PORTÁL O KLASICKÉ HUDBĚ

„Janáček je mým nejstálejším hudebním souputníkem. Reakce na jeho hudbu se nepodobají mým reakcím na kteréhokoli jiného skladatele.“

„Silnou dělá Janáčkovu hudbu vášeň jeho vize.“

„Že Angličan převezme ocenění z Janáčkova Brna, je velmi emotivní a mimořádně výjimečné.“

Nigel Simeone, britský janáčkovský badatel, autor publikace Janáček Compendium, převzal na začátku listopadového festivalu Janáček Brno 2024 medaili Nadace Leoše Janáčka. Stalo se tak na základě jeho mimořádných zásluh na poli janáčkovské publikační a popularizační činnosti. V rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz se vyznává z lásky ke skladatelově hudbě, popisuje, jak ji vnímá a jak ji přibližuje veřejnosti, vyzdvihuje zásluhy dirigenta Charlese Mackerrase a zamýšlí se nad podobnostmi mezi Janáčkem, Puccinim a Bartókem.

„Často se v ranějších skladbách příliš zdůrazňoval Dvořákův vliv, jako kdyby byl významnější než to, co přinesly osobitého, sukovského – a toho je požehnaně.“

„Suk byl po premiéře Epilogu až exaltovaně vyzdvihován jako umělecký filozof, který pronikl k nejvyšším duchovním tajům, jeho kompoziční technika byla označována za vrcholnou, k jaké lze dospět.“

„Staroslovanský kolorit a pohádkovost Zeyerovy legendy Pod jabloní Suka inspirovaly k hudbě natolik kouzelné, že by se měla na koncertní pódia také určitě vrátit.“

První díl nového SeriáluPlus, věnovaného v Roce české hudby 2024 odkazu skladatele Josefa Suka, si všímá paradoxu v přijímání jeho tvorby. Kompozice, díky kterým je přiřazován k největším českým skladatelům, tedy ke Smetanovi, Dvořákovi, Janáčkovi a Martinů, jsou současně skladbami opomíjenými, málo hranými. Jde hlavně o proslulou symfonickou tetralogii a v ní zejména o Epilog. Nepoměr s popularitou Písně lásky je až zarážející. 

„Od té doby dokázala mnoho, vlastně jakoby už dávno téměř vše.“

„Do tuzemského koncertního dění dostává hudbu, kterou nikdo ze staré gardy kdysi slavných pěvců nikdy nezpíval. A nebo ji nezpíval tak, jak dnešní pohled a vkus umožňuje a žádá.“

„V roli Carmen a také v Mahlerových písních s orchestrem a pak i v několika soudobých kompozicích dospěla nejdál v rámci možností svého hlasu.“

Magdalena Kožená, mezzosopranistka světového renomé, má za sebou osmadvacet let na světových pódiích a před sebou jako nejbližší úkol Monteverdiho operu L’incoronazione di Poppea v Barceloně. Je však také zakladatelkou nadačního fondu cíleně podporujícího tuzemské základní umělecké školy a systematicky přispívajícího k dalšímu rozvíjení nadání a růstu uměleckých talentů, včetně dětí se zdravotním či sociálním znevýhodněním…

„Má vlast byla imaginativní, lyrická a roztančená, vyprecizovaná do ryze hudebních obrazů, které jako by doprovázely tušenou a možnou „operní“ vizualizaci.“

„Pouštěl se místy do výrazně rychlejších, až hraničních temp. Na druhou stranu však inicioval a vyžadoval neméně osobitá zpomalení, vroucná a šťastná, s velkou emocionální intenzitou.“

„Charakteristické jsou ale naopak i jeho doširoka a do výšky rozpažené ruce v okamžicích vyjadřujících v hudbě štěstí. Našel jich u Smetany ten večer hodně.“

Velký okamžik pro Tomáše Hanuse a pro orchestr Velšské národní opery, kterému už sedmým rokem šéfuje – zahájení festivalu Pražské jaro. Páteční koncert v Obecním domě dal jasně najevo, že Smetanova Má vlast se dá každým rokem hrát a poslouchat trochu jinak, v tomto případě dokonce dost jinak. Málokterý dirigent má na toto mimořádné dílo tak jasný a nekompromisně osobní názor. Tomáš Hanus cítí cyklus šesti symfonických básní kontrastně, barvitě, až operně, ale zároveň upřímně vroucně. Dal mu nevídanou energii, svěžest a napínavost, náboj, který odstranil patos ve prospěch radostnosti – ne nepodobné té z Prodané nevěsty.

