18. duben

Svátek má Valérie.

2022 – zemřel Harrison Birtwistle, britský skladatel (narodil se 15. července 1934). Byl hudebním ředitelem Královského národního divadla v Londýně a profesorem skladby na King’s College London. Mezi jeho nejznámější díla patří Triumf času z roku 1972, saxofonový koncert Panic a opery Orfeova maska ​​(1986), Gawain (1991) a Minotaur (2008); poslední z nich byla deníkem The Guardian v roce 2019 zařazena mezi třetí nejlepší dílo 21. století. Jeho tvorba někdy evokuje Stravinského a Messiaena, které uznával jako vlivné osobnosti. Jeho technika exponování protichůdných zvukových bloků je někdy srovnávána s Edgardem Varèsem, jeho hudba je strukturováním charakterizována spíše jako drama. Kombinoval modernistickou estetiku s mytickou silou a emocionálním dopadem, nechal se inspirovat současným uměním i rituály klasické mytologie a prehistorie. Jeho moderní hudba, disonantní, formálně složitá a svobodná, neustálé inovativní, využívající pulz a opakování, je prodchnuta silou a pocitem nedosažitelného tajemství, je nekompromisní, drsná a často šokující. Je známý precizností své hry, zejména ornamentů, i a neochotou stanovit si přesný program až těsně před svými koncerty. 

1950 – narodil se Grigorij Sokolov, španělský klavírní virtuos ruského původu žijící v Itálii.  Patří mezi nejuznávanější žijící klavíristy. Od sedmi let studoval na Leningradské konzervatoři. V roce 1966 získal zlatou medaili na 3. Mezinárodní klavírní soutěži Čajkovského v Moskvě – byl nejmladším vítězem v historii. Je známý precizní hry a neochotou stanovit přesný program koncertu: říká ho až těsně před svými koncerty.

1948 – narodila se Catherine Malfitano, americká sopranistka. Zpívala v hlavních operních domech po celém světě, včetně Metropolitní opery v New Yorku. Za titulní roli v Pucciniho Toscce, vysílané živě ze skutečných římských kulis a sledované po celém světě, dostala v roce 1992 cenu Emmy; vystoupila tehdy po boku Plácida Dominga a Ruggera Raimondiho. Je rovněž spojována s titulní rolí ve Straussově Salome, zejména za provedení Tance sedmi závojů, který gradovala až do úplné nahoty… Jako profesionální pěvkyně debutovala v roce 1972 v Central City Opera v roli Nannetty ve Verdiho Falstaffovi. Brzy se objevila v Minnesota Opera, kde zpívala ve světové premiéře Proměn Conrada Susy a v roce 1974 v New York City Opera v Pucciniho Bohéme jako Mimi. Poté přišly Lyric Opera of Chicago, Covent Garden, Salcburský festival… V roce 2005 zahájila druhou kariéru – jako operní režisérka inscenací Pucciniho Madama Butterfly pro Central City Opera.

1937 – narodil se Jiří Tichota, muzikolog, loutnista, zpěvák a textař, zakladatel a umělecký vedoucí folkové skupiny Spirituál kvintet, která působila v letech 1960 až 2021. Od roku 1963 do roku 1986 byl pedagogem na katedře hudební vědy Filozofické fakulty Karlovy univerzity, na které sám předtím obhájil rigorózní prací na téma Intabulace písní a vokálních skladeb v pražských loutnových tabulaturách 17. století. Dvacetileté zkušenosti z výzkumu loutnových tabulatur shrnul v kritické edici Kodexu Jacobides, vydané roku 2020 ve spolupráci s muzikologem a loutnistou Janem Čižmářem. V říjnu 2025 mu prezident Petr Pavel udělil medaili Za zásluhy o stát v oblasti kultury a umění.

1936 – zemřel Ottorino Respighi, italský skladatel (narodil se 9. července 1879). Komponoval opery, balety, orchestrální suity, sborové písně, komorní hudbu a transkripce italských skladeb 16.–18. století, ale mezinárodní slávu mu přinesly tři symfonické básně: Římské fontány (1916), Římské pinie (1924) a Římské slavnosti (1928). V mládí byl houslistou v carském Mariinském divadle v Petrohradu, krátce tam studoval u Nikolaje Rimského-Korsakova. Ovlivnily ho i pobyty v Německu. V Bologni hrál v Teatro Comunale a jako první houslista také v zájezdovém komorním kvintetu skladatele Bruna Mugelliniho, ale také učil na Liceo Musicale. V Římě pak byl od roku 1913 profesorem kompozice na Liceo Musicale di Santa Cecilia. Od roku 1925 až do smrti často vystupoval jako dirigent, a to i ve Spojených státech a v Jižní Americe.

