„Festival vrcholil repertoárem vysoce hodnotným, a přitom pro publikum atraktivním.“

„Síla Akademie staré hudby není ve virtuozitě. Soubor je však poměrně přesvědčivý vkusem a hudebním cítěním.“

„Publikum zaslouží chválu. Neprojevovalo nešvary, které známe z metropole.“

Závěrečný koncert mezinárodního hudebního festivalu Lípa Musica 2024 se konal 15. listopadu v libereckém Divadle F. X. Šaldy. Vystoupení berlínské Akademie für alte Musik pokládal ředitel festivalu Martin Prokeš za naplněný sen. Snažil se už dlouho a covidová epidemie mu záměr odsunula o dalších několik let. Letos to konečně vyšlo.

Tentokrát reflexi začneme zdaleka. Před lety jsme se v Salcburku bavili pozorováním atmosféry, když ve Festspielhausu skončilo operní představení a rozcházející se publikum nasedalo do naleštěných limuzín. Diplomati, bankéři, politici, podnikatelé… Člověk nemusí zrovna vzhlížet ke společenské smetánce, ale jedno jsme tehdy Rakušanům záviděli: vážná hudba je u nich na špici společenského žebříčku. Už dlouho. Nejprestižnější akce tam patří do této oblasti, ne jinam.

Asi by nebylo fér srovnávat atmosféru Liberce a Salcburku, ale už sám fakt, že jsme si tady onu dávnou situaci připomněli, je zajímavý. Jestli totiž v Liberci bylo ještě před koncertem „něco ve vzduchu“, šlo právě o pocit čehosi vysoce prestižního, opravdu mimořádného, svátečního. A přitom v jiné podobě než v Praze: v Rudolfinu občas taky hrají pro ministry a diplomaty, jenomže zájemce o hudbu tam drží ochranka pěkně daleko, oba světy bývají odděleny. Liberec – možná spíš festival Lípa Musica – má atmosféru přátelštější. Mnoho lidí se tu zdraví, „dobrý večer“ jste mohli slyšet snad stokrát, a zároveň s jakousi uctivostí, téměř pološeptem. Pozoruhodná předehra!

V úvodu koncertu promluvil Andreas Künne, velvyslanec Spolkové republiky Německo. Nejprve pečlivě česky, potom německy. V promluvách diplomatů musíme počítat s tím, že nezazní nová sdělení, většinou se „dozvíme“ název festivalu, co se hraje a kdo to hraje (kdyby snad někdo zapomněl, proč na ten koncert vlastně přišel), ale tady jsme nad rámec slyšeli i osobní vyprávění, že CD s nahrávkou Braniborských koncertů kdysi bylo pro Jeho excelenci určující ve vztahu k vážné hudbě. Sympaticky vystoupili také představitelé Libereckého kraje, zejména náměstkyně hejtmana pro kulturu, památkovou péči a cestovní ruch Květa Vinklátová. Vídáme ji na koncertech často, chodí se zájmem, nejen z politické povinnosti, a orientuje se. Rovnou prozradila, že příští ročník festivalu bude začínat velkým symfonickým koncertem v hejnickém chrámu. Hejtman Martin Půta si vzal na starost zejména oficiální děkování, což se mu povedlo neškrobeně a s vtipem. Promluvy nebyly řídké a měly rozumnou délku; to dosud u nás není pravidlem. Moderátor Jiří Vejvoda pak krátce připomněl, jakým zázrakem se kdysi povedlo uchovat notový záznam Braniborských koncertů (nechybělo mnoho a svět by byl bez nich), a také, jak Johann Sebastian Bach pokorně, ba poníženě žádal vrchnost o jejich přijetí. Dnes jsou řazeny mezi nejcennější kusy světové hudby.

Při poslechu si člověk pokaždé znovu uvědomí, jak mimořádná je Bachova nápaditost. Nevymýšlel nové formy, nic dosavadního nebořil, nikdy neprojevil ani stopu wagnerovského velikášství – ale dovednost, s jakou využil toho, co bylo v jeho době k dispozici, nás dodnes pokládá na lopatky. Nápadů má nepřeberně a doslova jimi hýří. V Braniborských koncertech je to zvláště nápadné.

