„Navzdory jasnozřivému a mnohokrát ověřenému programovému plánu disponoval koncertní večer rovněž kontrastním prvkem.“

„Orchestr za pomoci výrazných dynamických a expresivních skoků zesiloval onu spíše primitivně a tektonicky přetržitě poskládanou fragmentární logiku díla.“

„Druhá věta přinesla silně rozpohybovaný, zběsilými smyčci tažený celek, jejž soustavně okořeňoval provokativní šelest dechové sekce.“

Parkety pražského Rudolfina se 22. ledna prohnuly pod tíhou dekadentní exprese a opulentně obsazeného Symfonického orchestru Českého rozhlasu, který publiku představil obsahově závažná díla tří neoklasiků Sergeje Prokofjeva, Viktora Kalabise a Benjamina Brittena. Hostující dirigent Ilan Volkov, světově uznávaný a řemeslně zdatný zástupce dirigentské střední generace, se ujal náročného repertoáru s profesionální poctivostí i odměřeností. Výsledkem byl silný posluchačský zážitek, kterému však občas chyběl individuální interpretační vhled a promyšlenější konstrukční práce s hudební formou.

Dramaturgická páteř koncertu měla pevný stylistický základ v neoklasicismu. Navzdory tomuto jasnozřivému a mnohokrát ověřenému programovému plánu disponoval koncertní večer rovněž kontrastním prvkem. Obsahovou spojnicí pečlivě vybraných skladeb byla totiž skladatelská intence zprostředkovat posluchači emocionálně ponuře ztemnělý pocit ústící mnohdy do existenciálně nejistých zákoutí lidské psychiky. Již úvodní kompozice Viktora Kalabise, psaná na počátku šedesátých let, byla protkána úzkostně vzdychajícími harmonickými plochami, které byly neustále protrhávány až hystericky rvavými údery žesťů. Brittenova Sinfonia da Requiem se již od první věty za doprovodu hutných akordických vazeb brodila melancholickými stokami, Prokofjevova Symfonie č. 7 zase posluchače překvapila neprokofjevovsky trudnou expozicí. A právě toto nápadité dramaturgické gesto žádoucím způsobem rozpohybovalo onen homogenní odkaz k neoklasicistnímu stylu: zatímco si vnímatel při poslechu neoklasicistních skladeb přirozeně zvykl na honeggerovský optimistický civilismus nebo martinůovsky nadšené přitakání technickému pokroku, mohl nyní naplno prožít zamlčovanou polohu neoklasicistního modernismu, totiž jeho potenciální spřízněnost s expresionistickým radikalismem.

Koncert započal Symfonickými variacemi Viktora Kalabise, neochvějného zastánce neoklasicistního snažení druhé poloviny minulého století. Tektonicky deformované a myšlenkově poněkud vrávorající dílo otevřela ve spodní poloze se krčící flétna, jež sugestivně a vkusně uvedla melancholicky laděnou, z tvarového hlediska méně výraznou melodickou frázi. Její pozvolný rozvoj byl následně podpořen připojením smyčců, které výrazově a dynamicky přidušený úvod obohatily rozpitými disonantními souzvuky. Celkový ráz díla Kalabis rozložil do dvou kontrastních poloh: intimně melancholické a drasticky expresivní. Skladatel však mezi nimi přecházel bez jakéhokoli strukturálního zprostředkování či odstupňované gradace. Výsledný posluchačský dojem tak soustavně kolonizovala myšlenka o celkově fragmentární povaze skladby. To se projevilo zejména ve střední části, v níž Kalabis bez jakýchkoli příprav nechával lyrické pasáže neúprosně ostřelovat ostrými akustickými projektily žesťové sekce, jež rozbourávaly obecně chatrnou strukturní výztuž kompozice. Orchestr se pod pevným vedením Ilana Volkova zaměřil na analyticky transparentní proznívání akordického přediva, přičemž za pomoci výrazných dynamických a expresivních skoků zesiloval onu spíše primitivně a tektonicky přetržitě poskládanou fragmentární logiku díla. Tento interpretační přístup se tím ukázal jako navýsost žádoucí a výstižný. Z jednotlivých hráčských skupin je třeba pochválit zejména smyčce, které dokonale zvládly udržet melancholická místa v poklidně lyrickém modu pomocí disciplinovaně zkrocené dynamiky.

