„Protagonistou byl Lukáš Sommer, český kytarista, který vystoupil v newyorské Carnegie Hall.“

„Členové Aulos Tria náleží ke kvalifikovaným specialistům na poli stylově odpovídající interpretace staré hudby.“

„Program komorního souboru Praga Camerata s uměleckou vedoucí Lucií Sedlákovou Hůlovou volil adekvátní dramaturgii ryze české provenience.“

Druhá polovina 38. ročníku Festivalu komorní hudby Český Krumlov proběhla ve dnech 3. až 7. července převážně v duchu tradičních hodnot, které jeho dramaturgie respektuje, ctí a každoročně se k nim kreativně vrací. 

Všechna ta léta, co je festival pořádán, je tu jasně daná a patrná silná regionální, někdy přímo lokální motivace, jak zdůraznit vazbu celé řady prezentovaných skladeb, skladatelů či interpretů na zdejší prostředí, včetně jejich zakotvení v širším kontextu jižních Čech. Skvělou demonstraci může poskytnout výběr tří navzájem specifických, individuálně charakteristických koncertů realizovaných v zámeckém Zrcadlovém sále.

Nicméně úcta k tradici neznamená jednostrannou preferenci dob minulých, právě naopak. Názorným a v mnohém překvapivým důkazem byl čtvrteční koncert 4. července koncipovaný jako kytarový recitál a zároveň autorský večer dvou kytarových virtuosů, skladatelů a pedagogů z řad nastupující střední generace, kteří pocházejí z jižních Čech, vystudovali konzervatoř v Českých Budějovicích a v regionu též působí – Lukáše Sommera (*1984) a Ivana Boreše (*1976). 

Protagonistou byl Lukáš Sommer, český kytarista který už, navíc i autorsky, vystoupil v newyorské Carnegie Hall. V celkem sedmi vesměs středně rozsáhlých vlastních skladbách rozestřel technicky impozantní výrazovou paletu kytarové virtuozity, sumarizující vedle takzvaně běžného nástrojového specifika místy vynalézavě až neuvěřitelné technické novátorství, kdy kytara, respektive projev s ní spojený, se i vizuálně mění v „něco“, co bychom stěží očekávali. Vysoce kultivované podání se nebrání příkrému sousedství syrové drsnosti. Bývá motivován zejména dojmy z cest, jak prozrazují názvy Variace na píseň Rainbow, Indiana, Tramín – vzpomínka na Mikulov, Por caminos de Sagunto, někdy i v souvislosti s obdivem vynikajících osobností, jako například Hommage à Jan Kaplický. Kompoziční evolucí staví na principu přiřazování, a to nejen minimalistického, účelově užívá hudební citáty a je si dobře vědom míry technicky i témbrově efektních inovací, aby ruku v ruce s univerzálním mistrovstvím, znamenajícím citelný posun ve vývoji kytarové techniky, doslova šokoval vygradovaným obsahem sdělení.

Jako host – interpretačním projevem i kompozičně niterněji, každopádně ne tak radikálně – vystoupil Ivan Boreš. Také jeho skladby inspirací i použitými idiomy poukazují k „cestovatelské hudbě“ zejména Krátké cestopisné fragmenty uvozené parafrází melodie Ukrajina ještě nezemřela, která se stala hymnou. Zjevnou oblibu má v hispánské kytaristice, jíž se hojně inspiruje. Spolu s Lukášem Sommerem a ještě Františkem Lukášem (*1977), jehož Dialog a tanec po přestávce provedl právě Lukáš Sommer, jako přátelé, interpreti i skladatelé spřízněně orientovaní založili cosi, co se volně dá nazvat českobudějovickou kytarovou školou. Večer oba impozantně zakončili zprvu rozjímavým Sommerovým duem Bezvětří na spirituální báseň brněnského básníka Jiřího Slívy, gradujícím dramatickou virtuozitou. 

Pojednávaný festival by ovšem byl nemyslitelný bez asociace s kulturou celého schwarzenberského milieu, počínaje 18. stoletím neodmyslitelně spjatého právě s Českým Krumlovem. Schwarzenbergové věnovali kultuře mimořádnou pozornost, svým způsobem se výrazně zapsali i do hudební historie. Schwarzenberský palác ve Vídni byl po této stránce významným centrem. Zde pravidelně účinkoval i Wolfgang Amadeus Mozart, jehož pojil přátelský vztah k Janu Nepomuku Ventovi (1745–1801), jednomu z předních hudebníků českého původu ve schwarzenberských službách, pocházejícímu z okolí Loun. Ve své době proslulá schwarzenberská kapela se pyšnila vynikajícími hráči na dechové nástroje a významné postavení tu příslušelo právě Ventovi, jenž pro kapelu komponoval a kongeniálně aranžoval hudbu tehdy populárních oper, zejména Mozartových. Řada Ventových skladeb i úprav je dochována v proslulé hudební sbírce, uložené právě na českokrumlovském zámku. 

