„Bachovu Mši h moll považuje Gardiner, jehož nahrávka je skvělá a slavná, naprosto referenční, za zázrak.“

„Pověstná dirigentova perfekce, spojená s přirozeným respektem a s autoritou umělecké celebrity, slavila triumf.“

„O jeho nárocích, přísnosti a perfekcionismu vůči hudebníkům se traduje mnohé. Ale výsledky vždy stojí za to.“

V Praze byl víckrát u České filharmonie než se svými soubory Monteverdi Choir a English Baroque Soloists. A první hostování Orchestru revolučního a romantického, také jeho dítka, zcela překazila opatření proti covidu. Sir John Eliot Gardiner je v hudbě rozkročen poměrně široce, dirigování moderních orchestrů je v jeho kalendáři zcela běžné. Přesto je a zůstává v celosvětovém povědomí, a jistě právem, především interpretem starší hudby, zastáncem historicky poučené interpretace a užívání dobových nástrojů a jejich kopií. Tedy specialistou. Narodil se 20. dubna 1943, dnes slaví osmdesátiny.

Britský dirigent John Eliot Gardiner je jako hudebník aktivně činný od roku 1964. Právě tehdy, jako jednadvacetiletý, založil pěvecký sbor Monteverdi Choir, a to pro provedení Monteverdiho Mariánských nešpor v kapli King’s College univerzity v Cambridge, kde studoval historii. O dva roky později už měli debut ve Wigmore Hall v Londýně. To už se začal plně věnovat jen hudbě. Brzy ke sboru založil i orchestr, který po zaměření na dobové nástroje – po účinkování na festivalu staré hudby v Innsbrucku s Händelovou operou Acis a Galatea – jako již specializované instrumentální těleso získal v roce 1978 definitivní název English Baroque Soloists. Oba soubory se staly v interpretaci barokní hudby světoznámými. Třetím Gardinerovým „dítkem“, záhy požívajícím neméně skvělé reputace, je Orchestre Révolutionnaire et Romantique. Založil ho v roce 1989 pro historicky poučené uvádění hudby o něco novější, té z doby po roce 1800.

Angličtí barokní sólisté a Monteverdiho sbor se v Praze objevili poprvé až v roce 2010, kdy se jejich provedení Bachovy Velké mše h moll stalo několik dní před obvyklou zahajovací Mou vlastí mimořádným prologem festivalu Pražské jaro. Šlo o mimořádnou událost, o skutečnou uměleckou senzaci. Pražské jaro tehdy zažilo vrchol, ještě než začalo. Bachova Mše h moll je bez nadsázky arcidílem evropské hudby – a interpretace, které se skladbě tehdy dostalo, byla pro posluchače ve vyprodaném Rudolfinu zážitkem na celý život. John Eliot Gardiner už byl v Praze znám díky několikerému vystoupení s Českou filharmonií, ale v jeho nejvlastnější doméně, ve staré hudbě, ho tuzemské publikum do té doby znalo jen z nahrávek. Monumentální dílo evangelického skladatele, komponované neobvykle na latinský text a určené pro katolické prostředí, dílo uznávané za vrchol Bachova umění, považuje Gardiner za zázrak. Stejný dojem ovšem vyvolala dokonalost, se kterou nevelké specializované soubory partituru pod Gardinerovými jasnými gesty rozezněly.

„Podstatné je, že naši hudebníci přistupují k Bachovi s velkou vážností a současně s velkým zápalem, radostí a potěšením,“ poznamenal v Praze Gardiner na adresu svých souborů, které si podle něj i během postupné generační obměny udržují a chtějí udržovat „vysoký, opravdu velmi vysoký standard“. Posluchačský zážitek to potvrdil: provedení dosáhlo až neuvěřitelných detailů v drobnokresbě i prosté opravdovosti v celkovém dojmu – ve výraze, dynamice, v plasticitě vícehlasu, v logických kontrastech a ve výstavbě hudební architektury. Koncert nadchl samozřejmostí, s níž duchovní hudba plynula, a současně nesčetnými nuancemi, s nimiž si hudebníci bez jakéhokoli zjevného úsilí pohrávali. Ani nota nezazněla náhodně, přitom bylo vše spontánní. Nádherná byla sóla, která obstarali skvělí členové sboru, strhující byl i propracovaný zvuk celku – ve virtuózních tempech i v meditaci ukázka muzicírování par excellence. Gardinerovi instrumentalisté jsou vynikající, ale jeho sbor je přímo neuvěřitelný, psalo se tehdy.