Jako druhý kus zazněla Sinfonia da Requiem bezesporu nejvlivnějšího a nejoriginálnějšího anglického skladatele 20. století Benjamina Brittena. Tento brilantní tvůrce s neobyčejným citem pro práci s čistě hudebním materiálem, jakož i hudebně-dramatickým žánrem, vtiskl svému symfonickému dílu ze čtyřicátých let nezaměnitelný rukopis stavící na důmyslné orchestraci a téměř brahmsovském zvládnutí variační techniky. Brittenova spřízněnost s Brahmsovým stylem byla zřejmá již během první věty, jež započala expozicí širokým, avšak snadno tvarovatelným tématem. Skladatel jej opracovával, varioval a témbrově rozplétal a hnětl ve prospěch ryze konstrukční kompoziční práce, jež namísto statického kladení uzavřené hudebně-tematické myšlenky brahmsovsky vynášela do popředí evolučně dopředný vývoj hudební formy. Orchestr se s tímto nelehkým úkolem spočívajícím v udržení koherence neustále se vyvíjejících variací popasoval se ctí. Třebaže bylo místy zřejmé, že sterilní a obecně distancovaný přístup Ilana Volkova k Brittenově skladbě nestačí na jednoznačné vynesení jednotlivých variačních celků a jejich vztahů, je rovněž zapotřebí uznat profesionální a technicky zvládnuté řešení interpretačních problémů. Druhá věta přinesla silně rozpohybovaný, zběsilými smyčci tažený celek, jejž soustavně okořeňoval provokativní šelest dechové sekce. Z interpretačního hlediska věta proběhla bez větších technických zaváhání, třebaže zde výrazněji absentovala dirigentská subjektivita, která by do brittenovského kompozičního umění přinesla svěží vítr originální invence. V podobně řemeslném, technicky podchyceném a odtažitém směru byla rozezněna i finální věta. Orchestrální těleso na začátku představilo robustní téma, aby pak detailně rozpracovávalo kulminační vývoj skladby, kterého skladatel docílil nikoli tradiční gradující dynamikou, nýbrž rozmanitým zahušťováním a uvolňováním harmonických sazeb. Úhrnem řečeno, Brittenova komplexní a kompozičně dynamická skladba se postarala o dramaturgické a kvalitativní vyvrcholení večera.

Koncertní večer se uzavřel poslední symfonií giganta ruské moderny Sergeje Prokofjeva. Jako celek působila Symfonie č. 7 cis moll, op. 131 spíše rozporuplným dojmem. Ruský avantgardista, jenž do hudebních dějin vstoupil jako nekompromisní bořič zaběhnutých konvencí a tvůrce neotřelé hudební řeči, své poslední symfonické dílo nechal klopýtat mezi dekadentní modernou a přespříliš srozumitelnou lidovostí. Toto nesebevědomé váhání mezi avantgardním uměním, které – jak kdysi prohlásil Schönberg – zkrátka není pro každého, a ústupky publiku, jež dychtivě touží po melodické zpěvnosti, se však orchestru podařilo vtěsnat do přesvědčivého a logického útvaru. Prokofjevova kompozice totiž ke svému rozeznění nevyžadovala hlubinný přístup jako v předchozích případech; rezervovaný a transparentně srozumitelný postoj Ilana Volkova bylo přesně to, co si pozdní prokofjevovský styl žádal. Volkov tuto svou přednost zúročil zejména v první a čtvrté větě, v nichž se SOČR chápavě přizpůsobil zjednodušené struktuře kompozice a nechával zaznívat tu postupný zrod velkorysých témat, tu jiskřivě skotačivé melodicky zpěvné fráze. Těleso tak hravě přeskákalo překážky nastavené partiturou bohatou na ostré rytmy a energické vstupy bicích, čímž zdůraznilo svou vysokou hráčskou úroveň.

Melancholická a dekadentní perspektiva je něčím, co umírněné neoklasicistní moderně překvapivě sedne. Všichni tři skladatelé si vymodelovali svou vizi takto ponuře vykresleného světa. Výjimkou snad může být jen Prokofjevova skladba, jež svými zpěvnými prvky jako kdyby kontrovala jednotné obsahové linii koncertu. Avšak i tento odskok měl své opodstatnění. Prokofjev uzavřel svou symfonii naléhavě sugestivním a postupně utichajícím ostinatem v bicích, nad nímž se klenula melodická linie v žestích. V tomto závěru se z rozechvělého horizontu vynořila nejistota, jež sjednotila existenciálně palčivý umělecký prožitek prostoupený dobrými muzikantskými výkony a přitažlivou dramaturgií.

Foto: SOČR / Vojtěch Brtnický