Druhý koncert cyklu s názvem Svatovítský varhanní oktáv přinesl po slavnostním žehnání a inauguraci nových katedrálních varhan Gerharda Grenzinga jejich uplatnění jako sólového koncertního nástroje. Akademie klasické hudby, pořadatel festivalu Dvořákova Praha, pozvala 16. června lotyšskou sólistku mezinárodního renomé Ivetu Apkalnu, která působí již devět let jako varhanice při Labské filharmonii v Hamburku.

Iveta Apkalna studovala obor varhany a klavír v Rize, klavír v Londýně a varhany na Hochschule für Musik ve Stuttgartu u Ludgera Lohmanna. Spolupracuje s Berlínskými filharmoniky a s orchestry v Los Angeles a Amsterdamu, nahrává pro Echo Klassik a Edition HERA a pilně koncertuje po celém světě. V Praze vystoupila před dvěma roky ve Smetanově síni, kde zahrála i dvě části z cyklu Faust Petra Ebena. Její rodná země ji ocenila Řádem tří hvězd. 

Program koncertu byl kombinací sólových varhanních skladeb, orchestru a koncertu pro varhany a orchestr. Sólistka zahrála celý program na hracím stole dole ve střední lodi. Na začátek svého vystoupení zvolila Preludium a fugu na B-A-C-H Franze Liszta (v programu chybně uvedeném jako Fantasie a fuga), skladatelovu poctu jeho velkému předchůdci. Fantazijně pojatá skladba nezapře Liszta, velkého klavírního virtuosa. Brilantní technika sólistky dostála všem značným technickým nárokům notového zápisu a příkladná byla i její práce s využitím dozvuku ve velkolepé katedrální akustice, kde vždy ukázněně čekala na doznění předchozí části.

Další skladba programu nepřinesla potřebný zvukový kontrast, ale další plenovou Toccatu a fugu d moll Johanna Sebastiana Bacha. Známé dílo bylo působivě formálně vystavěno, sólistka má skladbu promyšlenou do posledních detailů. K tomu přispěl i nový katedrální nástroj s intonací píšťal přizpůsobených velkému prostoru chrámu. Vše znělo naprosto zřetelně a srozumitelně. Zde je možno jen velice poděkovat staviteli varhan Gerhardu Grenzingovi a ocenit jeho vynikající, bezchybnou práci. 

Další plenovou skladbou bylo krátké varhanní sólo z Glagolské mše Leoše Janáčka (v programu s chybným názvem Postludium, které není od autora). Temperamentně zakončilo sólovou část programu. Bylo možno litovat, že volba tří zvukově málo kontrastních skladeb za sebou nemohla ukázat víc z barevného bohatství nového nástroje. 

Do pořadu byla přizvána Filharmonie Brno s mladým, ale už mezinárodně se prosazujícím dirigentem Jiřím Rožněm. Orchestr byl umístěn uprostřed hlavní lodi a jeho zvuk se tím šířil do transeptu, do klenby a po celé katedrále. Ukázalo se, že i přes sympatickou snahu dirigenta i orchestrálních hráčů Česká suita, op. 39 Antonína Dvořáka by mohla přímo zazářit spíš v koncertním sále; v katedrální akustice působila zvukově šedě. Především zanikaly vysoké smyčce a docházelo skoro k absurdním situacím, kdy ve druhé části (Polka) byl slyšet zřetelně harmonický doprovod ve střední poloze, ale hlavní linie v houslích byla pouze tušená. Zdá se, že zvolit vhodné orchestrální dílo pro provedení v katedrále je stále problém. 

Koncert g moll pro varhany, smyčce a tympány Francise Poulenca z roku 1938 byl závěrečným číslem programu. Jednovětá skladba proměnlivých epizod a nálad hýří nápady a uvádí se poměrně často. V Praze zazněl koncert před několika týdny ve Smetanově síni s FOK a Olivierem Latrym. Zde měla sólistka teprve možnost ukázat všechny neobyčejné barevné možnosti nástroje i ve slabší dynamice. V přesné souhře s dirigentem byly varhany naprosto zřetelně čitelné na rozdíl od smyčců, kvůli velké akustice méně srozumitelných. Úspěch koncertu byl veliký a byl korunován i jedním varhanním přídavkem. 

Foto: Martin Tiso

Facebook X E-mail WhatsApp