Arthur Willner (1881–1959) byl česko-německý skladatel, pianista a pedagog židovského původu pocházející z Teplic. Působil v Berlíně i ve Vídni a po roce 1938 emigroval do Velké Británie, aby unikl nacistickému pronásledování. Zanechal rozsáhlé dílo – symfonie, koncerty pro různé nástroje, či komorní hudbu – ale většina jeho tvorby zůstala po jeho smrti relativně neznámá nebo nezahraná.

Willnerova hudební dráha stojí z různých příčin rozhodně za povšimnutí. Počátkem minulého století se uplatnil ve výsostném pedagogickém sboru: spolu s ním školili žáky berlínského Stern´sches Konservatoria například Engelbert Humperdinck, Arnold Schönberg či Ferrucio Busoni. Mezi jeho žáky patřili Otto Klemperer nebo Edgar Varese, také však Kurt Weill či Claudio Arrau. Pracovně poznal též Vídeň a dokonce Istanbul, aby se mu poté na posledních jednadvacet let života, zasvěcených především komponování, stal domovem Londýn. Přesto je pro nás dnes Arthur Willner neznámým pojmem. Byl totiž – v tom nejlepším smyslu slova – „dělníkem hudby“, jedním z těch, kteří tvoří zázemí slavnějším. A je-li kdy připomenut, víc, než vlastním dílem je tomu díky úpravě jedné skladby Bély Bartóka. Přesto do tohoto cyklu rodák z Teplic patří.

Přesněji řečeno, náš svět přivítal budoucího skladatele, klavíristu a pedagoga 5. března 1881 v teplickém sousedství, představovaném obcí Trnovany. Když dnes člověk nahlédne do krátkého výčtu tamních osobností, najde tam sice Marii Švermovou, ročník 1902, ale o dvě dekády staršího Arthura Willnera nikoli. Ne že by příběh ženy, která se v pouhých sedmadvaceti stala členkou ÚV KSČ, aby se v 50. letech 20. století přiřadila k obětem bolševických čistek, a nakonec v roce 1977 podepsala Chartu, nebyl zajímavý. Přesto by si své místo na lokálním piedestalu zasloužil také, ne-li víc, umělec s životopisem světoběžníka, který pocházel z naší země. 

Tím spíš, že se údajně považoval za Čecha, přestože se narodil do židovské rodiny, hovořící jen německy. Když ovšem Willnera jeho původ během 30. let ve Vídni dostihl, přestože jej on sám nepovažoval za zásadní, přimkl se ke své rodné zemi zřejmě úžeji. Ovšem jen v myšlenkách; před Hitlerem se totiž ukryl za kanálem La Manche. A když, kdo ví, začal po válce potěžkávat možnost návratu na sever Čech, přišel čas odsunů a Vítězného února. Po něm si obyvatel příjemné londýnské čtvrti Criclewood, plné domů z příznačně červených cihel, přesun do kompletně zrudlé vlasti rozmyslel.  Na to, aby ve stáří riskoval, měl už za sebou dostatek lidských či profesních ztrát a nálezů.

Zprvu to s jeho směřováním k nadějné kariéře vypadalo vcelku růžově. Na rozdíl od řady jiných rodin, kde bylo potomkům v přilnutí k hudbě bráněno s tím, že nejde o důvěryhodné povolání, cítil Arthur doma podporu. Přihlásili ho ke studiu na konzervatoři v Lipsku, kde měl štěstí na dobré učitele. Z dnešního hlediska byl nejznámějším z nich zkušený Carl Reinicke, ročník 1824, někdejší žák – a v některých případech i pozdější přítel – Felixe Mendelssohna-Bartholdyho, Roberta Schumanna a Ference Liszta. V Lipsku řídil Reinecke třicet let orchestr tamního Gewandhausu, který také uvedl premiérově několik jeho skladeb romantického ražení. A učil na konzervatoři, kde byli jeho žáky i budoucí veličiny. Edvard Grieg, Isaac Albéniz, Max Bruch a na čas též Leoš Janáček. Zatímco rázovitého rodáka z Hukvald Reinecke svým sklonem k romantice nenakazil, na mladého Arthura měl velký a v podstatě doživotní vliv. Díky němu (anebo snad kvůli němu?) Willner zůstal jakýmsi pozdním romantikem, což v překotném vývoji hudby během první poloviny 20. století logicky přispělo k zapomnění. 

