KlasikaPlus.cz© – portál o klasické hudbě

PORTÁL O KLASICKÉ HUDBĚ

...váš vyladěný partner

english

Klasika v souvislostech (78)
Pinie. Respighiho pocta Římu english

„Z rodné Boloni se do Říma přestěhoval v roce 1913. A představivost v něm tehdy povzbuzovaly podle jeho vlastních slov především úžasné fontány a borovice objevující se v každé části horizontu.“

„V ohromujícím crescendu, v postupné gradaci vyjadřující nepředstavitelnou sílu vojenských šiků, dospěje orchestr v nejvyšší možné dynamice k až extatickému výrazu.“

„Už při premiéře 14. prosince 1924 v římském Teatro Augusteo byly poslední takty skladby podle dobového svědectví utopeny frenetickým potleskem.“

Výrazně impresionistické, ale přesto velmi konkrétně a hustě barvitě instrumentované dílo, dovedené expresivně do impozantního finále, to jsou Římské pinie Ottorina Respighiho. Symfonická báseň, strhující skladba plná zvukové fantazie i vitality, je právě stoletá. Pini di Roma zazněly poprvé v Teatro Augusteo v Římě v podání Orchestra dell’Augusteo, který řídil Bernardino Molinari, a to 14. prosince 1924. 

Borovice pinie mají typickou malebnou deštníkovitou korunu a dlouhé volné jehlice. Nesnesou mráz, vyskytují se ve Středomoří a spolu s cypřiši a platany vytvářejí typický obraz Říma. Není divu, že je použil Ottorino Respighi do názvu skladby Římské pinie i do podtitulů jejích čtyř vět, když postupně kompletoval svůj symfonický triptych, poctu „Věčnému městu“. Z rodné Boloni se do Říma přestěhoval v roce 1913. A představivost v něm tehdy povzbuzovaly podle jeho vlastních slov především úžasné fontány a borovice objevující se v každé části horizontu. Skladbu nazvanou Fontane di Roma napsal v roce 1916, Pini di Roma v roce 1924 a Feste Romane, Římské slavnosti, v roce 1926.

Ottorino Respighi

Ottorina Respighiho (1879–1936) můžeme vnímat jako současníka Josefa Suka. Byl také houslistou. Jeho odkaz je však širší – zahrnuje opery, balety, orchestrální suity, sborové písně, komorní hudbu a dokonce transkripce italských skladeb z 16. až 18. století. Jeho prvním mezinárodním úspěchem se mimochodem stala verze Monteverdiho Lamento d’Arianna pro zpěv a orchestr. A bohatší je i jeho životaběh. V mládí byl houslistou v carském Mariinském divadle v Petrohradu, krátce tam studoval u Nikolaje Rimského-Korsakova. Ovlivnily ho i pobyty v Německu. V Bologni hrál v Teatro Comunale a jako první houslista také v zájezdovém komorním kvintetu skladatele Bruna Mugelliniho, ale také učil na Liceo Musicale. V Římě pak byl od roku 1913 profesorem kompozice na Liceo Musicale di Santa Cecilia. Od roku 1925 až do smrti často vystupoval jako dirigent, a to i ve Spojených státech a v Jižní Americe.

Prostřední z jeho „římských“ symfonických básní je asi nejvydařenější a rozhodně nejznámější z trojice. Voňavé pinie v ní figurují jako inspirace pro obrazy ze čtyř míst Říma: v rozsáhlém parku u renesanční Villy Borghese severně od centra, u starokřesťanských katakomb, na západním návrší Janiculus, které sice nepatří k původním sedmi pahorkům z doby založení Říma, ale je proslulé vyhlídkou na město, a pak podél starověké dlážděné silnice Via Appia směřující do Říma od jihovýchodu. 