Tyto spojitosti se každým rokem zákonitě promítají do festivalové dramaturgie, kdy leccos odtud ožije v novodobém provedení. Tak tomu bylo i letos v podobě Ventovy šestivěté Petite serenade concertante (Malé koncertní serenády) F dur. Zazněla v rámci tematicky specifického pátečního koncertu nazvaného Hobojová tria ze schwarzenberské hudební sbírky 5. července v podání švýcarského komorního ansámblu Aulos Trio ve složení Martin Gebhardt (hoboj), Daniel Schneider (klarinet) a Miriam Moser (tenorový hoboj). Pro úplnost dodejme, že Ventově Serenádě předcházelo Trio d moll, BWV 527 Johanna Sebastiana Bacha, známé sice jako v pořadí třetí z šestice trií pro varhany z autorova lipského období, má se však za to, že jejich časnější podoba byla určena dvěma melodickým nástrojům spolu s bassem continuem. Koncert nanejvýše vhodně uzavřelo Trio C dur, op. 87 Ludwiga van Beethovena z roku 1795, původně psané pro dvojici hobojů s anglickým rohem a stylově i dobou vzniku spřízněné s Ventovou serenádou, na rozdíl od ní však dosahující technicky i kompozičně vyšších ambicí.

Členové Aulos Tria náleží ke kvalifikovaným specialistům na poli stylově odpovídající interpretace staré hudby, počítaje v to i užívání autentických nástrojů. Spolupracovali se špičkovými osobnostmi v této oblasti, mj. například s Nikolausem Harnoncourtem. Autenticita se u nich v žádném případě nerovná akademismu, nýbrž je organicky propojena s přiměřenou mírou přirozeně temperamentního výrazu, ovšem za předpokladu skutečného mistrovství komorní souhry i virtuozity. To vše – spolu s vysokou úrovní techniky a kultury tónu – se v jejich projevu pojí v kultivované, ale i náročné muzicírování.

Kromě vazby na jižní Čechy a vztahu ke schwarzenberskému geniu loci českokrumlovský festival komorní hudby má a zachovává ještě svou imanentní, tedy bytostně vlastní tradici „sukovskou“, spočívající v úctě k odkazu skladatele Josefa Suka (1874–1935) a jeho vnuka, houslového virtuosa stejného jména Josefa Suka (1929–2011), ostatně po dlouhá léta prezidenta tohoto festivalu. Sobotní Koncert k poctě Josefa Suka 6. července byl zároveň festivalovým koncertem závěrečným. Program komorního souboru Praga Camerata s uměleckou vedoucí Lucií Sedlákovou Hůlovou volil adekvátní dramaturgii ryze české provenience. Výlučně smyčcový kolektiv účinkoval ve středně početném obsazení. Bylo dobře, že úvodní skladbou byl připomenut významný, pozdně barokní český skladatel František Ignác Tůma (1704–1774), jenž se dokázal prosadit i u panovnického dvora ve Vídni a stylově již zřetelně směřoval ke klasicismu. Provedení, mající oporu ve spolehlivé hráčské dovednosti, vsadilo na razanci velkého zvuku, rezolutnost, ale i spontánní temperament.

Se snad ještě větší vervou, ovšem zároveň s křehkostí hned ve druhé a lyrickou náladou v předposlední větě vyzněla proslulá Suita Leoše Janáčka, dílo skladatelova mládí po vzoru starých suit o šesti částech, sumarizující studiem nabytý kompoziční um na překvapivě působivé úrovni. Provedení spolehlivě tvarovalo vzájemně individuální charakter jednotlivých vět, včetně tempových a agogických proměn. Dnes už ikonickou Sukovu Meditaci na staročeský chorál Svatý Václave po přestávce jednotilo vnitřně vyvážené, kompaktní předivo jednotlivých nástrojových skupin, navíc s evidentním zápalem tlumočit obsah vlastenecky motivovaného hudebního díla. V neztenčeném, nýbrž místy účelně vygradovaném až velkorysém nasazení, jak o něm byla řeč, se odvíjel průběh pětivěté Serenády E dur pro smyčce, op. 22 Antonína Dvořáka z roku 1876, tedy díla autorova šťastného životního období. Dá se říci, že koncert ve svém úhrnu naplnil žádoucí nároky očekávané festivalovým vyvrcholením, byl posluchačsky vděčný a publikum jej nadšeně reflektovalo, avšak té monumentality a patosu bylo možná až příliš.

Spolehlivé odlehčení nabídla následujícího nedělního podvečera 7. července definitivní tečka učiněná za pojednávaným festivalem, a to v podobě vystoupení dnes už neodmyslitelného Jazzbandu schwarzenberské gardy. Toto desetičlenné těleso, sestavené a účinkující výhradně pro potřeby zdejšího festivalu, evokuje dávnou slávu kapely založené v sedmdesátých letech 19. století a působící až do druhé světové války. Jejími členy se stávali schwarzenberští úředníci, v předchozích dekádách skuteční gardisté-granátníci, ovládajících potřebné hudební nástroje pro zpestření života na zámku, ve městě i v okolí. V meziválečném období jejich repertoár výrazně ovlivnil všeobecně se prosazující jazz, avšak ve výsledku se jednalo spíše o dobový populár „říznutý“ jazzem. 

Dramaturg festivalu, muzikolog, klarinetista a saxofonista Martin Voříšek se svým badatelským výkonem zasloužil o vzkříšení dávného „jazzbandu“, který čerpá výhradně z jeho notového materiálu dochovaného ve schwarzenberské hudební sbírce. Účinkuje vesměs v plenéru, teprve letos se z parku na prvním zámeckém nádvoří pro nepřízeň počasí musel přestěhovat do Sloupového sálu Studijního centra poblíž. Zásluhou Martina Voříška, včetně jeho moderování, je tak festivalové dění už od roku 2014 každoročně obohacováno vysoce kvalitním quasijazzovým revivalismem, neboť všichni účinkující jsou zkušenými jazzmany, a v neposlední řadě také tolik vítaným humorem.

Foto: Festival komorní hudby Český Krumlov / Lubor Mrázek, ilustrační - archivy souborů