Po stáži na mnichovské Akademie der Tonkunst, kde se ho v oboru klavírní hry ujal varhaník, dirigent a skladatel Joseph Rheinberger, který školil též Richarda Strausse, se roku 1902 stal teprve jednadvacetiletý Willner sám pedagogem. Na privátní Sternově konzervatoři v Berlíně si totiž povšimli jeho talentu, v rámci výuky nastudovali jeho Smyčcový kvartet č. 1 F dur a nabídli Arthurovi práci. Na dlouhých dvaadvacet let se stal profesorem v oboru skladba a brzy, od roku 1904, zároveň povýšil na funkci zástupce ředitele. Což vůbec nebylo špatné v rámci hudebního učiliště, které tehdy požívalo značné renomé. A mimochodem přečkalo různé společenské poryvy, až se po rozdělení Berlína ocitlo v jeho západní části a roku 2001 splynulo s moderně pojatou Univerzitou krásných umění, zaměřenou kromě hudby i na architekturu, malířství či sochařství, a dokonce i na tvorbu v médiích. 

Jenže Willnerův berlínský úvazek hrozil po dlouhé době rutinou a vyhořením, takže se komponující pedagog rozhodl kladně reagovat na výzvu, kterou mu několik jeho bývalých žáků adresovalo roku 1924 z Istanbulu. Prý tam právě vzniká slibná, štědře dotovaná konzervatoř s nadějným zaměřením! Arthurovu romantickou duši zaujaly zvěsti o tamních společenských pohybech, vyvolaných změnami po konci první světové války; ottomanské impérium se poroučelo do propadliště dějin a koncem roku 1923 vznikla sekulární Turecká republika. Kromě zásadnějších změn hodlala nastolit nový přístup ke klasické hudbě, postupně patrný ve tvorbě tzv. Turecké pětky neboli pětice mladých skladatelů otevřených vlivům ze Západu. 

Willner se tedy ocitl v metropoli, kterou mořská úžina Bospor rozděluje na evropskou a asijskou část. Což, jak se brzy ukázalo, nebyl a dosud není, pouze jev zeměpisný, ale i sociologický. S příklonem k uvolnění jedni souhlasili, druzí mu zuřivě oponovali; slibně se rozvíjející istanbulská konzervatoř, jejíž hvězdou mezi pedagogy se měl Willner stát, začala tápat, utopená ve vnitřních i vnějších sporech měnícího se státu. Arthurův domnělý nález nové inspirace se ukázal být zklamáním a ztrátou. V Istanbulu vydržel pouze osm měsíců.

Vrátit se do Berlína nechtěl, přiznat omyl a porážku neměl v povaze. A tak zamířil do Vídně, kde mu dveře dokořán otevřely hned dvě pedagogické instituce. Jednak Volkshochschule, ale především Neues Weiner Konservatorium, privátní učiliště, vzniklé roku 1909, kterého se ve funkci ředitele záhy ujal náš houslový virtuóz František Ondříček a setrval v jeho čele pět let. I tady se, podobně jako kdysi v berlínské konzervatoři, setkával Arthur Willner ve sborovně s pozoruhodnými kolegy. Na čelném místě k nim patřil klavírista Paul Wittgenstein, který přišel během první světové války o pravou ruku, byl v boji na polském území zajat a vězněn v Omsku, než se ho podařilo Červenému kříži dostat zpět do Rakouska. Poté se, jak známo, odmítl podvolit osudu a nadále vystupoval, což zaujalo plejádu významných skladatelů, kteří pro něj komponovali díla hratelná pouze levou rukou: nejen Maurice Ravel, jehož skladba je nejslavnější, ale také Paul Hindemith, Erich Wolfgang Korngold, Sergej Prokofjev a další.

Willner se ve Vídni oženil, ve škole piplal naděje typu Hannse Eislera, zklidnil se a usadil. Jenže zasáhl neblahý politický vývoj. V den Anschlussu, 15. března 1938, raději z okupovaného Rakouska prchá. V Anglii je ve svých sedmapadesáti znovu na začátku; složitě hledá bydliště i uplatnění. Poté, co koncem roku 1945 umírá jeho choť, hledá spásu v komponování, jeho skladby jsou ovšem prováděny jen zřídka. Působí zastarale, nepřitažlivě; mnohem víc zaujala jeho klavírní úprava Rumunských tanců Bély Bartóka, případně úsporná orchestrální verze Hobojového koncertu Richarda Strausse. Po infarktu je Willner od roku 1948 upoután trvale na lůžko a 6. dubna 1957 daleko od rodných Teplic umírá. 

Zůstalo po něm poměrně rozsáhlé dílo, čítající sto sedmnáct opusových čísel od skladeb pro klavír či housle, violoncello nebo klarinet přes komorní kompozice až po několik symfonií. Dalších šestnáct je neoznačených a navrch se zachovalo třicet Willnerových juvenilií. Vše rozptýleno po archivech od newyorského Institutu Leo Baecka, založeného význačnou filozofkou a spisovatelkou Hannah Arendtovou, po vídeňský Spolek přátel hudby. Zda ke stáru hodnotil Arthur Willner svůj život víc jako soubor nálezů či ztrát, se v nich však nedočteme. 

Foto: Wikipedia, YouTube, Leo Baeck Institute

Facebook X E-mail WhatsApp