„Dovedu si představit, že to všechno okolo jeho osobnosti nemusí sednout každému.“

„Připadalo mi, jako by v určitém ohledu interpretoval skladbu společně s námi.“

„Z koncertu jsem odcházel naplněný po všech směrech.“

Dvořákova síň Rudolfina v neděli 10. března zažila fantastický recitál islandského klavíristy Víkingura Ólafssona, který tam v rámci svého celosvětového turné přednesl Goldbergovy variace Johanna Sebastiana Bacha. Kromě mnoha jiných uměleckých kvalit se jeho hra vyznačovala jakousi zvláštní sounáležitostí s posluchači, jako kdyby aktivně vytvořil dílo jen pro tento konkrétní večer, publikum a sál. Asi má lidi rád a oni určitě mají rádi jeho.

Asi tak před dvěma týdny se na bulvárním blogu Normana Lebrechta objevil nevinný, ale vlastně čímsi provokativní příspěvek. V nějaké kamenné prodejně s hudebními nahrávkami prý museli všechny kopie Ólafssonova posledního bachovského CD s Goldbergovými variacemi zavřít pod zámek, protože je zákazníci často kradli. Připadá mi to podezřelé. Vzhledem ke klavíristově osobnostnímu kultu a současným praktikám vydavatelství Deutsche Grammophon (třeba trapný marketing Lang Langovy nahrávky se Saint-Saënsem a další) by mě nepřekvapila možnost, že zprávu o krádežích třeba někdo mohl narafičit za účelem prodejní senzace. Možná vydavatelství, možná tento konkrétní obchod… ale pryč s domněnkami. Ať už je to pravda nebo ne, podnítilo mě to k přemýšlení, že popularita Víkingura Ólafssona musí být asi opravdu obrovská.

Dovedu si představit, že to všechno okolo jeho osobnosti nemusí sednout každému. To exotické jméno, ty brýle, ten repertoár (etudy Philipa Glasse nebo prapodivná dramaturgie alba From Afar), ty vysokorozpočtové hudební klipy natočené v opuštěném domě, u jezera, na louce. Ta éterická gesta rukama na fotografiích v bookletu k nějaké nahrávce, ze kterých už si hudební kritik David Hurwitz nejednou utahoval ve svých příspěvcích… Zmíněné vlastnosti a umělecká rozhodnutí z Ólafssona dělají velmi výraznou osobnost, ale asi by samy o sobě ještě nestačily na to, abych si k němu vytvořil hlubší vztah. Mně osobně je sympatický hlavně pro svoji autenticitu a (alespoň zdánlivou) čistotu. Přestože je mojí povaze už někdy trochu cizí jeho otevřenost nebo sebevědomí, on prostě hledí i na etickou stránku věci a ta mu podle mě dává ohromnou sílu a přibližuje k lidem. Má to v hlavě srovnané, zná svoje síly, kariéru buduje s ohledem na potřeby vysokého umění, ne na jeho úkor. Obecně na mě dělá dojem člověka, který si dobře uvědomuje svoji roli veřejně činné osobnosti a zodpovědnost s ní spojenou. Když jsem ještě chodil na Instagram, ani tam jsem neměl pocit, že by si Ólafsson hrál na něco, čím není. Několik příspěvků věnoval například tomu, jak se s otcem nadšenecky účastnili ligetiovských slavností v Budapešti, jindy jenom mimo sezonu odpočíval na hřišti s dětmi, pak zase ve volném čase sdílel nové myšlenky, které ho napadly k Sibeliově Čtvrté symfonii. Každopádně si vzpomínám, že z jeho příspěvků byla znát bezprostřednost a sebereflexe. Celý tento osobnostní balíček se, myslím, znatelně promítá do jeho hry a snad ještě víc do toho, jak jej přijímá publikum.

Nebýt lakýrek, tak Ólafsson v modrém obleku a oranžové kravatě na pódiu Dvořákovy síně vypadal spíš jako podnikatel než jako nedotknutelný romantický umělec. Když usedl ke klavíru, napadlo mě, že skutečně asi rád výrazně gestikuluje rukama. Ale ne neohrabaným nebo snobsky povýšeným způsobem. Jeho projev měl spíš onen sebevědomý ráz divadelního typu, aby mu porozuměl každý i z dálky. Například charismatickým pokynem ruky snadno utišil ruch v sále a velmi brzy nato začal hrát. Připomněl mi tak jeden koncert Jacoba Colliera, na kterém jsem byl. Ten si tehdy zřejmě také uvědomoval, že je částečně v jeho režii, jak se publikum bude chovat.

