„Byla zvolena taková hudební čísla a v takovém pořadí, aby reflektovala výpravu románu Paní Bovaryová.“

„Klavír rozezněl na opravdu světové úrovni, hrál na zvukové efekty, obsáhnul všechny dynamické hladiny, barvil notový text drobnými rafinovanostmi.“

„Pokud tento druh svobody projevu pomáhá umělcům jeho typu a schopností cítit se na pódiu kreativněji, pak jsem s tím zajedno.“

Za zdravotně indisponovanou Alexandru Dovgan v ostravském Kině Vesmír toto pondělí na poslední chvíli zaskočil francouzský klavírista David Kadouch. Tradiční formát klavírního recitálu nahradil rozvolněným programem se vstupy mluveného slova. Přestože tím interpret z několika různých důvodů mohl v publiku nejprve vzbudit nedůvěru, sám v koncepci pevně věřil, hrál na velmi vysoké úrovni a událost 22. dubna se nakonec stala moc příjemným zážitkem.

Jedna polovina programu pro ostravský recitál Alexandry Dovgan byla známa po celou koncertní sezonu. Až v poslední době následovalo rychle za sebou několik změn – nejprve na stránkách Janáčkovy filharmonie (JFO) přibyla zbývající polovina jejího programu, posléze ještě pár drobnějších skladeb navíc. A teprve v den vystoupení v poledne nebo po poledni byla ze zdravotních důvodů oznámena změna sólisty. Davida Kadoucha asi klavíristé nejlépe znají z DVD masterclassů s Danielem Barenboimem, kde mě osobně tehdy pro svůj tvůrčí přetlak a inspiraci zaujal ze všech zúčastněných možná dokonce nejvíc, a to i s přihlédnutím k vysoké umělecké úrovni Jonathana Bisse a dalších výrazných interpretů, kteří tam také vystoupili. V posledních dvou letech ho mám spojeného s krátkými videopříspěvky na způsob aplikace TikTok a ty už jsou asi spíš pro jinou cílovou skupinu. Své ostravské vystoupení zdánlivě postavil okolo děl ženských autorek a na první pohled se mi vůbec nezamlouval. Polovinu skladeb jsem dosud neznal, moje obavy se tedy pochopitelně netýkaly jejich umělecké hodnoty. Spíš šlo o to, že na papíře se mi koncepce jevila jako nesourodý lívanec mnoha miniatur bez jasného směru.

Když jsem pak vstoupil do koncertního sálu a nahlédl do tištěného programu, poznal jsem skutečnou myšlenku, která se za ním skrývala. Byla totiž zvolena taková hudební čísla a v takovém pořadí, aby reflektovala výpravu románu Paní Bovaryová. Připadalo mi to na sílu vtlačené zvenčí a obzvlášť jsem se ošil při četbě následujícího souvětí: „(…) dalo se vyhnout osudu Emmy Bovaryové, její sebevraždě, kdyby tyto tvůrkyně byly slavné tak, jak si zasloužily?“ Moje nedůvěra k tomuto programu souvisela mimo jiné i s tím, že jej klavírista už hrává dlouhou dobu a vždycky tam existuje riziko vyčpělosti nebo nežádoucího pohodlí… Koncert každopádně proběhl bez přestávky, a to takovou formou, že před každou skupinkou tří skladeb vešla na pódium paní produkční z JFO a v češtině předčítala text, který Kadouch pro své vystoupení přichystal a který se dotýkal konkrétních souvislostí mezi skladbami a zmíněným románem.

V průvodním slovu se objevil i jakýsi prvek šarmu okolo Paříže, koňaku a cigaret. Jeho hra této představě nebyla vzdálená, měla v sobě cosi povrchového, ale přitom ne šarlatánského. Během první skupiny skladeb (Květen od Fanny Mendelssohn, Serenáda od Pauline Viardot a dvě ze Chopinových Nokturen, op. 9) rozezněl klavír na opravdu světové úrovni, hrál na zvukové efekty, obsáhnul všechny dynamické hladiny, barvil notový text drobnými rafinovanostmi. Přestože se obyčejně vyhýbal hloubce, větší práci s časem nebo tíživým tempům, určitě člověka poutal k účastnému poslechu. U Chopinových skladeb se zdálo, že je jako jediné z celého programu „uměl“ méně než ostatní. Nejde o nic dramatického, manuálně měl klavír pod kontrolou a byla tady spousta zvukových kladů, zejména v krajních dílech prvního Nokturna b moll ale jakési drobné pochyby ovlivňovaly sdělnost melodické linky. Jako kdyby fyzicky nedosáhl úplné jednoty s hudebním směrem frází a orientoval se spíš podle hmatu a pozic zápěstí – nějaký ten zlomek vteřiny se na těžkých dobách a důležitých tónech zdánlivě nejprve ujišťoval, zda má pod prstem tu správnou klávesu, zatímco oko hledělo do not v tabletu. U ostatních skladeb jsem si toho všímal méně nebo vůbec, hrál je víc z nitra. 