Dvacetiminutová skladba plyne nepřerušeně, ale má jasné čtyři části. První věta, I pini di Villa Borghese (svižné Allegretto vivace), až orgiasticky roztančený hýřivý ohňostroj tónů, zobrazuje hrající si děti, které tančí při dětské říkance, napodobují pochodující vojáky a nejenže cvrlikají jako vlaštovky, ale také ječí. Manželka Elsa vzpomínala, jak ji někdy v roce 1920 Respighi požádal, aby mu připomněla písničky, které zpívala při hraní v zahradách jako dítě. A skutečně je do hudby začlenil… Druhá věta, Pini presso una catacomba (volné Lento), evokuje podvečer s borovicemi stínícími vchod do katakomb, kde se před dvěma tisíci lety tajně scházívali první křesťané. V orchestru se ozývají majestátní žalozpěvy, kněžské zpěvy a úryvky konkrétních hymnů, trubka hraje v zákulisí melodii Sanctus a hluboké zvuky, včetně varhanního pedálu, zavádějí posluchače do podzemí… Navazující třetí věta, I pini del Gianicolo (opět Lento), je nefalšované nokturno. Borovice na Janiculu ozařuje úplněk a úvodní klarinetové sólo má podle autorova přání znít „come in sogno“ – jako ve snu. Na konci věty má pak zaznít nahrávka tlukotu slavíka. Skladatel si přál přehrání gramofonové desky „Il canto dell’Usignolo“ vydané na začátku druhého desetiletí dvacátého století; šlo o vůbec první komerční nahrávku živého ptáka – a také autorova představa o prolnutí živé hudby se záznamem byla ve své době zcela novátorská… 

I pini della via Appia (pochodové Tempo di marcia) jsou čtvrtou částí symfonické básně.  Respighi připomíná slávu Římské říše, zobrazuje mlhavý úsvit a při směřování ke strhujícímu finále už i jas nově vycházejícího slunce, v jehož paprscích triumfálně pochodují starověké legie. Pod kroky armády se téměř otřásá země. Ohromující crescendo, postupná gradace vyjadřující nepředstavitelnou sílu vojenských šiků. V ideální interpretaci tady dospěje orchestr v nejvyšší možné dynamice k až extatickému výrazu…

Fontane di Roma přinesly po Toscaniniho nastudování v roce 1918 Respighimu mezinárodní slávu, ale jeho nejhranějším a nejznámějším dílem se staly Pini di Roma, sdělná moderní klasika. Už při premiéře 14. prosince 1924 v římském Teatro Augusteo byly poslední takty skladby podle dobového svědectví „utopeny frenetickým potleskem“ publika. Není divu, že se 28. prosince ve vyprodaném sále konalo druhé provedení… Dnes už existuje více než stovka nahrávek. 

…………….

Věděli jste, že…

… v roce 1922 byl Respighi s manželkou na koncertním turné v Československu, poté co už v Praze vystoupili v roce 1921?

…datum americké premiéry Respighiho Římských pinií, 14. leden 1926, je totožné s prvním koncertem Artura Toscaniniho jako dirigenta Newyorské filharmonie a že Toscanini stejnou skladbu dirigoval také při svém posledním vystoupení s orchestrem v roce 1945? 

…v Americe dirigoval Římské pinie i sám Respighi, a to s Philadelphia Orchestra a pouhý den po Toscaniniho newyorské premiéře?

Foto: Petr Veber, Wikipedia / Becker & Maass / Marie Boehm / volné dílo, Midjourney

Petr Veber

Novinář, hudební kritik

Nepochází z uměleckého prostředí, ale k hudbě má jako posluchač i jako neprofesionální klavírista a varhaník blízko od dětství. Po gymnáziu vystudoval hudební vědu na Karlově univerzitě. Od poloviny 80. let působí jako novinář, hudební a operní kritik a autor textů o hudbě a hudebnících. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 pak deset let v Českém rozhlase vedl hudební redakci stanice Vltava, pro kterou nadále pracuje jako publicista. Současně je jedním z dlouholetých průvodců vysíláním Českého rozhlasu D-dur, digitální stanice klasické hudby. Od 80. let vedle zaměstnání nepřetržitě přispíval do odborných českých hudebních měsíčníků i do deníků a dalších časopisů. Připravoval rozhovory a psal hudební reflexe například do Lidových a Hospodářských novin a do Týdeníku Rozhlas, publikoval na internetu. Píše texty k programům koncertů i obalům CD. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života a snaží se o tom nenásilně přesvědčovat ostatní. Za hudbou cestuje stejně nadšeně, jako rád chodí po horách a fotografuje. Vážnou hudbu všech období, forem a žánrů ještě stále vyhledává, s potěšením poslouchá a dál poznává. V červnu 2018 se proto stal spoluzakladatelem a spolumajitelem hudebního portálu KlasikaPlus.cz...



Příspěvky od Petr Veber



Více z této rubriky