„Nejpůsobivějším prvkem pro mě byla přirozeně plynoucí hybnost v obou variačních větách, obzvlášť v tak obtížné Ariettě poslední sonáty.“

„Klavír samotný byl v prostřední poloze po celou dobu koncertu ohromně neznělý, rozhodně spíš svazující než osvobozující.“

„A tak jsem včera také tleskal vestoje a svoje názory na koncert si nejspíš budu ještě nějakou dobu přehodnocovat.“

Není divu, že se uvádění posledních třech klavírních sonát Ludwiga van Beethovena stalo tradicí – jednotlivé skladby k sobě hudebně navzájem patří, dramaturgie má myšlenku a dá se snadno nabízet posluchačům, délkou vychází na jeden nevelký recitál. V neděli 21. ledna je v pražském Rudolfinu provedla Mitsuko Uchida v rámci recitálového cyklu Českého spolku pro komorní hudbu. Její vystoupení se vyznačovalo vysokým porozuměním a kulturou, Dvořákovu síň právem téměř vyprodala. Ve zvukovém ohledu se jí ale ne vše podařilo.

Beethovenovy pozdní klavírní sonáty se na pódiu historicky objevovaly v mnoha různých programových podobách. Podle Charlese Rosena si svoji cestu do hudebního mainstreamu nacházely podstatně déle než sonáty z ranějších období; Sonátu B dur, op. 106 dokonce poprvé představil širšímu publiku až Franz Liszt bezmála dvacet let po jejím vzniku. Lisztův žák Hans von Bülow zanedlouho potom už hrával posledních pět sonát v jednom večeru, Antonu Rubinštejnovi někdy i pět bylo málo. Na plošnější popularizaci ale stále čekaly, a ještě dlouho trvalo, než se například uchytil formát, který bývá často spojován s Rudolfem Serkinem, tedy věnovat koncertní program jenom opusům 109, 110 a 111. Můžeme konstatovat, že během dvacátého století se popularita těchto skladeb zvedla závratně, dle mého osobního názoru možná až příliš. V současné době alespoň jednu z nich studuje každý vysokoškolský student klavíru, s čímž asi na jednu stranu nejde nesouhlasit, neboť s komplexní hudbou se vyplatí zahájit proces zrání brzy. Zároveň ale vnímám určitou přesycenost neideálními provedeními, možná i jakousi „funkčnost“ v jejich uvádění. Například sonáty E dur, op. 109 a As dur, op. 110 patří mezi ty vůbec nejhranější kusy na klavírních soutěžích, a to pokládám vzhledem k jejich nevšednímu obsahu vlastně za nesmírně zvláštní a ubíjející. Když jsem si nedávno četl v Živých slovech Josefa Suka, s jakou vášní náš skladatel srovnává poslední Beethovenovy sonáty, uvědomil jsem si, že podobně nadšený jsem z nich nebyl už dlouho. Když je vidím na papíře já, často mi spíš hýbou žlučí – a přitom je mám taky moc rád…

Nejspíš proto mám v poslední době tendenci je vyhledávat především s interprety, kterým mohu důvěřovat na základě předchozích zkušeností. Z těch relativně mladších klavíristů by mě nejvíc zajímal pohled Jonathana Bisse, Jana Bartoše nebo možná Vadyma Cholodenka, mezi zralejšími (myšleno těmi aktivně hrajícími a ve formě) mě v tuto chvíli napadá jenom Grigorij Sokolov a Mitsuko Uchida. Poslední jmenovanou jsem poprvé slyšel sólově v roce 2017 v Anglii a s odstupem ten recitál stále pokládám za jeden z malé hrstky nejdojemnějších, které jsem kdy slyšel. Jakmile byl oznámen její beethovenský koncert v Praze, nebylo co řešit. V kalendáři jsem si dopředu zařídil, abych ten den neměl nic na práci, a na událost jsem se pokusil obléknout i trochu lépe než obvykle.

