„S úsměvem bychom prohlídku prádelny mohli doporučit jako koncertní preludium.“

„Akademici hrají se zájmem a se zápalem. Necítíte u nich ani stopu únavy.“

„Někteří z posluchačů tu docenili, ba ‚nalezli‘ vážnou hudbu.“

Koncert barokní a klasicistní hudby se v neděli 21. dubna konal ve Vlašimi v poněkud kuriózním prostředí: v provozní hale Prádelny Kyselý. Pokud by někdo takovou akci přijímal s nedůvěrou, měla by ho zarazit jména účinkujících: dirigent Václav Luks, violoncellista Tomáš Jamník. Jednoznačně šlo o pěkný zážitek.

Představte si, že ke koncertnímu domu přicházíte úzkou kovovou brankou, na níž visí cedulka „Vítáme Vás na dnešním koncertě“. Při vstupu na dvorek vás zarazí nápadný odér. Minete kamion s prádlem, vedle kterého zrovna stěhují cembalo. Připadá vám to neskutečné? Tak si k tomu přidejte, že už dvě hodiny před začátkem jsou tady připraveni na váš příchod a všichni – od paní se vstupenkami až po šatnářky – se usmívají a mile vás vítají, jako kdyby vás viděli opravdu rádi.

„Doma vyperete v průměru pět kilo prádla. Kolik my? Padesát tun denně,“ slyšíte od průvodce, pokud jste si před koncertem dopřáli doporučenou procházku po technickém provozu. A leccos může překvapit: spotřeba vody na kilogram prádla je tady oproti domácí pračce desetinová, prádlo se neždíme, ale lisuje a usušit ho dokážou asi za jedenáct minut. Aviváž se používá jenom droboučce. Skupinky zájemců, oblečené do bílých plášťů (určených k ochraně nikoli návštěvníků, nýbrž čerstvě vypraného prádla), sledují výklad a mezi nimi občas prochází někdo z muzikantů – s patřičným pobavením, ale i se zájmem.

Prádelna, jedna z nejmodernějších u nás, zaměstnává přibližně dvě stovky lidí. O víkendu se tu obvykle nepracuje, ale teď si dopřáli mimořádnou směnu, aby návštěvníci před koncertem „měli na co koukat“. Provoz je nabitý technologiemi, každý kus prádla má svůj RFID čip nebo čárový kód, takže prádelna zná celou jeho historii: kdy ho pořídili, kdy a kdo ho použil, kde a kdy se pral. Většina prádla je ve vlastnictví prádelny, takže hotelům, nemocnicím či ústavům ho půjčuje. Počet těch „kousků“ činí 1,2 milionu. Na plně automatické třídění tu mají světový patent.

S úsměvem bychom prohlídku prádelny mohli doporučit jako koncertní preludium. Ostatně pokud vás provází někdo, kdo provozu do detailu rozumí, je to svého druhu koncert před koncertem. Zcela vážně se ovšem dá poukázat na blahodárný dopad, jímž se neobvyklost, ba kurióznost celé akce promítla do celkového naladění: nebývalé nadšení cítili všichni, návštěvníci i muzikanti, a Václav Luks ho pak explicitně pojmenoval.

Dlužíme ovšem vysvětlení. Syn ředitele prádelny Viktor Stocker je akordeonista. Má nevšední talent a i když je dosud v dětském věku, už se o něm ví. Získal první místo na soutěžích ve Vídni a v Klingenthalu, vystupuje na mnoha festivalech, ocenili ho i za mořem. Zná ho i Tomáš Jamník a odtud vede cesta k současné spolupráci. Akordeon je sice v oblasti vážné hudby podobně nevšední jev jako koncertování v provozní hale, ale v obou případech platí, že po chvíli poslouchání můžete na případné pochyby snadno zapomenout.

Čtrnáctiletý Viktor Stocker v úvodu koncertu krátce vystoupil jako host. Slyšeli jsme ho hrát už před časem a máme za to, že preludium a fuga z Bachova Dobře temperovaného klavíru se dá na akordeon provést tak, že člověk vůči baroknímu mistrovi necítí žádnou nepatřičnost. Zapřisáhlé zastánce cembala bychom možná nepřesvědčili, ale i ti by si všimli, že provedení je vkusné, promyšlené, technicky obdivuhodné.

Hlavním účinkujícím byl ovšem komorní orchestr Akademie komorní hudby. Pod vedením Václava Lukse provedl celovečerní program co do náročnosti na hony vzdálený jakýmkoli „venkovským“ koncertům: Bachovu Orchestrální suitu C dur, Myslivečkův Koncert pro violoncello a orchestr C dur, v druhé půli Adagio a fugu d moll Wilhelma Friedemanna Bacha a Mozartovu Symfonii č. 29 A dur.

