„S úvodní částí Mozartovy skladby si smyčcový kvartet pod vedením Julie Fischer poradil na vysoké úrovni, kdy zdůraznil pokrokový ráz díla, aniž by tím opustil snahu o soustavné nalézání srozumitelné formy.“

„Smyčcový kvartet č. 2 ‚Listy důvěrné‘ Leoše Janáčka byl díky drsné a sveřepé hře členů Julia Fischer Quartet temperamentní a expresivní dominantou večera.“

„Hráči zde předvedli, že k takto náročnému a kulturně svéráznému dílu dokáží přistoupit s respektem a obhajitelným interpretačním vhledem.“

Temperamentní, svérázný, a přitom vkusný výkon předvedlo smyčcové těleso Julia Fischer Quartet 20. listopadu v pražském Rudolfinu. Poutavá a neproblematicky fungující souhra ostřílených profesionálních hráčů proměnila chladný podzimní večer v hřejivý prožitek působivého provedení časově rozkročeného, avšak jednotně působícího repertoáru. W. A. Mozart, Leoš Janáček a Bedřich Smetana se v téměř bezchybné interpretaci paradoxně projevili coby tři vzájemně spolu stylově srostlá jména, která sjednocuje pokrokový a moderně nasměrovaný pohled do avantgardou protkaného budoucna.

Tematický obsah koncertu, pořádaného Českým spolkem pro komorní hudbu, se opíral o stabilní půdorys historické a hudebně-estetické kontinuity. Tři koncertní kusy se zde spirálovitě rozprostíraly od modernu předjímajícího Mozarta přes expresivně profilovaného Janáčka k – řečeno slovy Zdeňka Nejedlého – pokrokovému Smetanovi. Estetickým tmelem koncertu byla v různých podobách ztvárněná disonance, jež váhavě vyrůstala z pravidly sešněrované formy Mozartova díla, agresivně vystřelovala z expresivně rozšklebeného janáčkovského stylu a latentně prosakovala z programního, formu rozkládajícího Smetanova kvartetního kusu. Jestliže Schönberg ve 20. a 30. letech minulého století hovořil o emancipaci disonance, pak pondělní koncert prakticky doložil, že Mozart a Smetana tvoří vedle Wagnera a Brahmse pomyslný předstupeň schönbergovského modernismu, zatímco Janáček – jakožto solitér české hudby – stojí stranou všech avantgardních excesů jako jejich osobitá alternativa.

Koncertní večer byl otevřen Smyčcovým kvartetem č. 19 C dur Wolfganga Amadea Mozarta. Toto historicky významné dílo, jež si v běhu své kontroverzní minulosti vysloužilo název Disonantní, se stalo ornou půdou pro nepřeberné množství šťouravých muzikologických rozborů a detailních analýz. Důvodem toho byl přibližně pětadvacetitaktový úvodní úsek první věty, v níž rakouský mistr melodických linek a cupitavých kudrlinek opustil zákonitosti klasického hudebního vyjadřování, čímž vstoupil na – místy vskutku až webernovsky znějící – tekutou půdu metodik majících blízko k atonálnímu myšlení. S neobvyklou, modernu vyhlížející, úvodní částí Mozartovy skladby si smyčcový kvartet pod vedením mnoha cenami ověnčené houslistky Julie Fischer poradil na vysoké úrovni, kdy zdůraznil pokrokový ráz díla, aniž by tím opustil snahu o soustavné nalézání srozumitelné formy. Díky tomu se následný přenos do již tradiční oblasti vídeňského klasicismu v navazující části věty jevil jako relativně plynulý a snadno posluchačsky uchopitelný. Celá čtyřvětá Mozartova kompozice se pak nesla v obecně výrazově vyváženém a průzračném duchu, jejž určoval cit pro stylovou poučenost, hlasovou vyváženost a mozartovsky houpavou vzletnost. Pokud opomineme občasnou váhavou souhru druhých houslí a violoncella, jednalo se o ukázkovou interpretaci mozartovské komorní literatury.

