KlasikaPlus.cz© - portál o klasické hudbě

PORTÁL O KLASICKÉ HUDBĚ

...váš vyladěný partner

english

Rok české hudby tentokrát zcela jinak english

„Koncert byl příznačně nazván Bedřich Smetana a jeho následovníci.“

„Pietní foersterovské zastavení vystřídaly dvě skladby naprosto odlišného typu, a to zejména dobou vzniku, stylovou i žánrovou příslušností.“

„Motivace oslavit Rok české hudby 2024 netradičním a pokud možno navíc humorným způsobem doznala nevšedního vyústění.“

Všem, kteří obdivují, hledají a nacházejí humor v hudbě takzvaně vážné, určitě konvenoval koncert v pražské budově Českého rozhlasu na Vinohradské ve Studiu S1, pořádaný 6. května Vydavatelstvím a nakladatelstvím Českého rozhlasu, Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu a stanicí D-dur u příležitosti letošního Roku české hudby.

Koncert byl příznačně nazván Bedřich Smetana a jeho následovníci. Dříve než přikročíme k rekapitulaci programu, připomeňme sám pojem Roku české hudby, jehož náplní bývá cílevědomá dramaturgie hudebních událostí oslavující celou řadu předních českých skladatelů, jež mají příznačnou čtyřku na konci letopočtů svých životních dat. Shodou okolností se rozhodující motivací této události stal zjev samotného zakladatele české národní hudby Bedřicha Smetany, žijícího v letech 1824 až 1884. Rok české hudby se v podstatě slavil v průběhu celého předchozího století, avšak teprve posledních padesát let je petrifikován názvem všeobecně známým.

Pojednávaný koncert má se vším všudy na svědomí Tomáš Čechal, hornista, dlouholetý člen rozhlasového orchestru, pilný a úspěšný badatel a také dirigent. Dramaturgii jako poctu Bedřichu Smetanovi pojal zcela v duchu svých bohatých zkušeností i zálib a se vší odpovědností představil kvality hudebně i společensky cenné a významné, dosud málo známé i zcela neznámé, aby nakonec dospěl k jejich završení v podobě osobité apoteózy Smetanovy osobnosti. Koncert moderovaný rozhlasovým redaktorem a hudebním skladatelem Lukášem Hurníkem zazněl v přímém přenosu na stanici D-dur.

Tomáš Čechal

Návštěvníkům večera byl k dispozici obsažný programový leták pečlivě vypracovaný rovněž Tomášem Čechalem. Faktografie, namnoze objevná a jdoucí až do kuriózních informací, radikálně překračuje obvyklé nivó brožur tohoto typu. Však také odtud hojně čerpal moderátor L. Hurník, jenž mj. vtipně poznamenal, že cokoliv se kolem Tomáše Čechala strhne, bývá tak či onak spjaté s lesním rohem. Poukázalo na to ostatně badatelsky, v realizaci i interpretačně objevné úvodní číslo programu, Lovecká věta pro čtyři lesní rohy, drobnost Smetanova mládí a kompozičních počátků v podání Pražského hornového kvarteta, jež Čechal dirigoval. Jako jediná Smetanova skladba, která toho večera zazněla, měla připomenout Mistrovo celoživotní zaujetí, jak si už v mládí poznamenal: „Lov a hudba – to první je moje nejmilejší zábava, druhá můj život, má spása, mé všechno.“ Je pozoruhodné, že už v této maličkosti zazněl Smetanův kvartový signál známý ze symfonické básně Vyšehrad i odjinud…

Je nanejvýše charakteristické, že první ze Smetanových následovníků, jehož skladba vzápětí zazněla, byl zvolen Josef Bohuslav Foerster (1859–1951) se svou Sonátou a moll pro housle a klavír. I ona je výsledkem snah skladatelských začátků. Autor ji zřejmě v záchvatu sebekritického posouzení určil ke spálení, nicméně nějakým zázrakem přežila a objevila se až po mnoha letech, kdy ji roku 1926 věnoval redaktoru Ludvíku Henychovi, „výtečnému amatérskému houslistovi“. Jako jeden z kuriózních momentů pojednávaného večera mohla být přítomnost Henychovy praneteře v publiku, děkující za obětavé a pečlivě připravené provedení čtyřvěté skladby houslistovi Petru ZdvihaloviJakubovi Šarounovi u klavíru. Bylo dobře, že – byť pouze romanticky konvenční drobností – tak byl připomenut odkaz J. B. Foerstera, vedle Zdeňka Fibicha jednoho z přímých následovníků Smetanových.

Petr Zdvihal

Pietní foersterovské zastavení vystřídaly dvě skladby naprosto odlišného typu, a to zejména dobou vzniku, stylovou i žánrovou příslušností. Společným jmenovatelem je jejich určení komornímu obsazení dechových nástrojů a zvláště to, že oba zúčastnění autoři patří mezi nezapomenutelné tvůrce české hudby filmové, včetně děl pověstné české filmové školy let šedesátých. Oba, řazení k předním skladatelským autoritám české hudby druhé poloviny dvacátého století, domnívám se, zároveň mohli ilustrovat, kam až ve své době dospěly výhonky smetanovské tradice.