„Zůstat nohama na zemi, aby hudba mohla ´létat´.“

„Co zažívalo toto dílo, když bylo tolikrát zneužito k propagandě totalitního režimu před rokem 1989…“

„Česká národnost samozřejmě není automatickou zárukou dobrého provedení.“

Letošní festival Pražské jaro zahájí 12. května v Obecním domě Smetanovou Mou vlastí Tomáš Hanus s orchestrem Velšské národní opery z Cardiffu. V rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz uvažuje nad odkazem Bedřicha Smetany, ale také Antonína Dvořáka, jehož Rusalku bude v červnu řídit v milánské Scale. A zmiňuje také v Česku dobře známého dirigenta Charlese Mackerrase (1925-2010), Talichova žáka a znalce české hudby, který byl v letech 1987 až 1992 hudebním ředitelem stejného souboru jako on.

„Bachovu Mši h moll považuje Gardiner, jehož nahrávka je skvělá a slavná, naprosto referenční, za zázrak.“

„Pověstná dirigentova perfekce, spojená s přirozeným respektem a s autoritou umělecké celebrity, slavila triumf.“

„O jeho nárocích, přísnosti a perfekcionismu vůči hudebníkům se traduje mnohé. Ale výsledky vždy stojí za to.“

V Praze byl víckrát u České filharmonie než se svými soubory Monteverdi Choir a English Baroque Soloists. A první hostování Orchestru revolučního a romantického, také jeho dítka, zcela překazila opatření proti covidu. Sir John Eliot Gardiner je v hudbě rozkročen poměrně široce, dirigování moderních orchestrů je v jeho kalendáři zcela běžné. Přesto je a zůstává v celosvětovém povědomí, a jistě právem, především interpretem starší hudby, zastáncem historicky poučené interpretace a užívání dobových nástrojů a jejich kopií. Tedy specialistou. Narodil se 20. dubna 1943, dnes slaví osmdesátiny.

„Dirigování je fascinující, protože přináší radost.“

„Provedení Wagnerovy tetralogie Prsten Nibelungův se Orchestr Národního divadla zhostil v Praze v sezóně 2004/2005 skvěle.“

„Stravinského Oidipus Rex je geniální dílo a má v sobě neuvěřitelnou sílu.“

Americký dirigent John Fiore, který působil v mnoha významných světových operních domech a koncertních síních v USA a Evropě, se vrátil v lednu k Orchestru Národního divadla, se kterým nastudoval díla Sergeje Rachmaninova a Igora Stravinského. U příležitosti svého hostování v Praze poskytl portálu KlasikaPlus.cz exkluzivní rozhovor. Vzpomíná v něm i na newyorskou Rusalku s Gabrielou Beňačkovou nebo na přelomové pražské uvedení Wagnerovy tetralogie Prsten Nibelungův v sezóně 2004/2005. 

