15. květen
Svátek mají Sofie a Žofie.
2024 – zemřel Vlastimil Harapes, tanečník, choreograf, herec, režisér, pedagog, umělecký šéf baletu Národního divadla v Praze a Mezinárodní konzervatoře Praha (narodil se 24. července 1946). Účinkoval zhruba v pěti desítkách tanečních představeních v Národním divadle, také hostoval v libereckém Divadle F. X. Šaldy, tančil na celé řadě světových baletních scén, v letech 1977 až 1983 byl stálým hostem v západoněmecké Porýnské opeře v Duisburgu a Düsseldorfu. Byl čestným předsedou Hnutí speciálních olympiád pro mentálně postižené sportovce, členem rady Kiliánovy nadace, čestným presidentem občanského sdružení Balet Globa. Tanec vyučoval v Itálii a na Taneční konzervatoři v Praze, zasedal jako porotce v renomovaných mezinárodních tanečních soutěžích a také v první řadě televizní soutěže StarDance …když hvězdy tančí a ve slovenské soutěži Hvězdy na ledě. Hrál v celé řadě českých filmů (např. Marketa Lazarová nebo Jak vytrhnout velrybě stoličku).
2008 – zemřel Alexander Courage, americký skladatel filmové a televizní hudby, aranžér, autor znělky sci-fi seriálu Star Trek (narodil se 10. prosince 1919). Po druhé světové válce začal pracovat ve studiích MGM, ytvářel orchestrace filmové hudby od Andrého Previna (My Fair Lady, Jaká je Daisy Cloverová), Adolpha Deutsche (Usměvavá tvář, Někdo to rád horké), Johna Williamse (Dobrodružství Poseidonu, Superman, Jurský park, Šumař na střeše, Tom Sawyer) a Jerryho Goldsmithe (Bourák, Legenda o Mulan, Mumie). Sám složil hudbu např. k westernu Kolt pro leváka nebo, s použitím Goldsmithových témat, ke snímku Superman 4. Znělku seriálu Star Trek vytvořil v polovině 60. let 20. století a byla pak pro následující spin-offy různě upravována. Společně s Jerrym Goldsmithem skládali hudbu pro seriál The Waltons. V roce 1988 získal cenu Emmy za hudební režii v Julie Andrews: The Sound of Christmas.
2004 – zemřel Marius Constant, francouzský skladatel a dirigent rumunského původu, známý hlavně ústředním tématem televizního seriálu The Twilight Zone (narodil se 7. února 1925). V roce 1944 získal Cenu George Enescu. Od roku 1946 žil v Paříži a studoval na pařížské konzervatoři. Jeho učiteli byli Olivier Messiaen, Tony Aubin, Arthur Honegger a Nadia Boulangerová. Jeho skladby už v té době získaly několik cen. Zabýval elektronickou hudbou a připojil se ke skupině skladatelů Groupe de Recherche de Musique Concrète vedené Pierrem Schaefferem. V letech 1956–66 řídil orchestr Ballets de Paris, později baletní soubor Les Ballets de Paris-Roland Petit a napsal řadu skladeb baletní hudby. Pro festival v Aix-en-Provence napsal klavírní koncert a výrazný úspěch získal premiérou skladby 24 Préludes pour Orchestre (1958) za řízení Leonarda Bernsteina. V roce 1963 založil soubor Ensemble Ars Nova zaměřený na provádění soudobé hudby. V roce 1970 se stal hudebním ředitelem státního rozhlasu a televize ORTF. V letech 1973–78 byl dirigentem pařížské Opery a v letech 1988–89 působil jako profesor instrumentace na Pařížské konzervatoři. Vedle toho přednášel na Stanfordově univerzitě ve Spojených státech a v Hilversumu v Nizozemsku.
1997 – premiéru měla Symphony No. 4 „Heroes“ amerického minimalisty Philipa Glasse, založená na stejnojmenném albu britského zpěváka Davida Bowieho z roku 1977. První provedení se uskutečnilo na Crouch End Festivalu v Londýně, hrála Academy of St. Martin in the Fields, dirigoval Martn Brabbins.
