„Koncert měl strohou, avšak koncepčně promyšlenou obsahovou linku.“

„Ukázalo se tak, že japonské sólistce svědčí stojaté vody spodní dynamiky mnohem více než rozbouřené řečiště emocionální radikality.“

„Orchestr Dvořákovu kompozici provedl s mistrovským nadhledem a smyslem pro široce klenutou melodickou stavbu.

Rok české hudby našel svůj ryze dvořákovský výraz v pondělním rudolfinském večeru ve svůdném podání PKF a houslové virtuosky Midori. Dramaturgickou výplň tvořenou pouze klasickými koncertními kusy Antonína Dvořáka orchestr vtělil do umělecky pozoruhodné zvukové malby, jíž nechyběl interpretační důvtip a energický přístup. Přes osobitý vhled japonské sólistky ovšem místy absentovala ochota vstoupit do rozmanitých úrovní Dvořákova génia. Celému koncertu vládla mocná gestika hostujícího dirigenta Eugena Tzigana, jež skloubila orchestrální hru se spontaneitou sólových houslí, a připravila tak posluchači strhující zážitek.

Koncert měl strohou, avšak koncepčně promyšlenou obsahovou linku. Zatímco celkovému dramaturgickému rámci vévodila honosná pečeť největšího českého melodika Antonína Dvořáka, vnitřní výstavba koncertu se nesla v duchu dynamického vývoje dvořákovského stylu. Posluchač tím nabyl dostatečného povědomí o základních tvůrčích zvratech vyplňujících plastické kontinuum Dvořákova celoživotního díla. Dvořák se tím ukázal nikoli jako konzervativní staromil sveřepě lpící na osvědčených formách, ale jako zvídavý a kreativní duch nasávající plnými doušky vnější vlivy francouzského romantismu meyerbeerovského střihu počínaje a českým folklorem konče. Bystrému posluchačskému uchu se tím ukázala mnohoznačnost Dvořákovy osobnosti, jež se z mladicky nadšeného příjemce nových zahraničních proudů hudebního myšlení postupně vyprofilovala ryzí umělecká individualita oplývající vlastním vyjadřovacím slovníkem a nenapodobitelnou melodickou invencí.

Jako první číslo zazněla předehra k opeře Vanda, op. 25, do níž mladý Dvořák promítl své okouzlení instrumentační barvitostí skladeb francouzských operních mistrů. Bezmála desetiminutová kompozice se však neomezila toliko na meyerbeerovský či gounodovský lyrismus, ale vtáhla do sebe rovněž kus z beethovenovsky dramatické neposednosti. Skladba začala trhanými a tvrdě exponovanými rytmy, které se vzápětí vlily do lyrické krajiny obydlené medově táhlými sólovými hoboji. Provedení dominovala pružná agogika modelující celou skladbu v jednom energickém tahu, jenž byl nesen křišťálově průzračným zvukem nechávajícím proznívat veškeré akordické sazby v jejich harmonické plnosti. Dirigent Eugene Tzigane vehnal Dvořákovo rané dílo do velmi rychlého tempa, které více zvýraznilo jeho expresivní momenty podpořené drsnou a sebevědomou akcentací smyčců. Tyto celkově velmi efektivní prvky uložily kompozici hbitý a urputný charakter, jenž si s ničím nezadá s orchestrálními kusy Beethovena či Berlioze. Přes tyto stěží zpochybnitelné klady je ovšem nutné kriticky upozornit na absenci důkladnější dynamické strukturace ve zvukově skromnějších a méně výrazných místech. Tento drobný nedostatek se však podařilo vyvážit vysokou hráčskou úrovní orchestru a svérázným přístupem dirigenta.

Po stylově ještě tápajícím raném dílem přišel ke slovu kompozičně zralý Koncert pro housle a orchestr a moll, op. 53, v němž posluchač mohl zaznamenat již typický a posluchačsky nekonečně podmanivý Dvořákův cit pro dalekosáhlé vedení melodické linky, důkladnou tematickou práci a původnost českého folkloru. Úlohu sólistky přijala dnes již houslová legenda Midori, jejíž úspěšnou kariéru zdobí řada prestižních cen, jakož i množství angažmá v orchestrech světových formátů. Slavnému tématu první věty houslistka vtiskla punc žádoucího napětí, jež v návalech rozkmitávalo dramatem a expresí prosycený zvuk. Tato dychtivá snaha o zesílení dramatického účinku ovšem měla za následek potlačení melodického tvaru, jenž tím občasně zanikal pod nánosem emocionální křiklavosti a prchlivosti. Orchestr tento nedostatek dotahoval kulatým témbrem a transparencí harmonické formy, což se někdy projevovalo v oslabené komunikaci mezi orchestrálním tělesem a sólistkou. V druhé větě, vinoucí se v olejovitě statickém tempu larga, houslistka umně propojila do kýče neupadající sentiment s promyšleným propojováním dynamických komponentů. Ukázalo se tak, že japonské sólistce svědčí stojaté vody spodní dynamiky mnohem více než rozbouřené řečiště emocionální radikality. Midori zde s něžnou péčí opracovávala dynamické předěly, čímž naladila Dvořákovu skladbu do příjemné lyriky. Třetí závěrečná věta započala vzletně a hýřivě, k čemuž jí dopomohla technická brilance a umělecká citlivost orchestru PKF. Hra sólových houslí zde nenuceně vplynula do dvořákovské skotačivé zpěvnosti a důmyslně připravené variační práce, jež po kompoziční stránce oplývala neobyčejným vhledem do hudební architektonické konstrukce.