Bachovi se tento umělec věnuje soustavně. Skvělá a slavná, naprosto referenční, je jeho nahrávka Mše h moll z roku 1985. V roce 2000 pak podnikl turné s jeho duchovními kantátami, které prováděl po Evropě v pořadí, v jakém figurují v liturgickém roce luterské církve. Začal je pak jako komplet vydávat na vlastním labelu.

Stejně nádherná jako Mše h moll je Gardinerova nahrávka proslulého duchovního díla Claudia Monteverdiho Vespro della Beata Vergine opěvujícího blahoslavenou Pannu, tedy Matku Boží. Vyšlo tiskem v roce 1610. Je jednou z charakteristických a klíčových průkopnických kompozic doby, kdy se renesanční hudba proměňovala v barokní a kdy se jako vzrušující ukazovalo napětí mezi odcházejícím madrigalovým stylem vrcholné renesance a experimenty patřícími již novým kompozičním technikám a tím i dalšímu přicházejícímu slohu. Monteverdiho Nešpory jsou produktem doby, kdy se formovala zcela nová hudební řeč a s ní i nový žánr – opera. Cyklus skladeb má intimnější výrazové stránky, převažuje v něm působivost a jednoduchost, ale přesto hudba místy dosahuje monumentality. Dvojsborová koncepce díla odpovídá dispozicím benátského chrámu sv. Marka, pro který bylo psáno. Mariánské nešpory jsou často považovány za Monteverdiho největší dílo. Rozhodně snesou srovnání s takovými duchovními kompozicemi, jako jsou Händelův Mesiáš nebo Bachovy Matoušovy pašije.

Českou filharmonii slyšel Gardiner poprvé v roce 1958 ve Vídni jako patnáctiletý student. Zaujal ho i tehdejší šéfdirigent orchestru Karel Ančerl, jehož nahrávek, stejně snímků Charlese Mackerrase si dodnes cení. Orchestr má podle něj příznačný zvuk související s ohebností jazyka. Filharmoniky dirigoval už několikrát. V roce 2001 poprvé, kdy přišel na Pražském jaru s pečlivým, nekompromisním a vyhraněným pojetím u Šostakovičovy Páté symfonie. Komentoval ji tehdy jako hudbu, která není optimistická – je to jeho slovy hudba o tom, že lidé v Rusku tehdy optimisty museli být. Ve stejném roce spolu byli v opeře i koncertně na Salcburském festivalu. Jako operní janáčkovský orchestr se Česká filharmonie mimochodem výjimečně představila na prestižním salcburském pódiu již v roce 1998, kdy tam pod taktovkou francouzského dirigenta Sylvaina Cambrelinga doprovázela nastudování Káti Kabanové. Měla tam také koncert s Rogerem Norringtonem. V 50. letech byla prvním orchestrem z východu Evropy, který byl do Mozartova rodiště pozván. Později hrála v Salcburku i pod taktovkou Herberta von Karajana a pak tam vystoupila v roce 1991 s Václavem Neumannem.

V roce 2003 Gardiner převzal koncert České filharmonie na Pražském jaru se dvěma Beethovenovými symfoniemi. Plánovaný koncert odřekl Vladimir Ashkenazy, který se tak se s publikem po pětiletém působení u České filharmonie už nestačil ve funkci šéfdirigenta vůbec rozloučit. Získaná náhrada však byla nejen rovnocenná, ale šťastná, nečekaná a hvězdná. Host těleso proměnil v jakoby úplně jiné a Beethovenovu hudbu učinil maximálně vzrušující. Stačilo mu jako skutečnému vladaři jen naznačit gesto… Čtvrtou symfonii dával v menším obsazení, plastickou, neuvěřitelně očištěnou. Pátou, takzvanou osudovou, v obsazení větším, ale ani tak v nijak romantizujícím duchu: naléhavě, ale i pak spíše výrazově střízlivě, zvukově suše. Pověstná dirigentova perfekce, spojená s přirozeným respektem a s autoritou umělecké celebrity, slavila triumf. Beethovenova hudba i ve zvuku moderních nástrojů, avšak s některými průvodními jevy či důrazy takzvané historicky poučené interpretace, naznačila možné cesty ke zdravě se oplodňujícímu propojení pólů ještě stále značně vyhraněných. Může se dařit, ale musí u toho být zcela výjimečná osobnost…

