„Zůstat nohama na zemi, aby hudba mohla ´létat´.“

„Co zažívalo toto dílo, když bylo tolikrát zneužito k propagandě totalitního režimu před rokem 1989…“

„Česká národnost samozřejmě není automatickou zárukou dobrého provedení.“

Letošní festival Pražské jaro zahájí 12. května v Obecním domě Smetanovou Mou vlastí Tomáš Hanus s orchestrem Velšské národní opery z Cardiffu. V rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz uvažuje nad odkazem Bedřicha Smetany, ale také Antonína Dvořáka, jehož Rusalku bude v červnu řídit v milánské Scale. A zmiňuje také v Česku dobře známého dirigenta Charlese Mackerrase (1925-2010), Talichova žáka a znalce české hudby, který byl v letech 1987 až 1992 hudebním ředitelem stejného souboru jako on.

Má vlast s vaším orchestrem a pod vaší taktovkou začátkem roku už zazněla v pravidelné koncertní řadě v síni St. David’s Hall v Cardiffu. Byla tam něčím tak trochu exotickým?

Exotickým úplně ne, ale rozhodně neobvyklým. Zrovna před několika dny moji kolegové objevili stařičký plakát ke koncertu orchestru Velšské národní opery s Charlesem Mackerrasem, kde mimochodem vypadá jako mladík, na kterém byla Má vlast uvedena. To si ovšem už vůbec nikdo nepamatuje.

Je pro českého dirigenta každé její provedení něčím zcela mimořádným?

Není to fráze, když řeknu, že ano. Je to přece tak geniální hudba, nadčasová, stále moderní. A inspiruje k opravdové lásce vůči naší zemi, k opravdovému vztahu k našim dějinám. Nevyznívá triumfalisticky, Smetana se dotýká i bolestných a temných momentů.

Přináší vám Má vlast radost, pocit svátečnosti, rozechvění…?

Za sebe řeknu, že první je usilování o co nejintenzivnější, nejhlubší spojení s hudbou. Ta radost a další pocity uvedené v otázce jsou jakýmsi nádherným bonusem navíc. Stále víc si však myslím, že musím zůstat nohama na zemi, aby hudba mohla “létat”.

Lze se i dnes vžít do pocitů těch, kteří ji interpretovali či poslouchali v těžkých dobách emigrace, války, nesvobody… či znovunabytí svobody?

Toto vědomí mám při každém otevření partitury. Vždyť byla tolik protrpěna a asi také proplakána. Co museli například zažívat ti, kteří v se v době nesvobody nesměli podívat domů! A naopak, co zažívalo toto dílo, když bylo tolikrát zneužito k propagandě totalitního režimu před rokem 1989. Přináší tedy s sebou i kus nepřikrášlené historie. Moc bych si přál, aby takto obohaceno mohlo promluvit i při našem provedení. Ale vlastně vždy, při každém provedení.

Jak vnímáte formu symfonické básně u Smetany – jako příběh, obrazy…, nebo spíše přece jen blíže absolutní hudbě?

Jako obojí. Tím se nevyhýbám odpovědi, je to kvalitou tohoto díla!

A je vám některá část cyklu bližší?

Jako kluk jsem nejvíc miloval Šárku, líbila se mi zejména ta závěrečná bitva. Poslouchal jsem tehdy velmi rád nahrávku České filharmonie s Václavem Smetáčkem. Úžasná nahrávka a velký dirigent, možná dnes trochu nedoceněný! Během dospívání a samozřejmě i v pozdějších letech pak dokázaly ostatní části vyrovnat bodový zisk – a tak se dnes umísťují všechny na prvním místě. Jako celek, který k sobě organicky patří.

Je Má vlast univerzální hudba? Hrají ji i „nečeské“ orchestry, respektive ten váš, se stejným porozuměním veškerému kontextu? Ale zároveň na druhou stranu: je to vůbec potřeba?

