Janáčkova filharmonie Ostrava 12. února zahájí své první turné po Velké Británii. Ještě než se tam orchestr vydá, nabízí domácímu publiku dva koncerty, na nichž pod taktovkou designovaného šéfdirigenta Daniela Raiskina zazní repertoár zvolený pro koncertní cestu. V obou případech je sólistkou britská houslistka Jennifer Pike. Ve čtvrtek předvedla Koncert pro housle a orchestr č. 1 g moll Maxe Brucha a dnes v pátek to bude Koncert pro housle a orchestr d moll Jeana Sibelia. Před čtvrtečním koncertem se umělkyně podělila o své první dojmy z Ostravy.

Jste už v Ostravě a dnes ráno jste měli zkoušku…

Ano, přesně tak. Jsem v Ostravě a jsem tu opravdu velmi ráda. Zkouška byla docela brzo ráno. 

Snad ne v devět hodin.

Byla od deseti hodin, ale stejně je to pro mě dost brzo. Abych pravdu řekla, nejsem úplně ranní typ. My hudebníci jsme spíš noční tvorové. (smích)

Jaká zkouška byla?

Řekla bych, že opravdu radostná. Je to výborný orchestr a s dirigentem jsem pracovala už mnohokrát, takže je převládá příjemný pocit. Hrát Brucha a Sibelia s tímto tělesem je skvělé. Dnes jsme zkoušeli Brucha na večerní koncert a samozřejmě i na turné.

Dá se nějak popsat váš dojem z Janáčkovy filharmonie Ostrava?

Okamžitě mě zaujalo, jak krásný mají zvuk. Opravdu sytý, zvukově vyrovnaný a sametový. Stát uprostřed orchestru je vlastně ideální způsob, jak si ten zvuk naplno vychutnat; pro romantický repertoár je to to nejlepší. O to víc se těším na Sibelia, protože po zkušenosti s Bruchem cítím, že hustá textura jejich zvuku budou tomuto dílu velmi slušet. 

Říkáte, že s dirigentem se už znáte. Na čem jste s Danielen Raiskinem spolupracovali?

Hráli jsme spolu dvakrát Koncert pro housle a orchestr č. 5 A dur Wolfganga Amadea Mozarta, a to s odstupem několika let, ještě před pandemií. Je to už docela dávno, doufám, že oba pořád vypadáme stejně jako tehdy. (smích) Pamatuju si tu spolupráci jako velmi přirozenou. Daniel Raiskin má velký smysl pro lyriku, což se dokonale hodí k repertoáru, který teď hrajeme.

Když spolu teď ve čtvrtek odpoledne mluvíme, máte před sebou dvě vystoupení. Jeden s koncertem Maxe Brucha a druhý s koncertem Jeana Sibelia. Posluchači mají skvělou možnost slyšet tento kanonický houslový repertoár brzy po sobě. Jak tyto dvě skladby vedle sebe vnímáte vy?

Sibelius stojí na pomezí velmi zajímavých období. Je to koncert, který je ještě zakořeněný v romantickém světě, ale zároveň už hledí dopředu, k jeho velmi osobitému skladatelskému jazyku. Je v něm stále romantická esence, ale zároveň už cítíte, že směřuje jinam. Bruch je naopak jakýsi archetyp romantického houslového koncertu. Žánrově je jasněji definovaný, je dokonale vytvarovaný. Je to neuvěřitelně dobře napsané dílo pro housle. Koncert je v g moll, což je pro houslistu nádherná tónina. Spodní struna nástroje je g, takže sólista má obrovskou možnost pracovat s barevností nástroje právě díky způsobu psaní, který Max Bruch zvolil. Ale musím říct, že i Sibelius houslím dokonale rozumí, vždyť sám byl skvělým houslistou. Jeho koncert v d moll je také v tónině houslistům velmi blízké, s určitou existenciální hloubkou. Technicky je ale Sibelius mnohem extrémnější. Najednou po houslistovi chce úplně všechno najednou – široce roztažené intervaly, prstokladové oktávy, obrovské rozpětí ruky. Působí to až ďábelsky. Je to symfonicky pojaté dílo a zároveň je fyzicky velmi náročné pro sólistu. Jak jsem řekla, je to hudba hledící hodně dopředu.

Orchestr vyráží na své první turné do Spojeného království. Přitom mezi Velkou Británií a Českem je zvláštní propojení, třeba už jen tím, že i díky Charlesi Mackerrasovi se ostrovy staly oknem Janáčkovy hudby do světa. Jaké má podle vás česká hudba v Británii postavení?

