„Dostávám otázku, zda se zkušenost s chorálem promítá do mého hraní. Já si toho nejsem příliš vědom, ale podle bratrova názoru ano. Snad se to může odrazit ve frázování a představě souvislé melodické linky.“

„Zásadní rozdíl spočívá v tom, že v chorálu neexistuje pravidelná rytmická jednotka – doby, čtvrtky, osminky a podobně. Mávat nějaká taktová schémata nedává smysl.“

„Nejvíce fascinující je na gregoriánském chorálu právě čistota a průzračnost jednohlasé melodie, která je zcela samostatná a soběstačná.“

Kombinace nejvyšších met akademických s elitním aktivním muzikantstvím u jediného člověka není častá. Prof. PhDr. David Eben, Ph.D. ji však naplňuje. Jediný profesor Ústavu hudební vědy pražské Filozofické fakulty a zakladatel Scholy Gregoriany Pragensis, uskupení na nejvyšší úrovni interpretujícího středověkou hudbu a zejména autenticky gregoriánský chorál, jako spíše vedlejší činnost vnímá saxofonové hraní v populární kapele Bratří Ebenů. V předvánočním čase poskytl historicky první rozhovor pro hudební portál KlasikaPlus.cz.

Jak se daří novému albu Bratří Ebenů Co my víme, které vyšlo za začátku školního roku?

To se teprve uvidí – zatím je krátkou dobu venku. Oficiální křest byl až v listopadu. Podle podpisových seancí, které absolvujeme po koncertech, je o nahrávku docela zájem. Nutno říct, že mezi jednotlivými počiny máme veliké pauzy.

Devět let…

Ano, album Co my víme vyšlo po devíti letech od posledního Času holin. Nedá se říct, že bychom měli v úmyslu trh nějak zahltit. Cédéčko už dnes taky nemá takový vliv, jako tomu bylo dříve. Pořád je to ale funkční médium, tak doufám, že najde svoje posluchače.

Jak se vlastně pojí hraní na sopránsaxofon v kapele…

… i na tenor…

I na tenorsaxofon. Dobře. Altsaxofon nic?

Ne, ten jsem nějak… obešel, pro kapelu je asi lepší, když jsou nástroje více kontrastní.

Tedy, jak se pojí hraní v kapele s gregoriánským chorálem? Co je společným jmenovatelem těch dvou?

Obě dvě sféry jsou mimo hudební mainstream. Řekl bych, že v obou žánrech najdeme i některé společné prvky: hlavně určitou otevřenost hudby, která nechává dost prostoru pro interprety. Někdy dostávám otázku, zda se zkušenost s chorálem promítá do mého hraní. Já si toho nejsem příliš vědom, ale podle bratrova názoru ano. Snad se to může odrazit ve frázování a představě souvislé melodické linky.

Kromě toho, i do melodické linky sopránsaxofonu se dá občas zakomponovat nějaká chorální melodie. Například do saxofonové dohry Sonetu 66 (na CD Já na tom dělám) jsem „propašoval“ melodii chorálního Kyrie. Působí tam trochu jako podvratný živel v pop-music.

Jsi ochoten odpovědět na trochu humornou otázku, zda se silněji identifikuješ se Scholou než s Bratry Ebeny?

Já takto vůbec neuvažuju. Zaprvé jsem v každém z ansámblů v úplně jiné roli…

… narážím na to, že v jednom z rozhovorů jsi říkal, že Bratři Ebenové byla vždycky trochu bokovka…

Ono se to v poslední době trochu vyrovnalo. Ale z mého pohledu to nelze takto srovnávat: obě identity vnímám velmi silně, ale každá je úplně jiná. Záleží také na konkrétním období, co v je v dané chvíli zapotřebí. V době, kdy se připravoval poslední nahrávací projekt Scholy věnovaný hudbě na pražské univerzitě, jsem se věnoval intenzivně Schole. To byl náročný, ale fascinující projekt se spoustou nově objeveného repertoáru, který otevíral nový pohled na muzicírující studenty Karlovy univerzity v pozdním středověku. Když se naopak připravuje nový repertoár v kapele s bratry, je třeba dopracovat různé mezihry a sólové pasáže na saxofon, a tak se snažím zas v této oblasti vymačkat ze sebe něco smysluplného. Každopádně jsem rád, že se zmíněné role dají kombinovat a střídat, je to docela osvěžující.

Se Scholou my dva společně s dalšími pěvci vystoupíme ve Vraclavi u Vysokého Mýta těsně před vánoci 23. prosince. Můžeš tento koncert stručně anotovat? Může se tomu vlastně říkat „koncert“?

Koncert to je, ale formát vychází z velmi starých struktur, které mají své kořeny v liturgii. Repertoár, který provedeme, čerpá z tradice adventních zpěvů, jak se provozovaly právě v českých zemích, zejména v patnáctém století. Jde o ony slavné roráty – možná jsou známé i širšímu publiku. Mariánská adventní mše byla prokládána různými doplňky a písněmi. Výsledný konglomerát je tudíž velice pestrý. Nalezneme zde klasický chorál zděděný z karolínské doby, ale také duchovní písně, jednohlasé nebo vícehlasé, v latině i češtině. Věřím, že náš výběr může přispět k naladění do předvánoční atmosféry.

Když laik pozoruje tvé dirigování gregoriánského chorálu, jenž je jakýmsi gró činnosti Scholy, snadno si pomyslí, že se od běžného, například orchestrálního dirigování značně liší. Dirigování gregoriánského chorálu jsi dokonce studoval ve Francii. Můžeš vysvětlit základní rozdíly mezi oběma typy hudebního vedení?

