„Jde o jeho poslední velké dílo. Jako kdyby zde podvědomě toužil to nejlepší ze svého umění a své tvorby uchovat pro budoucnost.“

„Gardinerovy soubory mají obsáhlou diskografii a Mše h moll v edici Archiv Produktion v ní patří k bestsellerům.“

„Gardinerovi instrumentalisté jsou vynikající, ale jeho sbor je přímo neuvěřitelný.“

Bachovy narozeniny si můžeme připomínat každý rok, i když nejsou kulaté. Ty letošní mají pořadové číslo 334 a připadají na dnešek. Dobrá příležitost k malé inventuře. Která nahrávka jeho Mše h moll by mohla aspirovat na označení referenční…?

Měli jsme radost, když před několika lety vznikl první český historicky poučený snímek Bachovy Mše h moll – péčí Collegia 1704 a Václava Lukse. Mezinárodně čím dál víc respektovaný umělec, tuzemská vůdčí osobnost v oboru historicky poučené interpretace staré hudby, uvádí tuto velkolepou a vznešenou barokní duchovní skladbu, plnou emocí patřících ke křesťanské víře, opakovaně. Ať už je označena jako Hohe Messe nebo třeba jako Mass in B minor, skladba s katalogovým číslem BWV 232 je nesena hlubokými meditacemi i velkolepostí. Na celkovém strhujícím dojmu se podílí spontaneita i prostá opravdovost – parametry, které patří k takzvané autentické interpretaci staré hudby obecně, ale které se váží zcela konkrétně i přímo k výjimečnému dílu, jímž Bachova Velká mše h moll je. Velkolepá skladba, vznešená duchovní hudba… Je plná kompozičního umu, myšlenkové hloubky a citů – a Václav Luks to vše s interpretačním entuziasmem sobě vlastním virtuózně nachází, vystihuje a podtrhuje.

Už v 19. století se o této Bachově skladbě hovořilo jako o největším hudebním díle všech dob a národů. Ano, jako celek se skutečně vymyká liturgickému užití v jakékoli tradici – jak ve skladatelově vlastní luterské, tak i v katolické. Johann Sebastian Bach do partitury soustředil hudbu ze svých skladeb z let 1714 až 1748 a mistrovsky ji propojil do přesvědčivého a dokonalého celku s dalšími hudebními zdroji, podněty a novou invencí. Jde o jeho poslední velké dílo. Jako kdyby zde podvědomě toužil to nejlepší ze svého umění a své tvorby uchovat pro budoucnost, a to právě pomocí spojení s univerzálně po staletí užívaným latinským textem mešního ordinária, který takto do evangelické bohoslužby nepatří. Proto ještě pořád není zcela jasné, pro jaký účel lipský kantor kompozici v této podobě určil –  zda opravdu má dílo zaznívat v podobě jednoho celku, nebo zda přece jen nejde o čtyři samostatné skladby… Muzikolog Václav Kapsa se už před časem přiklonil k názoru, že o celek jde a že podnětem mohla být třeba objednávka hraběte Jana Adama Questenberga pro vídeňskou slavnost při svátku sv. Cecílie.

Koncertní uvedení a nahrávky dnes však už příliš neřeší rozdíly mezi křesťanskými vyznáními a nepromítají do interpretačního pojetí úvahy, jestli protestant Bach komponoval na latinský liturgický text a v katolickém duchu překvapivě, nebo zda pro sebe spíše objevil společný prazáklad obou vyznání vyprofilovaných do některých protikladů až během evropské reformace.

Právě proto, že latinský text ordinária a univerzalita mešního rozvrhu nesouvisí tolik s bohoslužebným rámcem, jako s ním naopak souvisejí Bachova zhudebnění pašijí nebo i jeho nedělní kantáty, tak není potřeba hledat u Mše h moll něco mimořádně autentičtějšího například na snímku Helmutha Rillinga, jehož celoživotní zázemí v praktickém evangelickém hudebním provozu dává jinak Bachovým skladbám, tedy těm s německými texty, značnou věrohodnost a jedinečnost. Takovou, která je velkým protizávažím a protiargumentem na misce vah při poměřování Rillingova velmi muzikálního a zároveň velmi duchovního přístupu na jedné straně, přístupu neuplatňujícího ovšem nijak výrazně historický zvuk a tehdejší praxi, a přístupu teoreticky hluboce poučených koncertních specialistů s dobovými nástroji na straně druhé.

Měli jsme opravdu mimořádnou radost, když se v roce 2010 tři dny před oficiálním zahajovacím koncertem Pražského jara uskutečnil ve Dvořákově síni koncert s Bachovou Mší h moll. Šlo tehdy o první tuzemské hostování dvou špičkových ansámblů z oblasti interpretace historické hudby – sboru Monteverdi Choir a orchestru English Baroque Soloists, vedených Johnem Eliotem Gardinerem. Byl to hvězdný prolog. Jde nesporně o jednoho z nejpovolanějších interpretů staré hudby – a zdaleka ne pouze nebo dokonce vůbec proto, že je legendou: že sbor vede od založení v roce 1964 a barokní orchestr od zformování v roce 1978. Hvězdný prolog to byl díky způsobu, jakým skladbu chápe, cítí, prezentuje a uvádí.

Gardinerovy soubory mají obsáhlou diskografii a Mše h moll v edici Archiv Produktion Deutsche Grammophon v ní patří k bestsellerům. Vzpomínka na pražský koncert s arcidílem evropské hudby zůstává zážitkem na celý život. Gardiner tehdy hovořil o tom, že toto dílo uznávané za vrchol Bachova umění osobně považuje za zázrak. Stejný dojem ovšem vyvolala dokonalost, s níž nevelké specializované soubory partituru pod Gardinerovými jasnými gesty rozezněly. A v souvislosti s tím vzpomínka na koncert upomíná na jeho nahrávku z roku 1985.

Slyšíme na ni neuvěřitelné detaily v drobnokresbě i prostou opravdovost v celkovém dojmu – ve výstavbě hudební architektury, ve výraze i v dynamice, v plasticitě vícehlasu, v logických kontrastech… – v nesčetných nuancích, s nimiž si hudebníci bez jakéhokoli zjevného úsilí pohrávají. Ani nota nezazní náhodně, ale přitom vše působí spontánně. Sóla skvělých členů sboru, propracovaný zvuk celku, opravdu virtuózní tempa i zklidnění v meditaci… Gardinerovi instrumentalisté jsou vynikající, ale jeho sbor je přímo neuvěřitelný.

Z nahrávky, podpořené naopak zase vzpomínkou na nezapomenutelný koncert, je cítit vážnost a současně radost a potěšení. V polovině 80. let u nás byla jako nová prakticky nedostupná; o tom, co nového se děje ve světě staré hudby za železnou oponou, jsme věděli málo. O to větším nárazem byla, když jsme se k ní později dostali. Je v historicky poučeném přístupu zakladatelská. Je proč se k ní znovu vracet. Je na ní zachycen velmi, velmi vysoký standard – je to nahrávka plná vznešené důstojnosti, ale současně uvolněné muzikality, nahrávka dokonalá, definitivní. Proto právě jí a žádné jiné, jakkoli jich je velké množství, a dobrých, může patřit označení referenční.

Foto: Moneverdi Choir, Petr Veber