Plzeňské divadlo J. K. Tyla sáhlo po desetiletích po jednom z nejúspěšnějších operních titulů v dějinách tuzemské opery, po Psohlavcích Karla Kovařovice. Premiéra se uskuteční 18. dubna. Hudebního nastudování se chopil Jiří Štrunc, režie ředitel plzeňského divadla Martin Otava. O jeho režijní práci i osobním poměru k pozoruhodné Kovařovicově opeře pojednává následující rozhovor.

Od roku 2014 působíte jako ředitel Divadla J. K. Tyla v Plzni, předtím jste byl pět let divadelním ředitelem v Liberci. Za ta léta máte na kontě také řadu úspěšných režií. Jak se vám daří skloubit manažerskou činnost s režijní?

Když to vezmu trochu zeširoka z hlediska svého profesního vývoje: Než jsem se stal divadelním ředitelem, působil jsem šestnáct let jako kmenový režisér Státní opery Praha. Současně jsem jako producent, režisér a pedagog, přednášející na univerzitách The University of British Columbia a Kyoto City University of Arts, cestoval takřka po celém světě. Ročně jsem se svými společnostmi Komorní opera Praha a Česká opera Praha odehrál kolem sta představení. To mi dalo jedinečný základ – poznal jsem charakteristiky různého publika, mnohé pochopil a naučil se vnímat specifické požadavky jednotlivých regionů. Tato zkušenost mě zformovala jako režiséra s jasným a nezaměnitelným rukopisem.

Nikdy jsem nebyl výstředním režisérem, který by tvořil pro „prázdný“ efekt nebo se snažil šokovat za každou cenu. Vždycky jsem vycházel z hluboké znalosti díla, svého vnitřního prožitku, vytvořil si jasný názor a byl veden touhou vyložit dílo divákům tak, aby se pro ně divadlo stalo silným emocionálním zážitkem. To považuju za pravé poslání režiséra a o to jsem se ve své kariéře vždy snažil.

Po letech cestování jsem se na výzvy členů liberecké opery přihlásil do konkurzu na ředitele Divadla F. X. Šaldy v Liberci – a uspěl jsem. Rozpaky, zda budu vedle ředitelování kamenného divadla zvládat i profesi režiséra, trvaly přesně tři dny. V řízení soukromé operní společnosti jsem musel vše dělat sám, zatímco v dotované instituci na to máte tým lidí.

Ředitel divadla nemusí být bůhvíjaký génius – úkolem a odpovědností divadelního ředitele je zajistit fungování instituce, dát jí směr a vytvořit takové tvůrčí klima, ve kterém se bude divadelníkům dobře a s chutí pracovat. Ředitel musí mít především „nos“ na správné lidi, na tvůrčí osobnosti.

V této odpovědi jste naznačil i to, jakým způsobem sám sebe jako režiséra vnímáte. Chtěl byste to ještě rozvést?

Věřím, že je důležité nenabízet egoisticky pouze sám sebe, ale vnést do režie pochopení místa a publika. Nikdy nebylo mým cílem být někde angažován jen jednou – opakovaná pozvání ke spolupráci pro mě byla nejlepším potvrzením, že svou profesi vykonávám dobře. V tomto smyslu jsem „tržním“ režisérem a jsem na to hrdý. Považuju to za svou přednost.

Vnímáte některé své režie z ředitelského období jako umělecké milníky?

V Liberci jsem realizoval minimálně jednu režii za sezonu, mnohé z nich byly koncipovány i jako exportní nebo koprodukční projekty. K tomu jsem režíroval jednu inscenaci ročně ve významných divadlech Japonska, Spojených států, a hlavně v Evropě.

V Liberci jsem nastoupil na vlnu dramaturgických „experimentů“ – například Pucciniho Edgara, Demona Antona Rubinsteina, Offenbachova Robinsona Crusoe či Belliniho Náměsíčné. Tyto opery považuju za své režijní milníky. Je nádherný pocit úspěšně uvést k životu opery, které se nehrály v Čechách i více než sto let.