Brněnský autor Jan Novák (1921–1984), jenž jako východisko ze socialistického marasmu nakonec zvolil emigraci, ve šťastném období svého života v Itálii v roce 1974 napsal Ioci Pastorales (Žerty pastorální) pro hoboj, klarinet, lesní roh a fagot. Jsou ostatně jako mnoho jeho dalších kompozic výrazem jeho celoživotního zalíbení v latině, jedinečné vzdělanosti, a také schopností vyjádřit se specifickým hudebním humorem, jejž možno srovnat s literární paralelou humoru anglického či židovského. Zvukový obraz, jaký poskytlo Pražské dechové kvarteto vedené Zdeňkem Rysem, je mistrnou ukázkou barvité instrumentace a hutné faktury, kde lze postřehnout ono „pastýřské žertování“ v průběžném sledu pětivětého poutavého děje.

Zdeněk Rys

Jako bytostný autor filmové hudby v počtu několika set jednotek včetně krátkých filmů byl ovšem Zdeněk Liška (1921–1977) zaměstnán natolik, že k takzvaně autonomní hudební kompozici – pokud vůbec – se dostával jen výjimečně. Dokonce odmítl žádost i takového Herberta von Karajana. Zřejmě jediná jeho živá koncertní skladba, Leonardův deník, čerpající z hudby ke stejnojmennému filmu Jana Švankmajera z roku 1972, vznikla teprve na základě neutuchajících opakovaných žádostí Pražského žesťového kvinteta. Aktuálního provedení se nyní dostalo tomuto svým způsobem unikátnímu suitovému útvaru o šesti kratičkých větách díky Žesťovému kvintetu SOČR vedenému Pavlem Čermákem. V ansámblovém spektru dvou trompet, lesního rohu, tuby a pozounu vynikla místy až kumulovaná grotesknost melodických idiomů – opět příklad svébytného hudebního humoru.

Motivace oslavit Rok české hudby 2024 netradičním a pokud možno humorným způsobem doznala nevšedního vyústění. Tomáš Čechal oslovil několik současných skladatelů se zvláštním zadáním, totiž aby k oslavě letošního jedinečného výročí Bedřicha Smetany přispěli krátkými hudebními artefakty, ovšem s tím, že jim bude tematicky společný přepis číslic obou Smetanových životních letopočtů do tónů. Vznikla tak jakási pocta Smetanovi, doslova Hommage à Bedřich Smetana – Čtyři kryptogramy pro čtyři lesní rohy, opět v provedení Pražského hornového kvarteta, tak jako na začátku i v závěru koncertu dirigovaného Tomášem Čechalem, navíc v podobě světových premiér. 

Výsledný quadriptych je zcela bezděčně řazen podle duraty neboli co do doby trvání jednotlivých skladeb. Nejkratšího rozsahu dosáhla počáteční Cryptonna Lukáše Hurníka, využívající principu ciaconny, jak prozrazuje název. Následující Óda na Bedřicha Smetanu Zdeňky N. Košnarové staví na krátkých úsecích a své pojmenování mj. dokládá intrádovým zabarvením, dokonce tu probleskuje polka. Žánrově všestranný hudebník, dirigent a skladatel Jan Kučera svou brysknou, vnitřně kontrastní oslavu Fröjda a Bedřich ještě ozvláštnil hudebním kryptogramem jména Smetanovy klavírní žačky Fröjdy Beneckové. Celek uzavírá Bedřichova Corniáda – neváhám říci hudebního recesisty – Ondřeje Kukala, jenž tematicky předepsané zadání rozvedl rozměrem relativně nejrozsáhlejším, kromě jiného s přispěním ozvuků populární hudby a v závěru charakteristického Smetanova motivu z Vyšehradu. Kukalův počin svým barvitě koncentrovaným dějem přesvědčivě umocnil vzestupnou a posléze gradující tendenci oslavné atmosféry v průběhu celé „čtyřky“.  

Jan Kučera

Závěrem můžeme konstatovat, že dramaturgicky nevšední koncert, jímž Český rozhlas vskutku originálně přispěl k Roku české hudby 2024, jako inspirativní podnět zaslouží následování. Reakce vnímavého publika jsou přesvědčivým dokladem. Trvalou hodnotu celé akce stvrzuje fakt, že všechny skladby, které toho večera zazněly, byly vydány v podobě příkladné notové edice svého druhu unikátním Vydavatelstvím a nakladatelstvím Českého rozhlasu.

Foto: ilustrační - Facebook Českého rozhlasu, Martin Straka, Khalil Baalbaki, Jan Kolman

Julius Hůlek

Julius Hůlek

Muzikolog, knihovník, publicista

Vystudoval hudební vědu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Od konce 70. let byl po celý život zaměstnán v hudebním oddělení Národní knihovny v Praze. Soustavně se po léta také věnuje publicistické práci pro různé odborné časopisy.



Příspěvky od Julius Hůlek



Více z této rubriky