„Protagonistkou večera byla sopranistka Naomi Rivieccio.“

„Alespoň souhrnně zmíníme kolektivní výkon ansámblu Talenti Vulcanici, jejich vynikající a vyrovnanou souhru, respekt ke stylovým zvláštnostem a jedinečné frázování.“

„Obdivuhodné jsou technické nuance v ovládání hlasu, zejména úsporné a jen s mírnou frekvencí uplatněné vibrato.“

Skutečné kouzlo letošního filipojakubského večera v předvečer prvomájového svátku mohli po hudební stránce zažít návštěvníci pravidelného cyklu Collegia 1704 ve vršovickém Vzletu. O to vzácnější, že hudbu, prezentovanou koncertem nazvaným Božská Neapol, v podmínkách domácího koncertního dění můžeme slýchat opravdu jen ojediněle.

Dramaturgie večera čerpala z odkazu tzv. neapolské školy, představující mladší a zároveň vrcholné období hudby italského baroka, reprezentované především vokálními žánry a z nich útvarem umělecky i společensky nanejvýš reprezentativním – operou. Vliv neapolské školy byl v první třetině 18. století mocný a vyzařoval v následujících desetiletích hluboko do celé tehdejší kulturní Evropy, a to nejen v oblasti hudebně-dramatické tvorby, nýbrž i v celkovém úhrnu hudebního výraziva napříč žánry. Z hlediska stylového se jedná o svého druhu přechod k hudebnímu klasicismu.

Program pojednávaného koncertu těžil z poněkud jiného zdroje, než jakým je opera. Z hudby navýsost komorní, povahy dá se říci až intimní. Tomu přesně odpovídá obsazení i dramaturgie účinkujícího kolektivu Talenti Vulcanici z Neapole založeného 2011 – Stefano Demicheli (cembalo, umělecký vedoucí), Marcello Scandelli (violoncello), Federico Bagnasco (kontrabas), Juan José Francione (arciloutna, barokní kytara).

Protagonistkou večera byla sopranistka Naomi Rivieccio. Zpěvu se věnuje od raného mládí, a to nejen v oblasti hudby vážné, působí též jako hlasová herečka a věnuje se i dabingu. Mimohudební zkušenosti nepochybně spoluutvářejí jedinečnou kvalitu jejího projevu vokálního. V úvodu večera přednesla kantátu Là dove il bel Sebeto Francesca Manciniho (1672–1737), jenž se v Neapoli narodil a celý život působil. Ve střídání árií a recitativů v průběhu kantáty sopranistka dokáže rozestřít nesmírně pestrou, výrazově, dramaticky širokou a dynamicky akcentovanou škálu svého projevu. Prožívá doslova každé slovo, kromě samotného vokálního projevu též naprosto uvolněným, nenuceným pohybem i gestikulací. Barevně proměnlivou kvalitou hlasu s náladově až strhující uhrančivostí diferencovaně tvaruje recitativy a árie, a to navzájem i uvnitř nich samotných.

I když výsostným útvarem neapolské školy byla opera, svým uměním i tvorbou se tu dokázali prosadit výrazní instrumentalisté. Mezi nimi například violoncellista Francesco Paolo Supriani (1678–1753). Marcello Scandelli provedl jeho Toccatu č. 10 pro sólové violoncello s udivující subtilní čistotou výrazu i intonace, včetně stylově poučeného a přesvědčivého podání, bohaté agogiky a kultivované impulzivnosti. 

Na řadu poté konečně přichází Alesandro Scarlatti (1660–1725), čelný reprezentant neapolské školy. Autora mnohočetné, především vokální, ponejvíce hudebně-dramatické tvorby – napsal více než šedesát oper – Naomi Rivieccio představila kantátou Là nel bel sen della regal sirena, opěvující obdobně jako předtím Mancini neapolskou řeku Sebeto spolu se sladkobolným vyznáním láskyplného citu. Zde jsme byli svědky kompozičně i interpretačně vskutku kongeniálního projevu s akcentovaným vyjádřením dramatického aspektu skladby i jejího podání. 

Tak jak se Alesandro Scarlatti svým působením kromě Neapole suverénně pohyboval po celé Itálii, stejně byl jeho syn Domenico Scarlatti (1685–1757) doma prakticky v celé Evropě. Věnoval se všem tehdy frekventovaným hudebním žánrům, ale z jeho širokého odkazu mají nadčasovou platnost především skladby pro cembalo, zanechal jich několik set. Stefano Demicheli v provedení dvou navazujících Sonát A dur (K 208, 209) názorně ilustroval charakteristický výsek z tohoto jednoznačně převažujícího žánru tvorby D. Scarlattiho, a to prostřednictvím dvou útvarů, rozlišených jednak volným a jednak živým tempem. V prvním imponovala rozjímavá náladová poloha, uplatněná jak v melodických, tak figurativních partiích, zatímco ve druhém vkusně podaná, nikterak na odiv stavěná technická suverenita. 

Výrazově i technicky spřízněně by se dalo charakterizovat provedení další instrumentální skladby D. Scarlattiho, cembalové Sonáty A dur, K 322, tentokrát však upravené pro arciloutnu, jednu z četných variant loutnových nástrojů běžně užívaných v období baroka, jejím interpretem Juanem José Francionem. Alespoň souhrnně zmíníme kolektivní výkon ansámblu Talenti Vulcanici, vynikající a vyrovnanou souhru, respekt ke stylovým zvláštnostem a jedinečné frázování – v jejich podání hudební faktura skutečně „dýchá“.

Těžiště dramaturgie večera ovšem spočívalo v kantátové tvorbě A. Scarlattiho. Celkový dojem jednoznačně posílilo provedení předposledního programového čísla – kantáty Là dove a Mergellina. Jistá lyrická prostota se tu doplňovala s náladově bolestnou notou, postupně se komplikující a nabývající na dramatičnosti, jdoucí přes dynamické kontrasty až k výkřikům. N. Rivieccio tak s umocněnou intenzitou demonstrovala své jedinečné umění, rozprostírající se mezi naprosto vyrovnaným plynutím a barevně i dynamicky rozeklaným neklidem vokální linie. Obdivuhodné jsou technické nuance v ovládání hlasu, zejména úsporné a jen s mírnou frekvencí uplatněné vibrato, zřetelná výslovnost i expresivní proměny hudební deklamace textu vrcholící umocněným dramatismem.

Publikum soustavně dávalo na odiv své nadšení, obdivný dojem z výkonu pěvkyně byl jednoznačný a od kantáty ke kantátě vzrůstal, dokonce i v případě poslední skladby, jejímž autorem byl navzdory obligátním dramaturgickým zvyklostem soudobý italský skladatel Fabio Vacchi (*1949). Ten se v rámci své mnohostranné tvorby věnuje i hudbě filmové a na verše současného italského spisovatele a překladatele Giuseppa Montesana (*1959) napsal „postmoderní píseň“, de facto drobnou kantátu Partenope eterna pro soprán a cembalo. Táhlá, modálně volně založená kantiléna je provázena široce rozkročenými intervaly a vypjatým rozsahem, podtrženým průraznějším rejstříkem cembala a místy tamburínou, užitou jako vzpomínka na charakteristický doprovodný prvek v neapolské hudbě minulých staletí. Originální konfrontací historie se současností triumf sopranistky Naomi Rivieccio vrcholil. Dvěma přídavky nás dokázala elegantně posunout zpět k Neapoli 18. století… 

Foto: Tokpa Korlo Photography