„Šlo vlastně v tom druhém poválečném roce ještě stále o málem soudobou hudbu.“

„Sedmdesát let je v případě obou děl dost na to, aby bylo jasné, že jejich autoři jsou klasici dvacátého století.“

„Ani sto let nemusí být pro umělecké dílo dostatečnou legitimací k definitivnímu spočinutí v přihrádce s názvem Bezvýhradně přijímáno.“

Sté jubileum Janáčkovy Káti Kabanové, které připadlo na 23. listopad, stejně jako sedmdesát let od prvního uvedení Brittenova Billyho Budda náležející k datu 1. prosince nebo stejné výročí Stravinského opery Život prostopášníka, umístěné v kalendáři k letošnímu 11. září, neupozorňují na nic menšího, než že se řada uměleckých děl, nedávno ještě moderních, ba současných, stává pomalu ale jistě klasikou…

„Cyklus zakotvil v repertoáru jako sváteční dílo novodobé české národní hudby. Je pochopitelné, že se stal vůbec první nahrávkou České filharmonie pořízenou pro gramofonové desky.“

„Provedení pražskými konzervatoristy se stalo nezapomenutelným nejen kvůli své výlučnosti, ale i díky výsledku.“

„Provedení po pětadvaceti letech opět s tělesem dobových nástrojů, poprvé zaštítěné v historicky poučené interpretaci domácími silami.“

Smetanova Má vlast prošla za sto čtyřicet let ve třech různých stoletích několika fázemi. Od premiéry v sále na Žofíně v listopadu 1882 k zahajovacímu koncertu Pražského jara v květnu 2021 se nad nimi klene pevný oblouk. V nepřetržité řadě koncertů a souvisejících nahrávek postupně čím dál přesněji krystalizuje nadčasová hodnota skladby…

„Aniž by Straka přepínal, lahodně dosáhne naprosto znělým a nosným způsobem k vysoké poloze i silné dynamice, zřetelně vyslovuje, prokazuje velkou empatii.“

„Žánrově výlučná, originální, hudebně neslýchaně intenzivní a interpretačně náročná skladba…“

„Po osm desetiletí se mělo za to, že text v Lidových novinách byl anonymní lidovou tvorbou.“

Písňový cyklus Zápisník zmizelého, založený na příběhu otištěném v novinách a hudebně inspirovaný vidinou konkrétní ženy, je dílem, které se nepodobá ničemu jinému. U Leoše Janáčka ostatně dost častý jev. První veřejné koncertní provedení tohoto komorního dramatu se uskutečnilo v Brně přesně před sto lety, 18. dubna 1921. Jeho gramofonových nahrávek existuje řada. Vybíráme jako vzorovou tu, kterou pořídili v roce 1998 pěvci Peter Straka a Dagmar Pecková a u klavíru Marian Lapšanský.

„Není pravdivé tvrzení, že u nás plně otevřel cestu k poznávání tvorby Martinů teprve rok 1989. Důkazem je i tato kompletní nahrávka opery Hry o Marii.“

„Jde o velké celovečerní operní dílo, budící svou koncepcí hned z několika důvodů obdiv.“

„Nahrávku Jiřího Bělohlávka právem zařazujeme do fiktivního zlatého fondu Supraphonu.“

Hry o Marii jsou fenomenálním operním dílem Bohuslava Martinů, jehož výročí jsme si připomínali v posledních dvou letech. Formou nahrávky však toto dílo před téměř čtyřmi dekádami nezvěčnil nikdo menší než Jiří Bělohlávek. Právě k jeho nedožitým pětasedmdesátinám se sluší tuto nahrávku připomenout.

„Stejně jako Zápisník zmizelého, premiérovaný v dubnu 1921, je i Káťa Kabanová plodem přátelství s Kamilou Stösslovou.“

„V Brně mne nenávidí, v Praze závidí, ale v Bratislavě návidí rádi.“

„Tragickou lásku mezi Káťou a Borisem provází Janáček tou nejkrásnější a nejlyričtější hudbou, jakou kdy napsal.“

Káťa Kabanová, šestá z devíti oper Leoše Janáčka, lyrické drama vycházející z Ostrovského hry Bouře, je od prvních tónů po závěr hudebně i svým příběhem magicky přitažlivá. Zasahuje od velkoleposti po intimitu, od vášní po úzkost, od dramatičnosti po lyriku. Poprvé se hrála přesně před 99 lety, 23. listopadu 1921, v brněnském Městském divadle, předtím německém, v současnosti Mahenově. Světové premiéry tam měly i Janáčkovy opery Příhody lišky Bystroušky, Šárka, Věc Makropulos a Z mrtvého domu.