Zásadní rozdíl spočívá v tom, že v chorálu neexistuje pravidelná rytmická jednotka – doby, čtvrtky, osminky a podobně. Mávat taktová schémata tedy nedává smysl. Je třeba hledat jiný společný jmenovatel, který by umožnil komunikaci mezi dirigentem a zpěváky. V tomto směru je nutné trochu hledat – neexistuje žádná ustálená technika. Z mého pohledu jsou dva zdroje komunikace s ansámblem: Prvním je text a jeho opěrné body, například slovní akcenty, a druhým je pohyb melodie samotné, její vrcholy a zklidnění. Je také důležité, informace v gestu nějak syntetizovat. Není možné ukazovat každou notu, je potřeba si určit nejdůležitější „pilíře“ melodie – textové či melodické. Dirigent by se pak měl snažit vést zpěváky od jednoho pilíře k druhému a naznačit i energii v pohybu melodie. Tato dovednost je stálé a nekončící hledání a vyrovnávání se s vlastními nedostatky. No, já se například musím hlídat, abych se při dirigování nerozvášnil natolik, abych nějakým rozmáchlým gestem nesrazil některému ze zpěváků brejle z nosu.

Co tě na gregoriánu vlastně zejména fascinuje? Leckoho v dnešní době může nudit ten simplifikující jednohlas…

Myslím, že jsi získal zkušenost, že jednohlas může být obtížnější než nějaké pětihlasé skladby…

… o obtížnosti jsem nemluvil! To bezesporu…

Ano, často se člověk setká s názorem: „Co je na tom, vždyť všichni zpívají totéž!“ A to je právě ten problém: V rámci jedné melodie se musí všichni shodnout, aniž by byli opřeni o pravidelné metrum či rytmické jednotky.

Ale zpět ke tvé otázce. Myslím, že nejvíce fascinující je na gregoriánském chorálu právě čistota a průzračnost jednohlasé melodie, která je zcela samostatná a soběstačná. Není vázaná pravidelným rytmem ani akordickým doprovodem. Vznáší se zcela svobodně v prostoru. Současně je zde velmi vybroušená estetika, která je podřízená vlastním pravidlům. Když do této hudby člověk pronikne, vidí, jak velký um je zapotřebí k vytvoření takové „pouhé“ jednohlasé melodie. A nezapomeňme také na emocionální rozměr této hudby – rozhodně si nemyslím, že se jedná o hudbu bez emocí. Žalmové texty, které chorální zpěvy často zhudebňují, jsou plné různých emocí. Melodie textovou stránku zřetelně odrážejí. To vše je třeba vzít v úvahu při interpretaci.

Ostatně i pohled do dějin je důkazem pro hudební kvalitu gregoriánského chorálu. V každém historickém období najdeme autory, kteří z chorálu čerpali nebo ho citují. Chorál tedy stojí tak trochu mimo čas a vlastně nikdy z praxe zcela nezmizel – ani z liturgie.

23. prosince tedy ještě zpíváme. Bude pro tebe bez práce alespoň 24. prosinec? Co vlastně ty osobně očekáváš od vánočního času? Čím je pro tebe cenný, významný?

Naštěstí 24. prosince mám volno, takže se budu věnovat rodině a obecně věcem, které jsou spojené se svátky. Pokud bych si měl něco přát, tak to, aby vánoce přinesly nějaký pozitivní impuls do naší stále se zhoršující geopolitické situace. Ani v roce nula nebyla konstelace nijak úžasná. Judea byla okupovaná Římany, populace byla vystavena daňové zátěži a dalším obtížím. A přitom nějak stranou, jaksi nepozorovaně, se stalo něco důležitého, co mělo proměnit svět. Kéž by se o letošních vánocích ve skrytu také rodil nějaký obrat k lepšímu.

Kromě všeho zmíněného jsi jediným profesorem Ústavu hudební vědy Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Co taková pozice typicky obnáší?

Určitě si vážím toho, že jsem onen gradus získal, je s tím také spojen pocit zodpovědnosti. Pro určité úkoly na našem ústavu je logicky zapotřebí, aby byli k dispozici habilitovaní akademičtí pracovníci. Jsem rád, že zde mohu takto přispět.

Tedy, jmenovali jsme hraní v kapele s bratry, vedení Scholy, funkce na vysoké škole. Co ještě děláš? Předpokládám, že výčet zde nekončí…

Možná bych ještě zmínil své působení v Lucernu. Čtyři a půl roku jsem tam přednášel na univerzitě. V současnosti mi zbylo malé penzum na tamní „AMU“. Mám na starosti studenty církevní hudby, kteří se učí latinskému liturgickému zpěvu. Tyto vazby mě těší. Se Švýcary se mi dobře komunikuje.

Lucernské kulturní centrum KKL nedávno oslavilo pětadvacet let existence. Byl jsi někdy v jeho hlavním sále?

Byl, ale přiznám se, že to nebylo na koncertě, ale v souvislosti se zasedáním univerzity. Ceny za vstupenky tam jsou tedy extrémně vysoké, tak si člověk dvakrát rozmyslí, zda zajde na koncert.

Zbývá zahladit jeden lucernský nedostatek…

Ano, ale v Lucernu je taky výborná Jazzkantine, kde se v rámci jazzového oddělení Musikhochschule konaly pravidelně koncerty. Tu jsem už navštívil mnohokrát.

Chystají se tam hrát Bratři Ebenové?

(smích) To asi těžko. Jsme omezení jazykovým teritoriem češtiny. Nejsme exportovatelní.

Foto: archiv Davida Ebena, Petr Kadlec, Martin Šimral, Facebook Bratří Ebenů