Akademie komorní hudby, jejíž duší je Tomáš Jamník, je česko-německý projekt, který nadaným adeptům hudby umožňuje studovat u špičkových lektorů a setkávat se s nejlepšími vrstevníky i zkušenými staršími kolegy. Orchestr složený z akademiků dává přesvědčivou odpověď na otázku, zda lze spojit profesionální úroveň s amatérským nadšením: sdružuje mladé muzikanty a muzikantky, často nejtalentovanější představitele své generace, kteří hrají se zájmem a se zápalem. Necítíte u nich ani stopu únavy, ba ani jistý nadhled, jímž by zkušení hudebníci občas (z pochopitelných důvodů) šetřili své síly. Jejich vystupování je energické a osvěžující. Spolupráce s Václavem Luksem pro ně není všední a poučená interpretace staré hudby taky ne – a bylo znát, že si té příležitosti cení. Přitom je evidentní, že jde o hráče dobře vybrané i s ohledem na technickou dovednost: vedle úrovně celého souboru mohl člověk s potěšením ocenit i jednotlivce – hoboje či fagot v J. S. Bachovi, flétny ve W. F. Bachovi, ale i lesní rohy v Mozartovi (přinejmenším v první polovině).

Čtenářům nemusíme předkládat „objev“, že Václav Luks dovedně provádí barokní hudbu a Tomáš Jamník dobře hraje na violoncello. Dodejme jen, že v koncertu Josefa Myslivečka, o jehož invenčnosti (zejména po Bachově suitě) nemusí být přesvědčen každý, byl Jamník sólistou velmi výrazným a zejména jeho kadence musely upoutat.

Václav Luks koncert provázel stručným komentářem. Netroufáme si odhadnout, co méně zkušený posluchač uplatnil ze své představivosti při sděleních o „kontrapunktické fuze, v níž W. F. Bach navazoval na polyfonii svého otce“, ovšem srdečnosti rozuměl každý.

Vlašimská provozní hala samozřejmě není špičková koncertní síň. Plechová čelní stěna činí zvuk mírně kovovým, a navíc propouští hluk zvenčí (v neděli naštěstí nepřílišný). Nicméně oproti očekávání byl výsledek vlastně dost dobrý – prostor ani nepůsobil suše, ani neměl rušivá echa, a hráči ho dokázali dobře rozeznít. Ostatně pokud by někomu cosi chybělo v akustice, pořadatelé to nahradili atmosférou. Dali si práci s přípravou zázemí i s šatnou pro publikum a nechybělo ani občerstvení o přestávce formou samoobsluhy. Za zmínku stojí také to, že návštěvníci dostali do ruky střízlivý program, který účinkující chválil bez marketingového přefukování, jež poslední dobou naše koncertní síně masivně zamořuje. Co se publika týče, přišly málem dvě stovky lidí. Jistěže Václav Luks i Tomáš Jamník jsou zvyklí i na větší plné sály, ale podotkněme, že když vám v průměrném okresním městě dorazí na komorní koncert stovka posluchačů, bývají pořadatelé spokojeni. Vlašim je o dost menší.

Zajímavé bylo pozorovat „vývoj“ publika. Zprvu bylo znát, že velká část je nezkušená. Lidí fotografujících v průběhu koncertu bylo víc než jinde a leckdo si také zapomněl vypnout vyzvánění. Jev, kdy rodinka s malými dětmi dorazí pozdě, během jedné skladby dobývá volná místa v popředí sálu a uprostřed následující skladby odchází, se s drobnou obměnou vyskytl dvakrát. Ale jednak podobné efekty dneska zažíváme málem všude a zadruhé se lidé postupně soustředili. Přestali tleskat mezi větami a sledovali dirigenta a hráče málem hypnotizovaně. V závěru koncertu, kde bychom vzhledem k délce i náročnosti programu už čekali jistou únavu, publikum naopak zůstávalo zcela při věci, jako kdyby jeho energie rostla. Nadšený potlesk na konci neměl ani stopu snobismu a někteří v něm vytrvali i poté, kdy účinkující už opustili prostor.

Pokud byste naslouchali rozcházejícím se lidem, nejspíš by vás napadlo, že tu někteří z posluchačů docenili, ba „nalezli“ vážnou hudbu. Koncert vlastně svým způsobem naplnil ideál: stal se událostí vskutku sváteční, překvapující, povznášející a do příštích dnů čímsi krásným nabíjející. Chceme snad něco víc?

Foto: Tomáš Brabenec, ilustrační - Fb Prádelny Kyselý a.s.