V roce 2004 zahájil Gardiner pražskou filharmonickou sezónu Dvořákem, Martinů a Mahlerovou Čtvrtou symfonií, v roce 2008 ho Praha slyšela s Beethovenovou Eroicou a s houslistkou Viktorií Mullovou v Prokofjevovi, v roce 2008 to byli Martinů a Schumann… Měli hrát na Dvořákově Praze Janáčka, Dvořáka a Griega, měli jet i na londýnský festival BBC Proms… Stejně jako plánované první setkání pražského publika s Orchestrem revolučním a romantickým v roce 2020 to překazila pandemie, respektive opatření proti ní… Jednou se slavný britský umělec objevil v sérii koncertů streamovaných kvůli covidu ze sálu bez účasti publika. A zatím naposledy dirigoval potom Českou filharmonii v únoru 2023.

O jeho nárocích, přísnosti a perfekcionismu vůči hudebníkům se traduje mnohé. Ale výsledky vždy stojí za to. Jako dirigent, dlouhán, s rukama nad hlavou, je nositelem koncepce i celkového výrazu, tím, kdo motivuje hráče k pozornosti a nadstandardním výkonům a kdo tím garantuje, že se orchestr celkově ukazuje v tom nejlepším světle. Pod takovými dirigenty i velké symfonické orchestry, potýkající se s rutinou, v sobě nacházejí maximální nasazení, přesnost a plasticitu a hrají jako vyměněné.

Gardinerův operní debut se uskutečnil s Mozartovou Kouzelnou flétnou v English National Opera v roce 1969, o čtyři roky později poprvé dirigoval v Covent Garden, a to Gluckovu operu Ifigenie v Tauridě. Jako operní dirigent se několikrát dotkl i české tvorby, respektive odkazu Leoše Janáčka. V 2001 v Salcburku nastudoval s pěvkyněmi Karitou Mattilou a Hildegard Behren Její pastorkyňu, v londýnské Královské opeře Covent Garden připravil inscenaci Příhod lišky Bystroušky a v roce 2006 v milánské Scale Káťu Kabanovou.

Se svými soubory tráví zhruba polovinu hudebního roku. Jejich záběr pokrývá obrovský a různorodý repertoár – od acapellové vokální hudby čtrnáctého a patnáctého století až k soudobé hudbě, od děl pro samotný sbor přes skladby pro sbor s velkým orchestrem až po oratoria a opery. Zbytek jsou pohostinská vystoupení.

K profilu Sira Johna Eliota ovšem neoddělitelně patří rovněž péče o farmu po otci, kde se po celý život věnoval ovcím a dalšímu hospodářství. Ale napsal v tomto ústraní také knihu o Johannu Sebastianu Bachovi. Ostatně, byl to Bach ze známého portrétu od malíře Eliase Gottloba Haussmanna z roku 1746, kdo ho v rodném domě ve vesnici Fontmell Magna v hrabství Dorset na jihu Anglie po celé dětství ovlivňoval.

————-

Hodnocení Gardinerovy nahrávky Bachovy Mše h moll čtěte zde:

Bach ve 3D – Johann Sebastian důstojně, dokonale, definitivně

Hodnocení jeho nahrávky Brittenova Válečného rekviem čtěte zde:

War Requiem, protiválečné dílo Benjamina Brittena, slaví šedesátiny

Reflexi jeho koncertu s Českou filharmonií v době covidu, streamovaného v roce 2020 z Dvořákovy síně bez publika, čtěte zde:

Hudební svátek v adventu. Sir John Eliot Gardiner s Českou filharmonií

Reflexi Gardinerova pražského vystoupení s Českou filharmonií v únoru 2023 čtěte zde:

Česká hudba pod taktovkou sira Gardinera jako jeden z vrcholů sezóny

Foto: Petra Hajská, Pražské jaro / Ivan Malý,  Elias Gottlob Haussmann / Wikipedie / volné dílo, Youtube, Petr Kadlec, Facebook České filharmonie, archiv KlasikyPlus