Samotné provedení Goldbergových variací stálo na pevné opoře mnoha kvalit. Nemůže být nejmenších pochyb o hodnotě klavíristovy pódiové zkušenosti s tímto dílem. Ta se mimo jiné projevovala ohromnou improvizační svobodou už od začátku koncertu. Nejsem si jistý, nakolik měl předem připravenou například ornamentiku, ale pokud jde o nezávislý pohyb jednotlivých hlasů nebo o práci s akustikou při přechodech mezi variacemi, tady jistě byla znát vysoká míra spontaneity. Zkušenost se pak propíjí i do síly koncentrace – v klíčových bodech formy, třeba po emocionálně vyčerpávajících pomalých variacích, ho nikdy nezradila paměť nebo technika, alespoň já nic takového neměl šanci zpozorovat. Absolutním slovem „nikdy“ se často plýtvá, ale opravdu, teď bych si vůbec nedokázal představit, že Bachův až ojediněle náročný cyklus lze zahrát spolehlivěji.

Po skončení úvodní Árie mě velmi rychle zahraná první variace trochu vylekala. Aha, pomyslel jsem si, takže tady se asi bude rýsovat jedno z těch moderních, extrémních provedení, které v současném světě musí za každou cenu vyniknout. Navíc na mém místě v desáté řadě v přízemí už ani nebyla moc srozumitelná (na balkoně ale prý ano). Nějaká extremita asi pokračovala i posléze, v nejedné rychlé variaci Ólafsson rád podtrhl virtuozitu, avšak nakonec jsem na tom nic špatného neshledával. Zaprvé Bachův hudební jazyk snese leccos, zadruhé interpret využíval na maximum i spoustu dalších významných i drobnějších prostředků. Často obdivuhodně rychle vibroval nohou na pravém pedálu, levý pedál kolikrát podle potřeby stlačoval jen do poloviny. Jestliže třeba Árii hrál nepřekvapivě ve zranitelnější dynamické hladině, ve virtuózně laděných variacích mnohdy beze studu využíval vysokých dynamických možností klavíru tolik, kolik mu jenom dovolil. I vnitřní zaujetí v pomalých variacích bylo maximální. Jak nad tím přemýšlím, prvek krajní intenzity vlastně v Goldbergových variacích může být žádoucí. Koneckonců přece variační forma sama o sobě nabádá interpreta k pestré charakterizaci. V tomto kontextu si připomeňme třeba uznávanou nahrávku Vladimira Feltsmana. Ten usiluje o probuzení hudby k životu nejen všemi dostupnými prostředky, ale vlastně i těmi „nedostupnými“ – hudební zápis ozvláštňuje třeba tím, že na klaviatuře prohazuje hlasy, alt pod tenor, a tak dále.

Co se mně líbilo ze všeho nejvíc, byl dojem sounáležitosti s publikem. Připadalo mi totiž, jako by v určitém ohledu interpretoval skladbu společně s námi. Když kdosi zakašlal do ticha mezi variacemi, klavírista ticho ještě prodloužil a z tohoto momentu se – alespoň tak to silně vnímám já – narodila následující variace trochu jinak, než jak si interpret možná původně představoval. V repetici slavné pětadvacáté variace ještě víc usiloval o napětí a nechával svou krev na každém vztahu malých sekund, jako kdyby mu niterně záleželo na tom, aby si toto všichni vyslechli obzvlášť pozorně. Skutečně tady bylo úplné ticho a posluchači se zas uvolnili až s následující variací. Znovu se tím obracím k myšlence, že si interpret vlastně může chování posluchačů tak trochu i sám zařídit. V závěrečné sadě živějších variací na mě působila ohromná životní energie a radost. Při té prosté, shrnující třicáté se ve mně konečně uvolnila všechna posluchačská koncentrace a zpětně jsem začal vnímat velikou dávku dojetí nad celým dílem. Nepokládám se za zvlášť sentimentálního člověka, ale když se ještě ke všemu při návratu Árie na konci skladby k sobě přivinul přede mnou sedící mladý pár, to už jsem měl opravdu „dost“. A jak o tom teď píšu, prožívám to všechno znovu – stačí si jenom vzpomenout na tu třicátou variaci a všechen chlad je pryč.

Tohle jsem tedy opravdu neočekával; z koncertu jsem odcházel naplněný ve všech směrech. Pokud jde o pianistické hledisko, můžu Ólafssonovy schopnosti jenom obdivovat – i kdyby ho chtěl někdo na něčem nachytat, nemá na čem. Po umělecko-lidské stránce mi dal spoustu nových podnětů. Vnímal jsem tam i cosi tajemného navíc, výše jsem to označil jako sounáležitost, ale dalo by se to popsat i jinými způsoby. A jak se umí chovat na pódiu! Pod Ólafssonovýma rukama je klasická hudba nesmírně živá, lesk jeho popularity jí dělá jenom dobře. Obzvlášť v kombinaci s vnitřním zaujetím a svědomitou péčí, kterou jí věnuje. Co se týče samotné skladby, měla pro mě očistnou rituální hodnotu. Považujme za veliké štěstí, že jsou na světě lidi, kteří nám ji umí zprostředkovat na takové úrovni.

Foto: Petr Chodura, FB Víkingura Ólafssona