Druhý repertoárový kus nahradil do sebe uzavřený a s avantgardou nesměle koketující klasický styl svéráznou janáčkovskou modernou. Smyčcový kvartet č. 2 „Listy důvěrné“ Leoše Janáčka byl díky drsné a sveřepé hře členů Julia Fischer Quartet temperamentní a expresivní dominantou večera. Z kompozičního hlediska se jednalo o dílo velice kontrastní: spodní proudy slepých pudů a obhroublé lidské fyziologie, v níž spolu soupeřily temná dravost a zarudlý temperament, se zde prostřídávaly s úzkostně sevřenými, tichými, avšak nervně trhavými momenty. První větu uvedl jednoduchý motiv ve dvojhlasé sazbě houslí, jejž vystřídala krátká, zato ale hráčsky osobitá sóla violisty Nilse Mönkemeyera a violoncellisty Benjamina Nyffeneggera. Janáček tím zrovnoprávnil všechny čtyři hlasy, čímž si hudební pole zúrodnil pro budoucí detailní práci s promýšlením vazeb mezi melodickými frázemi, harmonicky zahuštěnými postupy a polyrytmickými sazbami. Druhá věta následně započala silnou expozicí širokého, masivního zvuku, který se prostřednictvím žádoucí afektované a zároveň citlivé hry muzikantů postupně obrušoval do téměř krystalické čistoty. Kusy zvukových masivů tu postupně odpadávaly, aby tím uvolnily prostor téměř lyricky, v žádném případě však pateticky znějící formě. Třetí a čtvrté větě pak vládla kontrastní a technicky bravurní hra, na níž měla velkou zásluhu hra houslistky Julie Fischer a houslisty Alexandera Sitkovetského. Navzdory pozitivnímu dojmu z celé interpretace Janáčkovy skladby by ovšem mohli zlí jazykové namítnout, že ona extrémní akcentace folklorního janáčkovského primitivismu a zemitosti měla zejména ve čtvrté větě za následek potlačení hudební srozumitelnosti vertikálně-horizontálních relací. Tento jemný rozpor mezi strukturou a expresí však nijak neohrozil bezchybný tok hudebně velice vydařeného provedení.

Finálním číslem koncertu byl Smetanův přeslavný Smyčcový kvartet č. 1 e moll „Z mého života“, jejž mistr českého romantismu opatřil osobně zabarveným mimohudebním programem, čímž přijal tehdy pokrokovou moderní poetiku lisztovsko-berliozovského romantismu. Mimohudební významový obsah zde vstoupil do hudební formy, přizpůsobil ji svým účelům, a tím ji citelně narušil. Výsledkem byl svébytný kus smetanovsky jedinečného kompozičního umu. Historický a hudebně-estetický disonantní sjednocovací prvek koncertního večera tímto dospěl ke svému vrcholu, a uzavřel tak výjimečné vystoupení Julia Fischer Quartet. Hráči zde s přesvědčivostí předvedli, že k takto náročnému a kulturně svéráznému dílu dokáží přistoupit s respektem a obhajitelným interpretačním vhledem. Smetanova kompozice se tu setkala s vkusnou agogikou, příjemně volenými tempy, procítěnými vibraty a místy i taneční odlehčeností. Sem tam se vyskytly obtíže s netrpělivou gradací dynamické složky nebo s napětím mezi nastaveným tempem a jeho technickou realizací. To ale v zásadě nic nezměnilo na prvotřídním a navýsost virtuózním projevu smyčcového kvarteta.

Hledání vhodné tematické či dějinné logiky ve skládání koncertních repertoárů je důležitým prvkem pro výsledný posluchačský dojem. Pokaždé se tím vynořují nové, dosud netušené, vazby mezi hudebními obdobími a osobnostmi, přičemž posluchač tím získává možnost originálního pohledu na hudební dějiny a samotná hudební díla. Pondělní koncert v této linii nijak nezaostal: uvolnil zajímavé asociační mechanismy a prostřednictvím skvostného provedení všech kusů posluchači nabídl hluboký ponor do struktur mozartovského, janáčkovského a smetanovského hudebního myšlení.

Foto: Petr Chodura