Skvělý zahraniční orchestr ji dokáže určitě zahrát nádherně, je však přínosné kontextu porozumět. Česká národnost samozřejmě není automatickou zárukou dobrého provedení. A je zajímavé porozumět i interpretačním těžkostem díla, které pravděpodobně mají souvislost s osobní historií skladatele, s jeho těžkou nemocí. Napsání takového díla muselo být v jeho utrpení heroickým výkonem! Co se týká mého orchestru, je nadšeným interpretem české hudby již mnoho desítek let, což je stopa, kterou začal prošlapávat mezi jinými i již zmíněný Charles Mackerrass.

Na červen připravujete a budete řídit první nastudování Dvořákovy Rusalky v Milánu. Po Pražském jaru vám v La Scale hned naplno začíná práce?

Práce na Rusalce jsou v Milánu už teď v plném proudu!

Dá se tato opera v něčem srovnávat s Mou vlastí? V intenzitě, mistrovství, jedinečnosti, opravdovosti…, v radosti, že se ve světě líbí…? Ptám se na dirigentovy skryté pocity.

U obou může běhat mráz po zádech, tedy – dovolím si říct – raději posluchačům než dirigentovi nebo orchestru. Ale člověk může i při interpretaci zažít něco, co je ještě silnější než radost, že máme takové skladatele… Alespoň v mém chápání. Napadají mě slova z Dvořákovy páté Biblické písně: “…a o věcech tvých předivných mluviti budu…”, kterým mimochodem Dvořák daroval neskutečnou hudbu. Ano, Smetana i Dvořák mluví o “věcech předivných”, a to tak silně, že při silné interpretaci mohou docházet slova, protože pro to prostě žádná neexistují.

———–

Tomáš Hanus je od sezóny 2016/2017 hudebním ředitelem Velšské národní opery. V letech 1984–1990 studoval na Konzervatoři Brno hru na housle a dirigování, v letech 1990–1995 pak studoval na brněnské JAMU dirigování pod vedením Jiřího Bělohlávka. V letech 2007–2009 vedl operu Národního divadla Brno, spolupracoval s většinou českých orchestrů a hostoval v Národním divadle v Praze. Opakovaně se vrací do Vídeňské státní opery, dirigoval v Opéra national de Paris, v Grand Théâtre de Genève, Bayerische Staatsoper, Dánské národní opeře a Teatro Real Madrid a jiných divadlech a vystupoval s Deutsche Sinfonie- Orchester Berlin, Drážďanskou filharmonií, BBC Symphony Orchestra, Dánským národním symfonickým orchestrem, MDR Leipzig, London Symphony Orchestra, SWR Sinfonieorchester Baden-Baden a dalšími tělesy.

„Mé vlasti se nemusíme povinně klanět, tvářit se učeně a trochu se u toho nudit. Má sílu si nás najít sama a obejmout nás,“ říká na adresu ikonického hudebního díla. Je podle něj trochu smůla, že Má vlast patří mezi tak známá a naposlouchaná díla. Navíc se Smetana v minulosti stal spíš „sochou Bedřicha Smetany“ a právě Má vlast bývala používána jako muzejní exponát pro státní rituály. Nastupující mladé generace k ní proto podle jeho názoru těžko hledaly cestu. „Ale přitom je tak moderní…! Překvapivý je každý takt, každá myšlenka,“ zdůrazňuje.

Dvořákova Rusalka je sice jednou z českých oper hraných i v cizině, ale v milánské La Scale uvedena dosud nebyla. Změní to inscenace, jejíž premiéra je ohlášena na 6. června. Režisérkou bude Emma Dante. Projekt bude pro Tomáše Hanuse ve slavném divadle debutem.

Rozhovor s Tomášem Hanusem z roku 2022 čtěte ZDE.

Foto: Betina Skovbro, Gareth Iwan Jones, Marek Olbrzymek, Fb T. Hanuse