V Plzni jsem si naopak řekl: „Budu tady,“ a odmítl jsem řadu zahraničních nabídek, čímž jsem o některé kontakty přišel. Získal jsem však něco nového a velmi cenného – plzeňský potenciál. V den nástupu jsem zde otevíral Nové divadlo a práce v plzeňském prostředí mě zcela pohltila.

Divadlo přechodem do nové budovy získalo velkou scénu i malou scénu – původně studiový box, který jsme během několika let proměnili v plnohodnotnou scénu, na níž dnes vznikají významné inscenace ve všech oborech: muzikál, opera, činohra i balet.

I zde usiluju o pravidelné dramaturgické exkurzy k novým či neprávem opomíjeným operním titulům. Za své milníky považuju například operního Hamleta Ambroise Thomase, Medeu Luigiho Cherubiniho, Nevěstu messinskou Zdeňka Fibicha nebo současnou operu Sylvie Bodorové Quo Vadis. Do okruhu neotřelých dramaturgických počinů pak jistě patří i Kovařovicovi Psohlavci.

Jaká byla cesta plzeňské dramaturgie k této Kovařovicově opeře? Byl to váš nápad?

Myšlenka oživit Psohlavce se v Plzni objevila už několikrát. Hudební kvality díla jsou nesporné, navíc poprava Jana Sladkého Koziny proběhla právě v Plzni – mimochodem v místech dnešní vodárenské věže plzeňského pivovaru. Inscenátorům to ale vždy někdo rozmluvil – kvůli interpretační náročnosti, obrozeneckému patosu nebo národní hrdosti, která zvlášť dnes není příliš v módě.

Já jsem přesvědčen, že s tím vším se dá pracovat. Můžeme se ptát, kde je hranice mezi oprávněnou hrdostí a prázdným gestem, mezi hrdým patriotismem a snobismem. Ano – byl to můj nápad a plně si za ním stojím.

V roli Lomikara exceloval od třicátých let váš dědeček, barytonista Národního divadla Zdeněk Otava. Sehrálo to roli ve výběru titulu?

Kdyby Psohlavci neměli hudebně-dramatickou kvalitu, samozřejmě bychom je nenasadili. Ale ano – jsem duší romantik a nostalgie spojená s dědečkem svou roli sehrála.

Psohlavci jsou spojeni i s jednou z mých prvních divadelních vzpomínek. Bylo mi pět let, dědeček slavil benefiční představení v Národním divadle právě jako Lomikar. Seděl jsem v první řadě a když Lomikar práskl hrozivě bičíkem do své jezdecké boty a zamířil jím na Kozinu se slovy „Kdo jsi?“, pronesl jsem do ticha: „Maminko, já mám ale zlýho dědečka.“ Hlediště se rozesmálo.

Ale vážně – chci dát tomuto dílu další šanci, protože si ji zaslouží.

Kovařovicovi Psohlavci jsou produktem vrcholné fáze národního obrození. Co může toto dílo předat dnešnímu divákovi?

Samotný příběh je podle mě stále aktuální – ukazuje střet starých tradic Chodů s novou realitou vzniklou po bitvě na Bílé hoře. Právě tato věčná konfrontace je mostem mezi minulostí a současností.

Libreto může dnes působit poněkud zastarale, ale to neznamená, že je špatné. Opera dokáže tyto aspekty překlenout hudebně-dramatickým tokem, což je případ i Psohlavců, kteří oscilují mezi grand operou a verismem. Hudba je přitom velmi barvitá a nápaditá. Psohlavci měli premiéru v roce 1898 a okamžitě se staly jednou z nejhranějších českých oper.

Plzeňské publikum je tradičně silně patriotické. Reaguje velmi intenzivně na témata, která se ho osobně dotýkají. Je to dnes vlastně vzácné a cítím, že musíme divákům dát šanci připomenout si skutečnou historii bez idealizací. Které jiné české divadlo by mělo hrát Psohlavce nežli Divadlo J. K. Tyla v Plzni?

