Symfonický orchestr Bavorského rozhlasu je mimořádně hrajícím tělesem. První z jeho dvou koncertů na festivalu Pražské jaro sice bolestně poznamenala změna programu z důvodu indispozice Magdaleny Kožené, ale výsledná sestava tří symfonických skladeb byla ve čtvrtek víc než jen náplastí. Stala se kabinetní ukázkou toho, jak žádoucí je vystihnout stylové odlišnosti jednotlivých děl a s jakou samozřejmostí k tomu lze dospět. Lepšího výsledku šéfdirigent tělesa Simon Rattle snad už ani dosáhnout nemohl. 

Magdalena Kožená měla uvést 14. května na Pražském jaru v Obecním domě v české premiéře výraznou postmoderní skladbu Where Are You, kterou pro ni napsal Ondřej Adámek a kterou ráda a s úspěchem od premiéry, uskutečněné s tímto tělesem roku 2021, opakovaně zpívá. Nestalo se, zasáhla vyšší moc a ve vzduchu s omluvou visí upřímný příslib sólistky učinit tak co možno nejdříve, na některém z příštích festivalů. Vystoupení Symfonického orchestru Bavorského rozhlasu, mnichovského tělesa vedeného Simonem Rattlem, kterému mimochodem nezapomenutelně kdysi dlouhá léta šéfoval exilový dirigent Rafael Kubelík, muselo vedle slíbeného Haydna a Brahmse vyřešit, co se bude hrát před přestávkou. Že po symfonii vídeňského klasika a před symfonií vídeňského romantika přišel na řadu německý operní mág Richard Wagner, se ukázalo být logickým a snadným, ale rozhodně ne laciným řešením. 

Základní charakteristikou celého večera byla nesmírná tvárnost orchestrálního zvuku, dovedená až za hranice dynamické, artikulační i výrazové dokonalosti. Symfonie č. 86 Josepha Haydna, zvaná Pařížská, byla prvním překvapením. V menším obsazení, v nižších dynamikách a s maximální pozorností nejmenším detailům, záměrně u smyčců bez vibrata, se vyzněním zajímavě přiblížila historicky poučené interpretaci. Hudba zněla subtilně, přitom nesmírně zřetelně, s vypracovanými polyfonními a dalšími drobnostmi. V druhé nejpomalejší větě zaujaly nádherně cítěné odtahy a ozdoby, ve třetí menuetové větě, rustikální, ale přesto stále ještě rokokové, nesčetné „vychytávky“ a rozkošně odlišný střed. I finále, pohybující se v dráždivém rozmezí mezi napumpovaností a zdrženlivostí, mezi pozastaveními a směřováním kupředu, přinášelo filigránské maličkosti. V symfonickém prostředí, mimo sféru orchestrů dobových nástrojů, se Haydn už těžko dá dirigovat ještě inspirovaněji a hrát ještě ochotněji. 

Druhým překvapením byla symfonická hudba z Wagnerovy opery Tristan a Isolda – tak, jak se hrává, tedy orchestrální předehra a návazně závěrečná Isoldina smrt z lásky v podobě bez zpěvu, jen jako hudební báseň. Espressivo v pomalém tempu vyšlo dirigentovi a jeho tělesu neuvěřitelně intenzivně. Dokázali z nejtišší dynamiky dvakrát jakoby donekonečna stupňovat výrazovou naléhavost, v prvním případě vášnivou, v druhém případě láskyplně odevzdanou. Vše měkce, s absolutní empatií, s bezchybně gradovaným rostoucím napětím a pak s následným opadáním. Druhé vzorové orchestrální číslo. Tak kontrastně odlišné od prvního, jak jen si lze představit. A přitom tak příbuzné v kultivovanosti zvuku a v dirigentově gestické samozřejmosti.

Brahmsova Čtvrtá symfonie mohla po přestávce připomenout dávné spory mezi příznivci jeho absolutní hudby a příznivci Wagnerových hudebních dramat a programních děl dalších skladatelů. Ve velkém symfonickém zvuku je samozřejmě podobnost hudebního jazyka obou současníků mnohem zřetelnější, než by takové dobové názorové rozdíly mohly nasvědčovat, ale poetika je na druhou stranu opravdu jiná… Brahmsova hudba dýchá, i přes všechny nemalé vzruchy a hutné okamžiky, ušlechtilou, možná jakoby až laskavou vyrovnaností. Simon Rattle ve skladbě vyzdvihoval právě to – mírnost vyprávěcího modu. Nikde nenechal orchestr sklouznout do příliš masivního, siláckého a úporného zvuku, což se jiným stává. Symfonie naopak působila velmi harmonicky. Interpretace upozornila na mnohá ztišená a zpomalená místa, na měkké epizody; zvýraznila úlohu lesních rohů a klarinetu i hlubokých smyčcových poloh, nádherně vyjádřila opětovné probouzení hudebního toku tam, kde se předtím pozastavil, a s naprostou jednoduchostí využila k ryze hudebnímu sdělení pověstnou sofistikovanou polyfonní výstavbu čtvrté věty. 

Také Brahmsovi, stejně jako Haydnovi a Wagnerovi, se dostalo i při velkosti symfonické sazby podobného, slyšitelně špičkového propracování struktury. Třetí překvapení – a na dlouho nezapomenutelný koncert.

Foto: Pražské jaro – Michal Fanta

Facebook X E-mail WhatsApp