„Proložení těchto částí, jež zachytily to nejlepší z bachovského dramaticky-narativního stylu, slavnostně vzletným motetem vytvořilo z koncertu dobře znějící, dramaturgicky komplexní útvar.“

„Orchestr hojně využíval jemných crescendových a descrescendových odstínů, čímž přispíval k plasticitě melodických frází, přičemž sbor na to promptně reagoval.“

„Bylo obzvlášť půvabné sledovat hlasové a výrazové rozdíly mezi jednotlivými sólisty, kdy každý z nich přispěl do celkového vyznění skladby svou neredukovatelnou a energicky tvůrčí muzikantskou individualitou.“

Vánoční oratorium Johanna Sebastiana Bacha rozeznělo dne 5. prosince honosný, státnickou a občanskou úctou zatěžkaný prostor Španělského sálu Pražského hradu. Virtuózní, hráčsky neotřelý a v mnohém následováníhodný výkon předního tělesa v provádění staré hudby Orchestra and Choir of the Age of Enlightenment uvedl hudebně a dramaticky košaté dílo giganta německého baroka s neobyčejným porozuměním pro kontrapunktickou formu a vytříbeným citem pro upřímnou niternost bachovského duchovního výrazu. Jednotliví sóloví pěvci vymalovali obraz synteticky spojující vrcholné interpretační výkony s hlubokým vhledem do Bachova umění. To vše pod značkou festivalu Pražské jaro.

Provádění Bachových děl se stalo od dob rakouského dirigenta a průkopníka poučené interpretace Nikolause Harnoncourta záležitostí striktní odbornosti vycházející z exaktně soustředěného studia neproniknutelných vztahových uzlů lineárně polyfonních útvarů a modulacemi prosycených vertikálních vazeb. Afektově rozmáchlá a agogicky utahaná karajanovská metoda, jež muzikantské obci často škodlivě vsugerovávala univerzálně romantický náhled na provádění veškerých kusů staré hudby Palestrinou počínaje a Händelem konče, byla díky harnoncourtovské revoluci bez výčitek skopnuta z privilegované pozice hodnotového korektivu interpretační praxe. Věhlasné soubory jako Concentus musicus Wien či Academy of Ancient Music prokázaly neživotnost této koncepce a položily základy k novému kánonu pro uvádění děl staré hudby. Mezi takto pokroková tělesa patří i Orchestra and Choir of the Age of Enlightenment, jenž v Praze vystoupil pod taktovkou japonského dirigenta Masaaki Suzukiho. Svou schopnost vypořádat se s nejrůznějšími harmonickými překážkami a krkolomnými melodickými zákrutami barokních kompozic představilo toto těleso tuzemskému publiku výběrem z Vánočního oratoria a motetem Singet dem Herrn ein neues Lied J. S. Bacha.

Masaaki Suzuki si pro tuto příležitost vybral tři první části z Bachova vánočního a primárně liturgicky orientovaného díla. Proložení těchto částí, jež zachytily to nejlepší z bachovského dramaticky-narativního stylu, slavnostně vzletným motetem vytvořilo z koncertu dobře znějící, dramaturgicky komplexní útvar, který oblažil posluchačovo ucho neobyčejným nasazením orchestrálních hráčů a všech zúčastněných pěvců. Dramaturgii koncertu tak lze označit za velmi promyšlenou, neboť se systematickou precizností pokryla téměř celou šíři Bachova vokálně-instrumentálního snažení, a to jak po stránce ryze hudebně-formální, tak tematicky-obsahové. Náplní Bachovy oratorní kompozice bylo tradiční střídání sólově pěveckých momentů, recitativních pasáží a sborových vstupů, jimž skladatel uložil dvojí funkci spočívající buď v duchovním zniternění esenciálních okamžiků děje, anebo v komentování zásadnějších průlomů v dějové struktuře. Moteto Singet dem Herrn ein neues Lied pak utvořilo k narativně vystavěnému oratoriu žádoucí kontrast zdůrazňující zejména bachovsky přirozené prolnutí matematicky přísného kontrapunktu s osobní luteránskou interiorizací křesťanské víry, jež se vpila do kompoziční modelace jednotlivých melodických linií.