Rozhodl jsem se oslovit i další město, kterého se toto historické téma osobně dotýká, a to Domažlice. S vedením města jednáme a věřím, že se nám podaří v září 2027 uskutečnit představení Psohlavců na domažlickém náměstí, kde kulisou by byla gotická brána a okolní domy, které pamatují dobu konfliktu hejtmana Plzeňského kraje Lamingera a Chodů.

Jak jste režijně přistoupil k takto specifickému dílu?

Tato opera bývala často inscenována jako jednoznačný obraz křivdy. O co vlastně šlo: 

Chodové měli už od středověku zvláštní privilegia za ochranu hranic udělovaná řadou českých králů. V roce 1620 došlo k bitvě na Bílé hoře, v níž habsburský císař a právoplatný český král, pevný zastánce katolické víry, porazil vzbouřené české stavy, které často inklinovaly k protestantství.

Po svém vítězství císař nahrazuje českou šlechtu rakouskými a německými šlechtickými rody, jež mu pomohly k porážce stavů. Nastává období rekatolizace a staré pořádky se postupně hroutí. Zásadní změnou je také vybudování profesionální císařské armády, která chrání habsburskou říši. Služeb Chodů tak již není zapotřebí.

Rod Lamingerů z Albenreuthu, který získal panství na Domažlicku, se oprávněně dovolává práva na robotní povinnosti poddaných na svých statcích a polnostech. Chodům zakazuje jejich dřívější práva, jako byl lov v lesích, kácení dřeva a další privilegia, kterých se však Chodové nechtějí vzdát. Chodové nadále hájí svá historická práva a odmítají uznat, že se stali přežitkem doby a mají být postaveni na úroveň běžných poddaných, jako většina obyvatel českých zemí. Tento spor vyvrcholil v letech 1693–1695 chodským povstáním, během něhož byli zatčeni tři jeho vůdci. Král vydal příkaz, aby byl jeden z nich popraven. Ve vězení však zemřel Matěj Hrubý, a tak bylo možné císařův příkaz považovat za splněný. Maximilián Laminger z Albenreuthu, zvaný mezi lidem „Lomikar“, však trval na exemplárním potrestání Koziny. Roku 1695 byl Jan Sladký Kozina popraven v Plzni.

Šlo o patovou situaci, která končí lidskou tragédií a ovlivňuje další generace. Pracuju s částečnou stylizací, se zastavením děje v určitých momentech i se symbolikou – například v detailech fragmentů chodských dekorů, ornamentů použitých v kostýmech.

Při přípravě jsme s týmem navštívili i autentická místa – „Kozinův“ Újezd, zámek Trhanov i Chodský hrad v Domažlicích. Přineslo nám to řadu cenných podnětů i poznání, jak hrdí jsou současní obyvatelé na svou minulost, a hlavně ta krajina, jako by byla magická a inspirativní.

Jste také autorem scény. Jaké je její pojetí?

Scéna je velmi úsporná, pracuje s čistými liniemi a barevností, která charakterizuje jednotlivé situace. V kombinaci s kostýmy, jež spojují klasiku s moderními prvky, působí celek svěže a vizuálně atraktivně. Použití černých plexisklových stěn a zrcadlového stropu navíc pomáhá i akusticky – zvuk z jeviště je velice plný, instrumentace díla je poměrně hutná.

Lomikar bývá tradičně od dob Jiráska a Kovařovice zobrazován se zrzavou parukou, což konec konců koresponduje s dochovaným portrétem ze 17. století. Bude tomu tak i ve vaší inscenaci?

Historicky věrná podoba Lamingera se nedochovala. Naše představa vychází především z kreseb Mikoláše Alše, jehož výtvarné pojetí je vlastně geniální – výrazně akcentuje zápornost postavy. Pamatuji si, že i můj dědeček si v Národním divadle upravoval vzhled, aby působil hrozivěji – dokonce si nalepoval „orlí“ nos. 

Ano – i v naší inscenaci má Laminger výraznou zrzavou paruku a barokní kostým. A troufám si říct, že na interpretech Pavlu Klečkovi a Martinu Bártovi působí opravdu skvěle.

Foto: Martina Root, Irena Štěrbová (snímky ze zkoušky Psohlavců), archiv DJKT Plzeň

Facebook X E-mail WhatsApp