Jestliže Igor Levit u nás posledně hrál pozdní sonátový triptych v kuse bez přestávky, Uchida jej rozdělila na dvě recitálové poloviny. V první skladbě, Sonátě E dur, op. 109, jsem měl nejprve dojem, že interpretka by ráda „vykopla míč“ co nejbezpečněji, jako kdyby zatím jenom chtěla uvést tematický materiál, a teprve později si se zvukem dovolí zacházet troufaleji. V průběhu prvních dvou vět jsem postupně přestával věřit tomu, že to byl z její strany záměr. Klavír samotný byl v prostřední poloze po celou dobu koncertu ohromně neznělý, rozhodně spíš svazující než osvobozující, do vysoké míry v něm shledávám vysvětlení nejen pro obecně nižší dynamiky, ale i malou průraznost konkrétních melodií. Koneckonců mám stále živě před očima, jak jde Uchida v birminghamské Town Hall až na krev a používá celé tělo, aby v Schubertově Sonátě D dur, D. 850 vykřesala neuvěřitelné množství zvuku. Ano, tentokrát byla podstatně staženější v ramenou, než jak ji mám zvěčněnou ve vzpomínkách, ale další věcí je, že publikum klavíristce nedalo žádný důvod se na podiu cítit uvolněněji. Jeden telefon zazvonil už před začátkem první skladby, tu pak provázel lhostejně nepotlačovaný kašel ze všech stran a někomu upadl telefon na zem současně s posledním akordem třetí věty. Větší ostuda snad byla už jenom Mahlerova Devátá s Českou filharmonií v minulé sezoně, kdy do ticha zazvonil telefon hned po jejím konci.

Z mých dojmů stran zvuku by se možná mohlo zdát, že Uchida nebyla v dobré fyzické kondici. Tak se mi to ale také zrovna nejeví. Rychlé polyfonní variace v op. 109 byly zahrány s obdivuhodnou mrštností a spolehlivostí, stejně tak mi od koncertu pořád dokola zní v hlavě výborně zahraný vývoj na zmenšených akordech před vrcholem provedení první věty op. 111. Z kouzelných míst bych pak jmenoval třeba uzavření úvodního čtyřtaktí v první větě op. 110 nebo pianissimový přechod mezi druhou a třetí větou téže sonáty. Nejpůsobivějším prvkem pro mě byla přirozeně plynoucí hybnost v obou variačních větách, obzvlášť v tak obtížné Ariettě poslední sonáty. Zatímco na podzim jsem byl na recitálu Piotra Anderszewského v rozpacích z některých jeho rozhodnutí v sonátě op. 110, koncepce Uchidy mi zněla vybraněji, v mých očích se lépe vcítila do toho, které hudební vztahy jsou důležitější a které se naopak podřizují jiným. Řekl bych, že s každou sonátou hrála lépe, druhá polovina recitálu pro mě byla určitě poutavější.

Přiznávám, že jsem ještě úplně nezpracoval, co přesně pro mě tento koncert znamenal. Na jednu stranu bych řekl, že mi ty zvukové proporce chyběly, ještě včera bych tvrději řekl, že mě dokonce zklamaly. Neklid v sále se také podílel na tom, že můj zážitek z ojedinělých hudebních děl nebyl bezvýhradně kladný. Na druhou stranu jsem byl na vystoupení umělkyně, která rozumí tomu, o čem hraje, a tak mě s odstupem spíš napadá, jestli by nebylo lepší si raději vzít poučení z těch mnoha kladů. Ono totiž jí podobných na světě přece jenom tolik není. Dále jsem rád, že jsem nakonec zůstal na pokoncertní diskuzní setkání, kde zaznělo několik hodnotných myšlenek, navíc vyjádřených s péčí a bez dogmat. A v neposlední řadě jsem se potkal s některými hudebníky, kolikrát velmi zaměstnanými lidmi, kteří chodí jen na to, co je opravdu dobré – a myšlenka, že umělec jako jednotlivec může svou pracovitostí a láskou mít vliv na to, jaká společnost se na jeho koncertech schází, mi je příjemná. Vždyť je to vlastně další svědectví o tom, co Mitsuko Uchida za svůj život vybudovala. A tak jsem včera také tleskal vestoje a svoje názory na koncert si nejspíš budu ještě nějakou dobu přehodnocovat.

Foto: Česká filharmonie