1934 – narodil se Jan Klusák, skladatel koncertní a filmové hudby, příležitostně herec a literát, původním jménem Jan Filip Porges. Zprvu byl ovlivněn meziválečným neoklasicismem, později se stal autorem avantgardních skladeb – jako jeden z prvních v tuzemsku se odvážně přiklonil k technikám Druhé vídeňské školy, Nové hudby, Darmstadtu, dodekafonie a serialismu, které byly tehdejší ideologií potlačovány. Po srpnu 1968 byla jeho veřejná činnost husákovským režimem utlumována; byl označen za politicky nežádoucí osobu, protože mimo jiné zkomponoval hudbu ke dvěma zakázaným filmům. V době normalizace našel své místo v Divadle Járy Cimrmana: od roku 1969 s ním hrál a zároveň hudebně spolupracoval na představeních Hospoda Na mýtince, Vražda v salonním coupé, Cimrman v říši hudby a Dlouhý, Široký a Krátkozraký. Televizní diváci ho znají jako autora hudby k seriálu Nemocnice na kraji města… Sám sebe označoval za „konzervativního avantgardistu”, za „jinou avantgardu“. Neoklasicismus u něj zanechal stopy v náklonnosti k hudebním citacím, k přehledné hudební formě a vtipnosti. Od 60. let se však nechal inspirovat opačnými podněty – racionálními postupy a technikami, které však čím dál víc nechával sloužit výrazu. Složil čtyři opery a je autorem více než 150 koncertních děl, ale k tomu i desítek partitur pro divadlo, film a televizi. V roce 1960 vzbudil ohlas Čtyřmi malými hlasovými cvičeními na texty Franze Kafky, jejichž uvádění nicméně zanedlouho vládnoucí režim zakázal. Dílo mu ovšem vydobylo značné mezinárodní renomé… Skladbou, která zakotvila v symfonickém repertoáru, jsou Variace na téma Gustava Mahlera z roku 1962. Avšak opravdu příznačnou hudební formou je pro něj invence – jednovětá skladba o jediném tématu. Složil jich víc než desítku. Za protipól pevné formy invencí, za odpočinek od přísné práce, považuje žánr volné symfonické básně, podle jeho slov jako „od zastydlého romantika“: jsou to Zemský ráj to na pohled z roku 1998, Scherzo capriccioso, Zaniklé štěstí a Continuo.

1932 – narodila se Naděžda Kniplová, operní pěvkyně, sopranistka (zemřela 14. ledna 2020), v historii českého operního umění významná interpretka Smetany, Janáčka a Wagnera, ale také Verdiho, Pucciniho. Od roku 1957 působila v Ústí nad Labem, od roku 1959 ve Státním divadle v Brně, kde triumfovala jako Renata v československé premiéře Prokofjevova Ohnivého anděla. V roce 1964 se stala sólistkou Národního divadla v Praze, kde působila po tři desetiletí. Dlouhá léta také učila zpěv na AMU. Spolupráce s Herbertem von Karajanem, který ji nabídl v roce 1967 roli Brünnhildy na Salcburském festivalu, otevřela pěvkyni možnosti zpívat v řadě světových operních domů, od Vídně přes Barcelonu po San Francisco. Ztvárnila mimo jiné Brünnhildu ve třech částech Wagnerovy tetralogie Prsten Nibelungův, ale také velké dramatické role v jeho operách Tristan a Isolda, Parsifal, Bludný Holanďan a Lohengrin.

1913 – narodil se Miloš Sokola, houslista a skladatel (zemřel 28. září 1976). Největšího úspěchu dosáhl skladbami pro varhany, které se dostaly do repertoáru českých i světových varhaníků, komponoval komorní a vokální hudbu, napsal operu Marnotratný syn a na slova Jiřího Wolkera kantáty Balada o snu a Moře. Jeho životním dílem byla Sinfonia variazione. V kompozici byl žákem Viléma Petrželky, Vítězslava Nováka a Jaroslava Křičky. Na podzim roku 1942 byl přijat Václavem Talichem do orchestru Národního divadla v Praze, kde působil až do odchodu do důchodu v roce 1973.