„Už mnohokrát jsme se přesvědčili, jak umělecky skvělé jsou historické nahrávky, které byly pozdějšími stereofonními i jinými verzemi zastíněny.“

„Nahrávce nesporně dominuje v té době pravděpodobně nejlepší představitel Revírníka, legenda brněnské opery Rudolf Asmus.“

„Příhody lišky Bystroušky se staly významným mezníkem nejen umělecké dráhy dirigentovy, ale i historie naší nejvýznamnější vydavatelské firmy.“

Dnes uplynulo sto let ode dne, kdy na svět přišla budoucí dirigentská legenda a dlouholetý šéfdirigent České filharmonie, Václav Neumann. Při příležitosti tohoto významného jubilea připomínáme historicky první na LP vydanou nahrávku opery Příhody lišky Bystroušky Leoše Janáčka, která vznikla v roce 1957 právě za Neumannova řízení.

„Slogan zve k poslechu programů sestavených z těch nejlepších a nejzajímavějších snímků z minulosti festivalu.“

„Kultovní závěrečný večer Last Night of the Proms bude řídit dirigentka Dalia Stasevska.“

„Jiří Bělohlávek označil BBC Proms za největší a nejdemokratičtější festival na světě.“

Londýnský hudební festival BBC Proms se letos koná v jiné podobě. Kopíruje po osm týdnů od poloviny července do poloviny září obvyklý termín, ale prvních šest z nich se odehrává jen ve virtuálním prostoru – vše z nahrávek. Jen poslední dva týdny by se měly uskutečnit už živě v Royal Albert Hall, i když zřejmě bez publika. Festivalu je letos rovných 125 let, ale jeho průběh se musel podřídit opatřením přijatým v Británii proti šíření pandemie.

„Když přišla řada na Broučka, bylo jasné, že titulní roli v té době nezazpívá nikdo lépe než Jan Vacík.“

„Ve své dvojdílnosti a symfonické mohutnosti největší Janáčkova opera.“

„Bělohlávek dokázal orchestr BBC přivést k výrazu, bez obav popsatelnému jako dostatečně český.“

Jediná z oper Leoše Janáčka, která měla premiéru v Praze, slaví právě dnes sto let od prvního uvedení. V Národním divadle novou inscenaci připravil a 23. dubna 1920 řídil tehdejší operní šéf Otakar Ostrčil. Výlety páně Broučkovy se ostatně v hlavním městě z větší části, kromě výletu na Měsíc, odehrávají. Kompletních nahrávek vzniklo zatím pár. V Praze Neumannova v roce 1962, Jílkova v roce 1980 a neprodejná Mackerrasova na přelomu let 2003 a 2004. V Mnichově Keilberthova roku 1959. V Londýně pak v roce 2007 nahrávka Bělohlávkova.

„Je to tak trochu mystérium. Přicházejí noví hráči, nová generace, ale od starších přejímají tradice, učí se od nich. A tak Česká filharmonie je prostě stále svoje.“

„Jsem přesvědčený, že musíme bránit a prosazovat hudbu naší doby. Z klasické hudby se stalo trochu muzeum a z toho se musíme dostat.“

„U Mahlerových symfonií, tam je vše skoro dané, zato u Francka naopak, toho musíte přímo vysochat, dát mu eleganci, sensualitu, obrysy.“

Louis Langrée (58) je francouzský dirigent, působící nyní jako hudební ředitel Cincinnati Symphony Orchestra i jako ředitel festivalu Mostly Mozart v newyorském Lincoln Centru. Dirigoval  řadu špičkových orchestrů (Berlínské, Vídeňské a Londýnské filharmoniky a další) a představil se na řadě významných festivalů. V České republice pracuje poprvé a na festivalu Pražské jaro bude za pár minut řídit Českou filharmonii na večeru, věnovaném francouzské hudbě.