Ve Velké Británii je opravdu hluboká láska k české hudbě. Historicky k tomu určitě přispěly osobnosti jako Charles Mackerras, který Janáčkovu hudbu výrazně prosazoval. Dvořákovy symfonie, zejména Osmá a Devátá, se hrají denodenně a publikum je miluje. Janáček i Suk jsou velmi respektovaní. Ja osobně jsem si český houslový repertoár zamilovala už velmi brzy. Natočila jsem pro Chandos kompletní Janáčkovy skladby pro housle a klavír, Dvořákovy Romantické kusy a další krásná díla. Janáčkova Sonáta pro housle a klavír je v Británii velmi často hraná, protože je naprosto originální. A mám pocit, že i Dvořákův Houslový koncert teď zažívá nové období zájmu.

Je to zajímavá shoda okolností, ale ve Velké Británii jste vystupovala před jedenácti lety také v rámci turné, tehdy Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK. Pamatujete si na to? 

A víte, že ano? Hlavně na koncert v Nottinghamu. Byla tak strašná dopravní situace, že jsme vlastně vůbec neměli zkoušku. Myslím, že jsme zahráli asi minutu Beethovenova koncertu a řekli si: Dobře, ono to půjde. A šli jsme na pódium. Bylo to vlastně velmi vzrušující, všichni jsme se opravdu intenzivně poslouchali. Může to být jeden ze způsobů, jak na turné zůstat ve střehu.

Na vaší kariéře je patrná otevřenost mnohému repertoáru. Nahrála jste houslovou tvorbu francouzských, německých, nebo dokonce polských autorů. Co vám toto zkoumání dává?

Jsem prostě zvědavá. Spíš než houslistkou se cítím být hudebnicí. Neustále se snažím objevovat něco nového, poslouchám a učím se. Miluju i symfonický repertoár, nejen houslový, a často si na zkouškách nebo koncertech ráda poslechnu i hudbu, kterou sama zrovna nehraju. Třeba dnes druhou část našeho připravovaného večerního koncertu, kdy zazní právě zmiňovaný Janáček. To všechno mě nějak vnitřně obohacuje. Zároveň mě fascinuje, jak různé národní tradice nesou odlišné druhy zpěvnosti, barevnosti nebo práce s výrazem. Francouzská hudba má jiný typ elegance a průzračnosti, německá tradice jiný vztah ke stavbě díla a hloubce výrazu, česká hudba zase spojuje lyričnost s velmi hlubokou emocionalitou a specifickým rytmickým cítěním. Když se těmito světy pohybujete přirozeně, neustále si rozšiřujete paletu barev, ze kterých pak můžete čerpat. Mám pocit, že tato otevřenost mi pomáhá udržovat si perspektivu, a to nejen hudební, ale i lidskou. Hudba je obrovský svět a jeden lidský život na něj vlastně nestačí. 

Ponořila jste se i do houslové tvorby maďarsko-amerického skladatele Miklóse Rózsy. Jak jste jej objevila?

Nejprve jsem si ani neuvědomovala, že je to autor hudby k tolika filmům, které jsem znala. Až moje vydavatelství Chandos přišlo s tím, že chtějí natočit jeho Houslový koncert. Otevřela jsem partituru a úplně se do té hudby zamilovala. Zároveň jsem málem spadla ze židle, kolik je tam not, jak je to obtížný kus. Byla to jedna z mých prvních orchestrálních nahrávek, takže docela křest ohněm.

Turné Janáčkovy filharmonie Ostrava povede do Birminghamu, Bristolu, Sheffieldu a dalších měst. Všude tam jste doma…

Ano, mám k těmto městům a sálům silný vztah. Všechna ta místa dobře znám a hrála jsem tam mnohokrát, takže se tam vždy vracím s pocitem, že jedu na známé pódium, ne do neznáma. Bydlím v Londýně, takže Cadogan Hall mám doslova za rohem. Mám na to místo spoustu osobních i hudebních vzpomínek. A když jedu na sever Anglie, je to pro mě skoro návrat domů. Pocházím z Manchesteru a severní města ve mně velmi osobně rezonují. Sheffield je blízko místa, kde žije moje rodina. Moje sestra žije u Leedsu, takže tyhle cesty mají i rodinný rozměr. Všechna ta města mám spojená s příjemnými koncertními zážitky a také s publikem, které je otevřené, vnímavé a hudbu prožívá velmi bezprostředně. To je pro sólistu velká radost.

Foto: archiv interpretky / Arno

Facebook X E-mail WhatsApp