1907 – narodil se Miklós Rózsa, maďarsko-americký skladatel (zemřel 27. července 1995), proslulý především jako autor filmové hudby. K nejznámějším partiturám patří hudba k filmu Ben Hur, nejnákladnějšímu projektu své doby, který získal tehdy rekordních jedenáct Oscarů. Rózsa byl sedmnáctkrát nominován na Oscara, třikrát na Zlatý glóbus a jednou na cenu Grammy. Třikrát Oscara získal. Svůj první hudební doprovod k filmu složil v Británii roku 1936, zaujal i hudbou k filmu Zloděj z Bagdádu, na které pracoval v letech 1939-1940 nejprve v Londýně, po vypuknutí druhé světové války pak v Hollywoodu. Když na počátku 50. let kvůli nástupu televize filmový průmysl zaznamenal odliv diváků z kin, rozhodli se hollywoodští filmaři znovu přilákat masy natáčením epických velkofilmů. Toto období bylo vrcholem Rózsovy práce: přineslo filmy Quo Vadis, Ben Hur, Ivanhoe, Julius Caesar, Král králů, El Cid, Sodoma a Gomora… Ve svém zcela posledním filmovém počinu, v parodii Mrtví muži nenosí skotské sukně, přišel s „noirovou hudbou“; parodoval tak kompozičně vlastně sám sebe.

1899 – narodil se Zdeněk Chalabala, dirigent (zemřel 4. března 1962), ale také klavírista, houslista, hudební publicista a hudební pedagog, který během života působil v Praze, Ostravě a Brně. Byl absolventem kompoziční mistrovské třídy Leoše Janáčka. Od roku 1921 vyučoval na brněnské konzervatoři. S dirigováním začal v roce 1919, v roce 1924 spoluzaložil s přáteli Slováckou filharmonii. V roce 1925 odešel dirigovat operu do Brna. Roku 1936 pod vlivem dirigenta Václava Talicha odešel do Prahy, kde působil jako dirigent opery Národního divadla. Tam se několikrát vrátil, když mezitím krátkodobě dirigoval v operních divadlech v Bratislavě, Brně a Moskvě.

1882 – narodil se Leopold Stokowski, britský varhaník a dirigent (zemřel 13. září 1977), jeden z předních dirigentů poloviny 20. století, nejznámější svým dlouholetým spojením s Filadelfským orchestrem v letech 1912 až 1940. V roce 1924 se zasloužil o založení Curtisova hudebního institutu ve Filadelfii… Debutoval v roce 1909, na veřejnosti se naposledy objevil v roce 1975. Během své dlouhé umělecké dráhy byl také hudebním ředitelem Cincinnati Symphony Orchestra, NBC Symphony Orchestra, Newyorské filharmonie, Houston Symphony Orchestra a Symphony of the Air a zakladatelem All-American Youth Orchestra, Newyorského symfonického orchestru, Hollywood Bowl Symphony Orchestra a Amerického symfonického orchestru. Proslavil se svými orchestrálními aranžmá varhanních skladeb Johanna Sebastiana Bacha. Současně byl celoživotně zastáncem současné hudby, uvedl mnoho premiér. Je považován za prvního dirigenta, který uspořádal orchestr tak, že hráči prvních a druhých houslí sedí po dirigentově levici a violy a violoncella po pravici.

1848 – narodil se Bohuslav Hřímalý, houslista, hudební skladatel a dirigent (zemřel 11. října 1894). Hrál v orchestru Prozatímního divadla v Praze, byl dirigentem Švandova divadla v Plzni a na pražském Smíchově a od roku 1872 také vystupoval se svými bratry Janem, Vojtěchem a Jaromírem ve smyčcovém Kvartetu bratří Hřímalých. V roce 1875 odešel do Helsinek za svým bratrem Jaromírem. Získal tam místo operního dirigenta, byl kapelníkem vojenské hudby a věnoval se výuce hry na klavír. Jeho otcem byl plzeňský varhaník a skladatel Vojtěch Hřímalý (1810–1880).