„Obsazení interpretačními silami se během posledních desetiletí postupně zmenšuje a zvuk pročišťuje. Ale na koncertech je ještě stále možné slyšet i mnohasetčlenné sbory.“

„Mackerras byl jedním z prvních, kteří neusilovali o ´autentické´ provedení, ale kteří přesto vnesli do tradice živější tempa; jedním z prvních, kdo užil komorní orchestr a kdo inicioval bohaté zdobení pěveckých partů.“  

„McCreeshův přístup je v rychlých tempech ve sborových číslech charakteristicky virtuózní, v některých místech nejen robustní, ale naprosto náruživý.“

Roku 1742 připadl 13. duben na pátek. Na velikonoční Velký pátek. V sále Music Hall v dublinské ulici Fishamble Street, provozovaném organizací Musical Society, se v auditoriu sešlo na sedm set lidí. Úplně poprvé se tam dávalo, za autorova řízení a s dobročinnými cíli, Händelovo oratorium Mesiáš. Dílo přijaté během pozdějších let anglosaským světem za národní, vpravdě kultovní. Dobrá příležitost připomenout si v tento jubilejní den nahrávky díla, tím spíše, že navíc na 14. dubna připadá 260 let od skladatelova úmrtí. Po celém světě jich jsou už desítky, stovky. Pokud se přece jen budeme snažit vybrat z nich jednu jako referenční, půjde o úkol téměř s jistotu nemožný a s výsledkem určitě jen velmi osobním.

„Můj učitel byl Čech – hobojista Jiří Tancibudek.“

„První zámořský orchestr, který jsem kdy slyšela, byla Česká filharmonie.“

„Jsem šťastná, že moje kniha byla přeložena do češtiny. Ale bude muset být v budoucnu přepsána. Výzkum jde dál.“

Australská muzikoložka Janice B. Stockigt, autorka monografie o Janu Dismasi Zelenkovi, knihy přeložené letos do češtiny, se s jeho hudbou setkala nejprve jako hobojistka. V rozhovoru, který KlasikaPlus natočila při zelenkovské konferenci v Praze, zaznívá řada vzpomínek. Některé sice nemají přímou souvislost s drážďanským barokním skladatelem pocházejícím z Louňovic pod Blaníkem, ale o to zajímavěji se týkají českých hudebníků a Austrálie.

„Meta nepřekonatelnosti byla spatřována v Talichově nahrávce z roku 1950.“

„Šejnova nahrávka z roku 1959 zapůsobila velice bouřlivě až senzačně.“

„U Šejny je preferována tanečnost jednotlivých tanců, včetně těch pomalých.“

„Starším pánům kritikům ona ´hlučnost´ naopak vadila.“

„Neprávem zapomínaný Šejna byl dvořákovským dirigentem jako málokdo.“

Měsíc září přináší narozeniny Antonína Dvořáka a tím mimo jiné i programy hudebního festivalu Dvořákova Praha. Dobré důvody připomenout si jednu z legendárních nahrávek jeho hudby – Slovanské tance natočené Českou filharmonií s Karlem Šejnou.

„Janáčkovi se podařilo neomylně dotknout pravdivosti.“

„Jenůfa Gabriely Beňačkové ze všech ostatních vystupuje.“

„Dokázala vyjádřit a korunovat silné emoce a skutečně podmanit.“

„Brněnský snímek z roku 1979 zůstává tím referenčním.“

„Slovenská sopranistka, nezapomenutelná interpretka postav české opery.“

Jedna z nejmocnějších oper, hudební divadlo, které dojímá, zdrcuje, pohlcuje, povznáší. Jenůfa Leoše Janáčka má tuhle sílu, schopnost zasáhnout srdce, neobvykle velkou a přímočarou. A když se potká a protne mimořádné obdarování interpreta s jedinečným naladěním a nastavením posluchačovy mysli, může vzniknout zážitek na celý život. Devadesáté výročí úmrtí skladatele je dobrým důvodem si připomenout legendární nahrávku.