Další blok skladeb začal opět číslem z cyklu Rok od Fanny Mendelssohn, tentokrát měsícem Září. Později v průběhu recitálu zazněly ještě další tři díla od této autorky a z Kadouchovy hry bylo patrné, že mu jsou blízká. Dohnányiho transkripce Delibesova Valse lente dala klavíristovi víc prostoru pro předvedení jeho záviděníhodné manuální výbavy, kterou dosud jen místy předznamenal. Rychlé a srozumitelné figurace v pravé ruce mohly přítomným klavíristům snadno způsobit pocity méněcennosti. Žádná vypočítavost, žádné slyšitelné impulzy, čistá virtuozita. Změť tónů navíc svrchovaně pročišťoval polovičními pedály. Air russe varié, op. 17 od skladatelky Louise Farrenc vnesl do programu jedinou rozsáhlejší formu a prvek gravitace. Ačkoliv interpretace pod pianistovýma rukama žila, skladba se mi poměrně vlekla, chyběl mi v ní delší vývoj. Ráda se totiž periodicky vracela ve smyčkách na startovní čáru pro znovuuvedení hlavního tématu.

Lisztovy Reminiscence na Lucii z Lammermooru, S. 397 nejprve Kadouch nezabarvil směrem do virtuozity vůbec. První polovinu skladby hrál spíš v milé náladě, ve všech možných oktávách a skocích pro jednu ruku si dopomáhal i druhou rukou. V průběhu jeho provedení mi vyvstal před očima název Mozartovy skladby Chléb s máslem – tak bezproblémově mu plynuly ruce po klaviatuře a s tak příjemným tónem. Následující Scherzo, op. 14 od Clary Schumann mi v kontextu ostatních děl, zejména těch od Mendelssohnovy sestry, překvapivě vyznělo jako jedna z těch méně svěžích skladeb (přestože v minulosti už jsem z ní jednou měl poměrně výrazný dojem). Stále jsem si však v Kadouchově interpretaci užíval tónu klavíru, nástroje, který tak často a snadno může znít anonymně, skoro jako kdyby neměl svoji vlastní povahu. Pokud má sál Kina Vesmír nějaká akustická úskalí, zrovna na tomto koncertě by mě o nich nenapadlo přemýšlet.

21. století je pro interpretaci klasické hudby zvláštní doba, sešněrovaná i rozvolněná zároveň. Na jedné straně je někdy skoro až k smíchu, jaká míra důležitosti je přikládána tradicím, věrnosti, historii. Je pro Bachův Dobře temperovaný klavír nejlepší edice od Donalda Francise Toveye? Nebo je snad lepší sáhnout po novějším Andrási Schiffovi? A opravdu se dá o edicích od Busoniho a Mugelliniho paušálně tvrdit, že jsou dnes už přežité? Jaký je význam tónin v jednotlivých skladbách podle různých dobových traktátů? A co tento hudební motiv, je opravdu jenom náhoda, že připomíná tu nebo onu rétorickou figuru z pašijí? Zvolíme ornamentiku podle intuice, nebo se nejprve poradíme s knihou C. P. E. Bacha? Raději honem vyrazit do muzea za rukopisem a nakoukat si nejprve desítky masterclassů na internetu, než konečně nabydeme práva usednutí ke klavíru…

Druhá strana: Ozvláštňování programů vlivem nejrůznějších ideologií, prezentace krátkých útržků z rozsáhlých klasických děl na Instagramu. Dále průniky populárních hudebních žánrů do klasické hudby, nabourání tradičního formátu délky koncertů, uvolněná volba oděvu interpretů, hra koncertu naboso a současně s promítanou videoprojekcí a tak dále… Koncert Davida Kadoucha mě na chvíli přetáhnul na tu liberálnější stranu. Jestliže při prvním zhlédnutí koncepce jeho programu jsem dal oči v sloup, po skončení recitálu jsem už v tom tak jasno neměl. Koneckonců totiž hodně jde o to, „kdo“ a „jak“ – pokud tento druh svobody projevu pomáhá umělcům jeho typu a schopností cítit se na pódiu kreativněji, pak jsem s tím zajedno. A úplně na závěr jsem se vlastně přestal bránit i těm slovům, která hraní doprovázela. Když klavírista před přídavkem (Melodie, op. 4: č. 2 od Fanny Mendelssohn) pronesl, že je hudební vzpomínkou na vůni šály, která v šatníku zbyla po milované osobě, v kombinaci s interpretací jsem si tento obraz rád představoval; vyzněl mi poměrně silně a asi mi už se skladbou zůstane spjatý.

Foto: JfO / Petr Hrubeš