Koncertní večer odstartovala dynamická, rytmicky výrazná hra orchestru, k níž se vzápětí připojil expresivní zpěv sboru, jehož ostré frázování a mohutné akcenty podporovaly těžké údery tympánů. Celé těleso, uvádějící první část Bachova vokálně-instrumentálního díla, bylo výrazově sjednoceno plynulými dynamickými výkyvy, jež díky dokonalé souhře jednotlivých hráčů soustavně vytvářely dojem jednotně dýchajícího organismu. Orchestr hojně využíval jemných crescendových a descrescendových odstínů, čímž přispíval k plasticitě melodických frází, přičemž sbor na to promptně reagoval analyticky přesným sledováním polyfonně hustě strukturovaných hlasů. Výsledkem tak byl posluchačsky působivý vstup, jenž vnímatele připravil na další ukázky brilantního interpretačního umění anglického ansámblu.

Po stránce čistě pěvecké bylo pro diváky obzvlášť půvabné sledovat hlasové a výrazové rozdíly mezi jednotlivými sólisty, kdy každý z nich přispěl do celkového vyznění skladby svou neredukovatelnou a energicky tvůrčí muzikantskou individualitou. Mladý pěvec Hugh Cutting, jenž v roce 2021 jako historicky první kontratenorista vyhrál soutěž Kathleen Ferrier Awards, překvapil svým průzračně čistým, jemným a perlivým vibratem obdařeným hlasem, s nímž si prakticky bez větších dynamických propadů vystačil při rozeznívání i těch nejkomplikovanějších modulačních zatáček a melodicky úskočných linek. Expresivním protipólem tohoto líbezně působícího projevu se stal basbarytonista Florian Störz, trevírský rodák a absolvent Royal Academy of Music, jenž během koncertu zapůsobil svým temným, jistým a mírně šumivým hlasem, jímž umně podpořil dějový obsah textu. Dramatický rozměr hudební a obsahové struktury skladby dovedl do dokonalosti tenorista Guy Gutting, jenž v roli evangelisty zintenzivňoval neklid a napětí dynamicky se vyvíjející narace. Gutting však nezůstal pouze u herecké dramatizace svého partu; díky zvládání náročných koloraturních škál prokazoval s mimořádným úspěchem svou technickou obratnost, díky níž si dokázal poradit i s těmi nejobtížnějšími kadenčními běhy. Na hodnotově analogické úrovni se pohyboval jistý a barevně plastický soprán Jessicy Gale. Sebejistý výkon této velšské pěvkyně, mající za sebou bohatou zkušenost s barokním, klasicistním, ale i modernistickým repertoárem, vynikl zejména v duetu s basbarytonem Störzem ve třetí části oratoria, při kterém oba prokázali cit pro odvíjení příběhu, jejž prostřednictvím svých vzájemně se snoubících hlasů přepisovali do agogicky příjemně zpracovaného pěveckého dialogu. V harmonicky komplikované struktuře skladby nacházeli oba pěvci strukturně vazebné aspekty, jež pomohly odkrýt a zároveň podpořit měkce zakulacené a dynamicky zaoblené melodické útvary.

Požitkem byl rovněž zvukově hutný a v rytmizaci polyfonních forem naopak hlasově odlehčený sbor, vedený věhlasným odborníkem na autentickou interpretaci, dirigentem Masaaki Suzukim. Velkým soustem pro tento sborový útvar bylo jednoznačně moteto Singet dem Herrn ein neues Lied, jež zaznělo mezi druhou a třetí částí Bachova oratorního kusu. Bach rozložil své dílo na dvousborovém půdorysu čerpajícím svou architektonickou stabilitu z kontinuální hry orchestrálního tělesa. Sbor se této interpretační výzvy zhostil s respektem pro bachovskou práci s dialogickými tematickými odpověďmi strukturovanými po vzoru klasické imitační polyfonie. Skladba započala expozicí tématu v bohatě polyfonně organizovaných hlasech, které sbor zhmotňoval prostřednictvím pichlavé akcentace začátků frází, jež se pak prostřídávaly s postupným a plynule na sebe navazujícím propouštěním jednotlivých, výrazově od sebe odlišených, melodických bloků. Tento klad sbor zúročil zejména ve finální fuze, během níž pěvci kladli velký důraz jednak na transparenci důsledně polyfonního plánu skladby, zadruhé na minuciózní práci s dynamikou.

Bachovský koncert ve Španělském sále nesl všechny rozhodující atributy historicky poučené interpretace. Bachův nezaměnitelný tvůrčí přístup získal díky úsilí Orchestra and Choir of the Age of Enlightenment hudebně mistrovsky vytesaný akustický tvar, jejž lze s jistotou zařadit do klenotní skříně interpretačních snah o zachycení bachovského umu.

******

Foto: Pražské jaro / Milan Mošna, Petra Hajská