1840 – narodil se Theodor Tomášek, dirigent a skladatel (zemřel 16. února 1922). V roce 1860 se stal kapelníkem ostrostřelecké hudby v Litomyšli, kde spolupracoval na vzniku místního pěveckého spolku Vlastimil. Po roce 1862 sloužil u husarského pluku v Klatovech, účastnil se pražského hudebního života, působil jako ředitel kůru pravoslavného chrámu ve Vršaci v Srbsku a řídil vojenské kapely v Prostějově a Vídni. Nakonec se stal hudebním ředitelem orchestru v Mariánských Lázních, se kterým pozvedl úroveň kulturního života lázní. Působil tam 25 let až do roku 1892. V tom roce se rozhodl usadit v Petrohradě, kde se stal ředitelem Vyšší hudební školy, řídil orchestr vojenských škol a soukromě vyučoval ve šlechtických rodinách. Byl pověřen sestavením orchestru z českých hudebníků pro nově založený Národní dům. Vypuknutí světové války ho zastihlo na návštěvě v Čechách. Do Ruska se po bolševické revoluci už nevrátil.

1819 – narodil se Franz von Suppé, rakouský operetní skladatel, původním jménem Francesco Ezechielle Ermenegildo de Suppé-Demelli (zemřel 21. května 1895). Pro divadlo zkomponoval více než 300 větších či menších hudebních děl. Ve známost jako dirigent, ale i jako hudební skladatel vešel ve Vídni. V revolučním roce 1848 zkomponoval píseň Das ist mein Österreich, která se stala druhou rakouskou hymnou. Po příchodu Offenbachových operet do Vídně vycítil nové možnosti – úspěšně skloubil offenbachovskou operetu s vídeňskou hudební tradicí. Operetám dopřál i výrazné a kvalitní předehry, které se hrávají dodnes také jako samostatné orchestrální skladby. V listopadu 1860 měla premiéru jeho první opereta Dívčí škola (Das Pensionat), považovaná za první pokus o vídeňskou lidovou operu neboli operetu. Rozhodný úspěch zaznamenal v roce 1865 operetou Krásná Galatea, z dalších jsou nejvýznamnější Fatinitza a Boccaccio. Je však také autorem několika rozměrných duchovních děl. Suppé pocházel z belgické rodiny, která se přestěhovala do Itálie a později do Splitu; matka pocházela z česko-polské rodiny žijící ve Vídni. Nějakou dobu působil jako dirigent v Bratislavě a ve Valticích.

1605 – byl pokřtěn Giacomo Carissimi, italský skladatel (zemřel 12. ledna 1674), který patrně nikdy nepřekročil hranice Itálie. Proslavila ho forma oratoria – byl jejím prvním významným skladatelem a stanovil formální pravidla, která byla pak respektována skladateli téměř po dvě století. Celoživotně byl kapelníkem chrámu Sant’Apollinare alle Terme Neroniane-Alessandrine v Římě, v areálu Německo-uherské koleje jezuitů Collegio Germanico-Ungarico. Odmítl i nabídku převzít po smrti Claudia Monteverdiho místo kapelníka v chrámu sv. Marka v Benátkách. V roce 1637 byl vysvěcen na kněze. Mezi jeho žáky patřili Marc-Antoine Charpentier nebo Johann Kaspar Kerll. Některé z Carissimiho skladeb byly už za jeho života opsány pro Kroměříž, arcibiskupské letní sídlo, kde také byly provozovány. Řada z nich ještě nebyla vydána v moderních edicích a odpočívá v kroměřížském archivu.

1666 – narodil se Jean-Féry Rebel, inovativní francouzský barokní skladatel, cembalista a houslista, žák Jeana-Baptisty Lullyho (zemřel 2. ledna 1747), jeden z prvních francouzských hudebníků, kteří skládali sonáty v italském stylu. Byl prvním houslistou Královské hudební akademie, v roce 1705 získal místo v prestižním souboru známém jako Les Vingt-quatre Violons du Roi. V roce 1716 byl zvolen Mistrem hudby, o deset let později získal pozici komorního skladatele. Sloužil jako dvorní skladatel Ludvíka XIV. a mistr hudby na Akademii a dirigoval Concert Spirituel. Skladatelem, houslistou a členem Vingt-quatre violons du roi byl i jeho syn François Rebel (1701–1775).