostí a hudebně-myšlenkovou komplexitou. Kompozice započala dynamicky a výrazově sešněrovanou expozicí jednoduché melodické fráze, jež postupně rostla do ostřejší a zatěžkané profilace dramaticky vyexponovaného výrazového vrcholu, aby se pak rozšířila do nevtíravého a zpěvného tématu, jejž zvukově vstřícně a líbezně rozezněla dechová sekce. Dirigent Emmanuel Villaume vedl orchestr způsobem, jenž následoval expresivní rozmanitost skladby, odstínil její charakterové rozdíly a zvýraznil drobné melodické fráze, jakož i dramaticky rozevřená místa. Výsledkem byl dramaturgický odvážný a esteticky uspokojivý počin, jenž – doufejme – povede k legitimizaci provádění děl zapadlých a neoprávněně ignorovaných autorů.

Závěr koncertu rozzářil klenot romantického symfonismu 19. století Symfonie č. 4 A dur „Italská“ Felixe Mendelssohna-Bartholdyho. Po melodické, harmonické a tektonické stránce geniální skladbu orchestr zahrál s potřebným porozuměním pro její melodickou a gradační stavbu, aniž by potlačil její harmonickou, místy polyfonní strukturní sazbu. Zvláštního uznání si zde zaslouží interpretační pojetí první věty, v níž těleso jasnozřivě sledovalo variační skladatelskou práci s hlavním tématem; dirigent si tu dal obzvlášť záležet na stupňování napětí, které nijak nenarušovalo dynamickou a strukturně logickou páteř kompozice. Rovněž stojí za zmínku bezchybné a dynamicky přesně narýsované sólo lesních rohů ve třetí větě. Široce klenuté mendelssohnovské téma bylo v jejich podání vykresleno artikulovaným a rytmicky přesným způsobem.

V klasicistní a neoklasicistní koncertní literatuře je stále co objevovat. Tak jako nelze instituci koncertu vnímat jako podbízivé stavění soklů nedotknutelným olympským polobohům hudebního univerza, není zdravé zapomínat na širokou hudební kulturu, která z různých důvodů vypadla z establishmentem podporovaného koncertního či dokonce publicistického provozu. PKF – Prague Philharmonia v rámci nedělního koncertu ukázala, že je smysluplné se k pozapomenutým autorům jako Išovi Krejčímu nebo Václavu Jindřichu Veitovi čas od času vrátit a poukázat na jejich schopnost konkurovat velkým jménům hudebního nebe.

Foto: Ivan Malý