Festival Lípa Musica tedy vrcholil repertoárem vysoce hodnotným, a přitom pro publikum atraktivním, s interprety, kteří mají už léta renomé v oblasti takzvaně poučeného provádění staré hudby. Zároveň jsme si ale uvědomili, že hraní na dobové nástroje není bez úskalí a dialog mezi ctiteli „autentické“ a „tradiční“ interpretace bude nejspíš věčný. Napadlo nás to hned při prvním z koncertů, který je postaven na lesních rozích. Historické nástroje bez ventilů a s menším rozsahem znamenají až nelidské nároky na dovednost hráčů. Zastánci „dobového“ zvuku mají pravdu v tvrzení, že jemnost se vyplatí i za cenu jistých „kiksů“ a že Bachově hudbě sluší, je-li zvuk trochu „praskavý“ a ne příliš naleštěný. Odpůrci by patrně řekli, že všeho moc škodí. Faktem je, že ne vždycky slyšíte barokní hudbu zahranou tak, abyste na ten letitý spor „pazourkářů“ a „modernistů“ úplně zapomněli. Nicméně třeba u hobojistky Xenie Löfflerové se to docela daří: tato dáma, kterou vídáme i v jiných uskupeních než Akademie staré hudby, je se svým nástrojem natolik srostlá a hraje tak přirozeně a „nenápadně“, že získáte pocit, jako by to snad ani nešlo jinak.

I historické lesní rohy ovšem můžou znít poměrně čistě, i housle se střevovými strunami a obloukovým smyčcem můžou hrát suverénně, virtuózně a zpěvně – jenom to bývá vzácné, klidně to označme za zázrak. V tomto případě se zázrak nestal. Síla Akademie staré hudby není ve virtuozitě. Soubor je však poměrně přesvědčivý vkusem a hudebním cítěním. K Bachovi má letitý vztah, který působí upřímně: nestaví jej (ani sebe) na odiv, není to předvádění, je to solidní hraní. Tempa jsou spíše svižná, ale bez přehánění, a kde se hodí hrát jemně, tam na to soubor nezapomene. Pozoruhodné bylo jakési taneční naladění, nápadné hned v menuetu prvního koncertu, ale i pak celkem často: jako kdyby hráčům místy vskutku bylo do tance. To je ovšem jen vnější zdání. Braniborské koncerty nejsou snadné a muzikantům dávají zabrat, zejména když si uvědomíme, kolik nahrávek slavných souborů jim dnes činí konkurenci. Dopřát si pocit lehkosti nemůže hned tak někdo. Ostatně ani v tomto případě jsme nezažívali žádnou neochvějnou jistotu. Podivné překvapení nás čekalo v pátém koncertu: sólisté (cembalo, housle, příčná flétna) v jedné chvíli přestali hrát a cembalista ostatním ukazoval cosi ve svém partu, načež hráči nastoupili znovu. Budilo to dojem, jako kdyby nebyli domluveni na repeticích. Situaci, které muzikanti říkají „spadl řemen“, v tak nápadné podobě zažíváme málokdy; pochopitelně není žádoucí. Hudebníkům se do jisté míry podařilo přejít ji úsměvem a pokračovat bez nápadného rozhození.

Návštěvníci koncertu si za padesátikorunu mohli pořídit tištěný program. Částka není úplně symbolická, avšak musíme ocenit, že brožurka byla bez reklam. To je na dnešní poměry docela očistné – v některých koncertních síních máte občas pocit, že listujete nákupním katalogem. Na druhou stranu ale v programu chyběl aktuální seznam účinkujících. Přitom by byl zajímavý: zdálo se, že soubor buď omládnul, anebo na koncert do Česka přivezl vícero jiných než kmenových účinkujících. A také chybělo číslování koncertů; ty totiž zazněly v jiném pořadí, než předepisuje skladatel. Záměrem zřejmě bylo zakončit každou půli večera tím koncertem, který je zvukově nejbarevnější, a zejména ve druhé části se to vyplatilo: při provedení koncertu č. 6 B dur, postaveném jenom na smyčcích, jsme občas měli rozpaky jak ze souhry, tak z intonace, a kdyby se jím končilo, efekt by byl méně výrazný.

Publikum zaslouží chválu. Neprojevovalo nešvary, které známe z metropole, v níž na první a na poslední koncerty festivalů chodí většinou zájemci o něco jiného než o hudbu. Liberečtí byli pozorní. Ale abychom je nepřechválili: když se před vás posadí chlapisko, které si ve ztemnělém sále půlku koncertu prohlíží v mobilu pohyblivé obrázky, hned si uvědomíte, jak snadno může jeden moula zastínit dvacet rozumných.

Závěrečný potlesk byl nadšený a Akademie staré hudby ukázala dobrý vkus v tom, že se koncert může obejít bez nekonečného předvádění, objímání a líbání. Byl to důstojný závěr festivalu. Jak se pak nechal slyšet Martin Prokeš, letos šlo o nejvíc navštívený ročník a v publiku se víc než dřív začali objevovat i mladí lidé, čehož si pořadatelé velmi cení. Je to vítaný příslib do dalších let. Lípa Musica skončila – ať žije Lípa Musica!

Foto: Lípa Musica / Martin Špelda