„V manuálním ohledu její hra vypadá samozřejmě; věřím, že v repertoáru může dosáhnout na libovolnou skladbu.“

„Oproti tomu například ve zmíněném Macbethovi jsem postrádal větší sílu názoru a jistotu přesvědčení.“

„Den po koncertě mi zůstávají v paměti především dojmy týkající se vysoké zodpovědnosti a obdivuhodné hráčské výbavy.“

Klavírista Jitka Čechová v úterý 12. března přispěla k oslavám smetanovského výročí klavírním recitálem, který se uskutečnil v Sukově síni pražského Rudolfina. Ve své interpretaci vynikla znalostí skladatelova hudebního idiomu, přátelským zacházením s nástrojem a profesionální přípravou. Přestože nechyběla ani pestrá charakterizace, v ohledu vyšší inspirace nebo kreativity ještě zůstal prostor k naplnění.

Dalo se očekávat, že při příležitosti velkého smetanovského výročí bude Jitka Čechová hrát klavírní recitály. Nepatří mezi interprety, kteří by natočili kompletní skladatelovo dílo a pak už nepociťovali důvod se k němu vracet; stále se jím zabývá aktivně. Pro její koncert bylo pódium v Sukově síni přesunuto, aby posluchači hleděli čelem k delší stěně sálu, tak, jak to známe třeba z mistrovských kurzů Prague Music Performance – tedy méně řad, ale delších. Klavíristka sama si později pochvalovala, že zvukově jí je tato varianta příjemnější.

Pod dojmem prvních frází jejího recitálu jsem si vzpomněl na Leona Fleishera, který v knize My Nine Lives tvrdí, že na Lisztovu sonátu ještě stačil, ale obtížnější skladby už s lítostí musel přenechat hbitějším kolegům. Klavírní technika je někdy vlastně až překvapivě tajemná záležitost, méně prozaická, než se může zdát. Možná souvisí s temperamentem umělce, možná s fyzickými dispozicemi, může to být i repertoárová preference, která formovala jeho vývoj. Na každý pád lze profesionální klavíristy zjednodušeně rozdělit na dvě skupiny – jedněm nástroj spíš vzdoruje a musejí se ho zkrotit, druhým vychází přátelsky vstříc. Jitku Čechovou bych typově zařadil do té druhé kategorie; u klavíru působí elasticky, v manuálním ohledu její hra samozřejmě, věřím, že v repertoáru může dosáhnout na libovolnou skladbu. Je u ní znát kombinace svědomité přípravy a zároveň zdravých podmíněných reflexů. Představuju si, že když natáčela smetanovský komplet, nejspíš v něm nepotřebovala dělat veliké množství střihů.

Ve skladbě Macbeth a čarodějnice nacházela cestu skrz virtuózní fakturu snadno, bez zajišťovacích strategií na úvod programu. Když obě ruce hrály v nízké poloze na klaviatuře, její levá noha nelevitovala někde za židlí nebo na pedálu, ale byla opřená o zem a poskytovala tělu oporu. Po stisku akordů a oktáv její zápěstí záhy spočinulo pod úrovní klaviatury, nehromadilo se v něm přebytečné napětí. V první skladbě z Črtů, op. 5 se i roztancovala, bylo vidět, že je v tělesné jednotě se svým náhledem na hudbu. Jestli má Čechová absolutní sluch a/nebo vyspělý harmonický cit, bych se jenom domníval, každopádně se ale na klaviatuře orientuje s přehledem. To se projevilo mimo jiné při několika místech zaváhání v koncertní etudě Na břehu mořském, op. 17, ve které malé výpadky vyřešila vždy alespoň příbuznými tóny, a tak si provedení udrželo svrchovaný ráz.

Pokud jde o klavíristčinu tvůrčí výbavu, využívala ji spíš situačně než všudypřítomně. Nejvíc uvolněně mi v uměleckém ohledu zněly Preludium a Capriccio z cyklu Poklad melodií, druhá skladba si dokonce vyžádala předčasný potlesk. Oproti tomu například ve zmíněném Macbethovi jsem postrádal větší sílu názoru a jistotu přesvědčení, které by skladbu pódiově dokomponovalo v ohledu narativu. Koncert na mě vlastně trochu dělal dojem soutěžního výkonu, jako kdyby v něm bylo hlavní prioritou udržení vysoké míry profesionality, i za cenu určitých obětí. Příkladem je náročná závěrečná část Koncertní etudy C dur, ve které byly skoky v zájmu čistoty vykalkulovány pokaždé se stejným posečkáním, a proto tato část neměla takový náboj.

V cyklu Sny, kterému náležela druhá polovina koncertu, jsem měl podobnou směsici pocitů. Mnoho prvků jsem přijímal kladně, třeba krajní části skladby Před hradem byly pevně uchopeny do spárů s bohatým fyzickým fondem a odměňujícími vrcholy. Kantiléna v Útěše, stejně jako ostatně už předtím v Etudě C dur, mě obecnou kvalitou tónu uspokojovala. Byla opravdu napuštěna něčím plnokrevným, ale zároveň jsem vnímal, že zastává určité pravidlo, které nelze porušit – kdyby klavíristka s kantilénou občas jakýmkoliv způsobem víc zaexperimentovala, například směrem do rizikovějších poloh na hraně znělosti, její hra by pro mě měla osobitější a zapamatovatelnější hlas. Část V salóně jsem z hlediska výraznějšího zabarvení po koncertě bohužel také nedokázal příliš uchovat v paměti. Každá stupnice a vyhrávka v pravé ruce v první, třetí a poslední části cyklu se dařila hladce, klavíristka v nich našla prostor pro různá časová ozvláštnění a patrně i pro zábavu, čímž se umocňovala její pódiová autorita. Na druhou stranu, přestože třeba úplný konec Slavnosti českých venkovanů byl objektivně smělejší z hlediska tempa, než jak bývá obvyklé, emocionálně mě vlastně příliš nerozpohyboval.

Následovaly dva přídavky, Andante f moll a Salonní polka E dur, op. 7. V druhé skladbě, jejíž charakter se, myslím, dost obtížně vystihuje, z mého pohledu nejvíc vynikla interpretčina znalost Smetanova hudebního jazyka. Jitka Čechová také moc mile vyjádřila radost z přítomnosti svého pana profesora Jana Novotného. Její projev byl důstojný, bez hovorových obratů, nenacvičený. Soudě podle tohoto recitálu, ale také podle jejích nahrávek nebo podle poctivých sólových programů z poslední doby (například se sonátami Mozarta a Schumanna) bych řekl, že Jitka Čechová patří mezi ty klavíristy, kteří nikdy neumí udělat ostudu. Den po koncertě mi zůstávají v paměti především dojmy týkající se její zodpovědnosti a hráčské výbavy.

Foto: ilustrační - Petr Dyrc, Pražské jaro / Ivan Malý, archiv a Facebook Jitky Čechové