Úhrnem lze konstatovat, že japonská sólistka tuzemskému publiku předvedla úctyhodný výkon, v němž ovšem výsledný znějící tvar občas mírně pokulhával za uměleckou intencí. Nejpregnantněji se to ukázalo v první větě, v níž přes nespornou technickou zdatnost houslové virtuosky místy chyběl důkladnější ponor do tektonického charismatu Dvořákovy skladby. Tento problematický aspekt, projevující se v nepoměru mezi vynucovaným dramatickým obsahem a srozumitelností znějící formy, byl kvalitativně dotahován soustředěností Midori na nezvykle dynamicky řešené a s profesionálním zápalem realizované mikroskopické relace dynamické sítě díla. Posluchač tak byl konfrontován s výraznou interpretační osobitostí.

Po přestávce přišlo na řadu jedno z vrcholných děl Dvořákovy tvorby. Symfonii č. 8 G dur, op. 88, již Eduard Hanslick chválil pro její ryzí formální stránku nenechávající se strhnout tehdy módními naturalistickými popisy mimohudební skutečnosti, vévodila dvořákovsky čistá zpěvnost, transparence harmonických vertikál a rytmicky vycizelovaná souhra. Orchestr PKF pod dohledem výrazné gestiky Eugena Tzigana provedl Dvořákovu kompozici s mistrovským nadhledem a smyslem pro široce klenutou melodickou stavbu. To se projevilo zejména v první větě, v níž orchestrální těleso pečlivě vynášelo na povrch jak velkoryse rozhlehlé tematické konstrukce, tak drobné motivické trsy. Druhá věta uplývala v duchu pečlivě otesávané dynamiky, již místy protrhávaly naléhavě akcentované údery smyčců. Lyrickou efemérnost témbrově rozmanitých ploch zde střídaly oblouky melodických linek zasazených do harmonicky úhybného rámce. Dvořák se zde ukázal jako bytostný romantik, který však nikdy nepřekračuje hranice klasické uvědomělosti a stoické askeze. Ve třetí větě se projevil Dvořákův melodicky jiskřivý um nesený téměř taneční symetrií. Orchestr krásně dotahoval konce melodických frází a drobnou prací na detailu podporoval koherentně působící celek. Čtvrtá věta se pak postarala o vrchol celého večera. Začala expozicí precizně vyhraného a přesně narýsovaného tématu, které bylo pozvolně rozšiřováno o celé spektrum smyčců starajících se o kulminaci postupně houstnoucího harmonického tkaniva. To se následně překlopilo do tvrdého nástupu dechové sekce, jež excelovala téměř mechanicky přesným frázováním, aniž by však potlačila hybnost melodické kresby. Tím se utvořily podmínky pro dynamický pokles do zvukomalebných nížin zdobených třpytivě problikávajícími témbrovými skvrnami ve flétnách. Orchestr tím pod vedením Eugena Tzigana utvořil dobře fungující hudební obraz, v němž všechny formální prvky stejnou měrou přispívají k výslednému znějícímu celku.

Josef Bohuslav Foerster kdysi napsal, že „hudba Dvořákova, hudba nepomíjející krásy a svrchované citovosti, utvrzuje v nás sladkou a utěšující víru v existenci Vyššího, Duchového světa, jehož podobenstvím jsou věci této země“. Foerster tím poukázal na platónsky ideovou čistotu Dvořákových děl, jež namísto pohledu do rozporů světského života nabízejí posluchači ničím nerušenou radost z hudby, do niž nevstupuje nečistota lidského konání. Dvořákovu výlučnou schopnost využít přírodních a folklorních krás za ryze hudebními účely dokázali orchestr PKF, dirigent Eugene Tzigane a houslistka Midori vtělit do přesvědčivé formy, v níž až na pár výjimek nechybělo nic, co Foerster na svém uměleckém vzoru vždy tolik obdivoval.

Foto: PKF / Ivan Malý