Ve srovnání s vyhrocenou pražskou režií Calixta Bieita je Janáčkova Její pastorkyňa, jak ji teď v březnu hraje Opera v Göteborgu, tradiční. V divadle netřeba hned šokovat, jsme ve Švédsku, nejsme Němci… Režisérka Nicola Raab sice je z Německa, přesto vypráví příběh normálně, bez ošklivostí, krve a sexu. Bohužel na druhou stranu až tak konvenčně, že se trochu ztrácí syrová dramatičnost, která přece jen k tomuto Janáčkovi patří. Tím spíše, že ji nepodtrhuje ani dirigent Alejo Pérez.

Operní dům v Göteborgu, moderní budova z devadesátých let situovaná na nábřeží, u mořského zálivu nebo snad širokého ústí řeky, připomíná svou pozicí ve městě a okolím v něčem operní divadlo v Oslo, v něčem Labskou filharmonii v Hamburku. Operan Göteborg nabízí sama o sobě zážitek alternativní ke starým kamenným středoevropským divadlům. O to větším kontrastem vlastně je víc než sto let stará opera inscenovaná způsobem, který je vhodný, vizuálně určitý, adekvátně působivý a přijatelný a který se se dějově nesnaží naroubovat na původní příběh režisérskou licenci, ať už svévolnou, nebo zdůvodňovanou nutností přiblížit se současnému divákovi. Kostýmy odkazují na pomezí města a venkova, objeví se opravdové kroje, scénografie je přitom sympaticky zjednodušená a nepopisná. Jde o koprodukci s aténským divadlem, možná i proto jsou na scéně přítomny mlčenlivé, černě oděné staré ženy, skoro jako někde v Řecku. Však také výtvarníkem scény i kostýmů je George Souglides, mezinárodně uznávaný umělec pocházející z Kypru.

Do titulní role je obsazena Julia Sporsén. Dobře, standardně, vhodně. Její projev je věcnější a dramatičtější, ani trochu dívčí, v paměti neulpívá, v druhém dějství má jímavost, ale ani ta není mimořádná. Kostelnička je na tom v podání Katariny Karnéus podobně. Má charisma, ale ne takové, aby se vše zastavilo, když poprvé vstoupí do příběhu. Vokálně je nicméně výborná, jde o zralý, neunavený dramatický projev, ve druhém dějství i v závěru opery velmi přesvědčivý. 

Tenorista Jesper Taube, Laca, převzal premiéru místo Adama Fransena. Dal roli dostatečně zvládnutou vokální podobu a spolehlivou, i když trochu schematickou podobu hereckou, poněkud bez vývoje. Jde evidentně o zasloužilého pěvce, Laca by mohl být obsazen a ztvárněn i mladistvěji. Jeho kreace nezůstává nijak výrazně v paměti, styl inscenace však naplnila a podpořila. Představitel Števy Kjetil Støa byl mnohem spontánnější. A hlasově ideální, s jasným, průrazným a sebejistým tenorem.

Argentinec Alejo Pérez je hudebním ředitelem Vlámské opery, jeho mezinárodní renomé zasahuje od Teatro Colón v Buenos Aires po Salcburský festival, Vídeňskou státní operu a drážďanskou Semperoper, dirigoval už i Káťu Kabanovou… Janáčka cítí dobře, ale Jenůfu nastudoval v dobrém symfonickém stylu. V případě absolutního ideálu však celkově jakoby nedotaženě. Legitimně, ale bez opravdové expresivity. 

Göteborská inscenace je vlastně docela mírná. Dobrá, provozní. Postavy nedotahuje do jedinečnosti, často je nechává. Nachází v Janáčkovi bezděky spíše to, co ho spojuje s romantismem, než to, co romantismus obohacuje a co hledí vizionářsky ještě dál dopředu. Mrazivé, veristické pravdivosti je v ní méně, než by mohlo být. Přesto je samozřejmě skvělé, že se Janáček jako už mezinárodně zcela zavedený a nezpochybnitelný autor hraje a spolehlivě zpívá na dalším místě ve světě a že tam divácky funguje, že zaujme, že se líbí.

Nicméně přes zmíněné výhrady konec dobrý, všechno dobré. Její pastorkyňa v pojetí Nicoly Raab končí úlevně. Nelacinou katarzí. Laca s Jenůfou nenacházejí štěstí snadno. Neodcházejí z jeviště kamsi vstříc světlým zítřkům. Slavné repliky úplného závěru opery vedou k docela neotřelému rozuzlení. Laca má přes svou proklamaci přece jen velké pochybnosti, nejistě a trochu nevěřícně postává. Co to prožívám, říká si zřejmě… Chci to vůbec? Jenůfa navíc sama odbíhá. Ale vzápětí se vrací. S prstýnkem – a opera končí šťastným obejmutím. Oproti předchozím dějům nápaditě, uvolněně, skoro hravě. Rozhodně lepší řešení než studené verze bez lásky nebo naopak pohled vzhůru, ruku v ruce… Tahle jinak neradostná opera si kratičký nepatetický happy end zaslouží. 

Facebook X E-mail WhatsApp