Výlety páně Broučkovy, Janáčkovu operu z roku 1920, nastudoval soubor hornolužického Divadla Gerharta Hauptmanna v Görlitz víc než spolehlivě, profesionálně a s naprosto legitimním a hodnotným výsledkem. Že je to o něco méně než obvykle komedie a satira a o něco více vážná a snová „kafkárna“, nemusí nutně vadit. Režie Bernharda F. Logese není naštěstí nijak svévolná a hudební nastudování Ulricha Kerna je až překvapivě empatické.

Franz Kafka je v divadle v saském příhraničním historickém městě Görlitz přítomen v nové inscenaci Janáčkovy opery Výlety páně Broučkovy zcela zřetelně. Je to nicméně určitě sympatičtější přístup, než dělat z Prahy jen nějaké bizarní pivní panoptikum. Inscenačnímu týmu se podařilo nenásilně propojit proměny prostředí: z Vikárky se dostáváme na Měsíc a do historie opravdu jako ve snu, bez jakýchkoli přestaveb na jevišti. Víc než pár židlí a stůl tu hraje roli videoprojekce na horní dvě třetiny plochy zadní stěny hracího prostoru. I ta je však abstraktní. Černobílá i barevná. Obsahuje mechanicky se proměňující obrazce, tvary a struktury, občas strojově se pohybující postavy. Má zvláštní poetiku. Evokuje styl počítačových her a komiksů a s dějem souvisí jen vzdáleně. Podpírá ovšem a posiluje jednoznačný pocit věcnosti a avantgardnosti díla, který stejně tak podporuje i hudební nastudování.

Někdy se toho děje „nahoře“ vizuálně až moc a trochu to ruší, hlavně téměř nepřerušenou kontinuálností. Na druhou stranu však jde o zvláštní druh scénografie, který jen dotváří atmosféru a není třeba ho sledovat a rozklíčovávat. Florian Etti tímto způsobem pomáhá navodit a vyjádřit snovost příběhu. Vhodněji na Měsíci, vzdáleněji při druhém Broučkově výletu, tedy v 15. století, kdy po nebi poletují náznaky historických budov.

Nejde o impresivní poetickou snovost, ani o surrealismus, ale o zcela moderní a současný umělecký jazyk, jakýsi kontrapunkt k tomu, co se děje na jevišti. A tam jde v režii Bernharda F. Logese o přiměřeně stylizovaný, trochu fantaskní, ale přece jen realismus. Ve snu není třeba propracovávat vztahy mezi postavami do zcela reálných vzorců. Stačí náznaky. Nic není na sto procent „do krve“. Ostatně, ani pan domácí Brouček zde není tím břichatým, směšným vašnostou, figurkou, ale jaksi mimoděk spíše vychytralým a mazaným, dostatečně sebevědomým mužským. To už ovšem souvisí i s fyzickými danostmi představitele hlavní role, amerického tenoristy Petera Marshe, trvale působícího v Německu, od roku 1998 především v souboru Oper Frankfurt. Není ani obtloustlý, ani dobrosrdečně plačtivý. I proto není satirický tón díla tak silný, jak by mohl být. Jde víc o vyprávění neuvěřitelných příběhů jakéhosi „barona Prášila“, zdatného pragmatického oportunisty, nikoli o kritiku „čecháčkovského“ maloměšťáctví. A „kafkárna“? Ani horor, ani dusný existencialismus. Prostě jen nevysvětlitelné, trochu trýznivé zážitky.      

Peter Marsh je vybaven pevným, jasným hlasem, schopným vyzpívat všechny detaily své role. Výčet jeho jiných rolí dokresluje jeho možnosti, profil a zaměření: Wagnerův Mime, Brittenův Peter Grimes, Stravinského Oedipus, Bergův Kapitán, Humperdinckova Ježibaba, Zemlinského Trpaslík… Broučka hraje a zpívá jako plného sil, nepřehrává ani jeho směšnost, ani častou podroušenost. Celá pěvecká sestava je v Görlitz až překvapivě vyrovnaná. Nikdo nepotřebuje Janáčka ani v těch nejvyšších polohách jen přibližně „křičet“, ani Yalun Zhang v roli Mazala, ani Max Roomsky, tenorista, rozumně obsazený do extrémně posazené role Svatopluka Čecha místo obvyklých barytonistů. Také Shoushik Barsoumian, americká sopranistka arménského původu, známá i z liberecké opery, a to jako Zerlina v Donu Giovannim, byla v trojroli Málinky, Etherey a Kunky hlasově víc než dostatečná. Z českých interpretů se na projektu nikdo nepodílí, ale opera zabydlená množstvím postav byla i s místními silami v dobrých rukou.

Zpívá se v němčině, nad jevištěm s německými a polskými titulky (ano, hned za řekou Lužickou Nisou je Zgorzelec, polská část města). Čeština by byla v dnešní době sice už standardem, ale zde přece jen příliš velkou ambicí. Jinak ale platí, že nejde o pouhý okrajový regionální soubor, ale o divadlo, jehož sebevědomí, se kterým se pustil do Janáčka, má plné opodstatnění.

Už od prvních minut, ještě před začátkem představení, když se začalo ozývat ladění, nebylo jasné, kde je orchestr… Orchestřiště zakryté, plocha jeviště sahající až k první řadě sedadel. Že by tu praktikovali to, co je třeba nutností v amfiteátru v Bregenzu u Bodamského jezera? Open air produkce tam nedovolují, aby těleso bylo na povětří. Jeho zvuk se proto přenáší z přilehlého divadelního sálu. A v Görlitz opravdu udělali něco podobného. Prý ale jen u této inscenace, pro kterou byl potřebný opravdu velký orchestr, který by se „tam dolů“ prostě nevešel. Jeho zvuk byl do určité míry amplifikovaný, vzhledem k tomu, že hráči nebyli vidět, se to ale kupodivu dalo snést. Dynamická hladina byla samozřejmě vyšší, respektive důraznější a expresivnější, pěvce nicméně nepřekrývala. Orchestr, Neue Lausitzer Philharmonie, Nová Lužická filharmonie, se s Janáčkovou hudbou popasoval velmi schopně a jeho šéfdirigent Ulrich Kern projevil vůči skladatelovu charakteristickému stylu velkou empatii. Z mnoha důvodů, v kombinaci hudebních i vizuálních prvků, vyznívá Janáčkův „Brouček“ v této inscenaci avantgardněji, tedy věcněji a nekompromisněji. Humoru je méně. Ale lyrické okamžiky i chvíle patosu byly na svém místě.

Záhada, kde přesně je orchestr, se vysvětlila až během děkovačky, když se zvedla projekční stěna a objevil se volný pohled do útrob zadního jeviště. Ano, těleso nebylo „v díře“, „im Graben“, ale  schováno i s dirigentem – pro zpěváky viditelným jen na obrazovkách – za scénou, „hinter der Bühne“. Neobvyklé, ale funkční a možné řešení.

Výlety páně Broučkovy, Die Ausflüge des Herrn Brouček, se v Gerhart-Hauptmann-Theater Görlitz hrají znovu 6. dubna a pak ještě 2., 17. a 22. května.

Foto: Gerhart Hauptmann Theater (Pawel Sosnowski) a Petr Veber

Facebook X E-mail WhatsApp