1975 – zemřel Antonio Pedrotti, italský dirigent a skladatel (narodil se 14. srpna 1901). Studoval na římské konzervatoři u Ottorina Respighiho. Pak byl žákem Bernardina Molinariho a jako jeho asistent také dirigentem jednoho z nejproslulejších italských orchestrů, římského Orchestra dell’Accademia Nazionale di Santa Cecilia. Byl šéfem orchestru tridentské filharmonie a ředitelem tridentské konzervatoře, dirigentem Haydnova orchestru v Bolzanu. Dirigoval také orchestr milánské Scaly, milánský l’Orchestra dell’Angelicum. Pravidelně hostoval v zahraničí (Rakousko, Československo, Švýcarsko, Anglie), spolupracoval s legendárními sólisty své doby (např. Arturo Benedetti Michelangeli, David Oistrach). Jako skladatel se věnoval především vokální hudbě. Od roku 1989 se na jeho počest v rodném Tridentu každoročně koná mezinárodní dirigentská soutěž. Spolupracoval s mnoha českými a slovenskými orchestry a vokálními tělesy (např. Slovenskou filharmonií, rozhlasovým symfonickým orchestrem, Pražskými symfoniky nebo s Českým pěveckým sborem). Více než dvacet let spolupracoval s Českou filharmonií, v roce 1953 s ní vystoupil poprvé na festivalu Pražské jaro a v návaznosti na tento koncert se uskutečnilo vůbec první živé vysílání symfonické hudby ze studia tehdy nově vzniklé Československé televize. Během následujících dvaceti let spolupracoval s Českou filharmonií víc než čtyřicetkrát.
1967 – zemřel Jaromír Fiala, hudební pedagog, skladatel, spisovatel a překladatel (narodil se 30. prosince 1892). Spolupracoval se skladatelem Jindřichem Jindřichem při sběru lidových písní. Sestavil řadu životopisů našich předních skladatelů a věnoval se popularizaci vážné hudby, přednášel, publikoval, byl autorem rozhlasových pořadů a předmluv pro Státní nakladatelství hudby a umění. Připravil mnoho metodických příruček pro výuku hudby a zpěvu. Překládal z francouzštiny libreta oper a oratorií předních světových skladatelů (Maurice Ravel, Erik Satie, Darius Milhaud). Do češtiny převedl texty více než tří set písní. Články o české hudbě přispíval i do francouzských novin a časopisů. Zasloužil se i o znovuuvedení skladeb starých českých mistrů, založil a redigoval edici Staří mistři. Jako skladatel vycházel z díla Josefa Bohuslava Foerstra. Těžiště jeho skladatelské tvorby tvořily písně a sbory.
1960 – premiéru měl 7. smyčcový kvartet, který Dmitrij Šostakovič věnoval památce své první ženy Niny Vasiljevny Varzarové zesnulé v roce 1954. První provedení uskutečnilo Beethovenovo kvarteto v Glinkově koncertní síni v Leningradu.
1946 – první zámořský koncert amerického dirigenta Leonarda Bernsteina (1918–1990). Dirigoval na prvním ročníku festivalu Pražské jaro Českou filharmonii, na programu byly Americká slavnostní předehra Wiliama Schumana, Essay č. 2 pro orchestr op. 17 Samuela Barbera, Rapsodie v modrém George Gershwina, Třetí symfonie Roye Harrise a EI Salón México Aarona Coplanda. Sólistou byl klavírista Eugene List. O dva dny později měl s filharmonií druhý koncert.
1936 – narodil se Milan Kymlička, skladatel, autor zejména hudby k filmům (zemřel 10. října 2008). Vystudoval Pražskou konzervatoř u Emila Hlobila a HAMU v Praze. Jako jediný československý student byl tehdy vybrán ke studiu skladby u Bohuslava Martinů, ale nakonec nedostal povolení za ním vycestovat do Říma, kde učil. Napsal hudbu ke dvaceti filmům, balet, koncert pro violoncello a orchestr, několik smyčcových kvartetů a řadu drobnějších skladeb, zejména pro klavír. Skládal i populární hudbu. V 60. letech doprovázela jeho hudba animované filmy Václava Bedřicha, skládal pro Milana Drobného, Josefa Laufera, Hanu Zagorovou či Petra Nováka. S jeho písní Až jednou vyhrál Milan Drobný v roce 1968 hudební soutěž Děčínská kotva. V emigraci v Kanadě složil hudbu k dětské show Upsy Downsy Town, k seriálům Lassie, Babar, Nekonečný příběh, Alfred Hitchcock uvádí, k filmům Malí muži, Svatba v bílém, Život hrdiny nebo Ztracený svět. Po roce 1989 napsal opět v Česku hudbu pro pro seriálovou pohádku O ztracené lásce a pro filmy Návrat ztraceného ráje a Mazaný Filip, za tu byl nominován na Českého lva.
1935 – narodil se Jaroslav Bílý, skladatel a dirigent (zemřel 16. července 2010). Působil jako hudebník u různých vojenských hudeb jako hráč na violoncello, baryton, pozoun, a později jako dirigent. V roce 1960 se stal dirigentem dechového orchestru ve Štětí, který pak získal mnoho cen v Československu i v zahraničí. Stál u zrodu prvního festivalu svého žánru u nás, Štětského kulturního podzimu, který se v roce 1969 přejmenoval na Národní festival dechových orchestrů. Stal se šéfdirigentem Velkého dechového orchestru ve Zlíně“ a uspořádal tam Festival dechových a folklorních souborů. Jako skladatel napsal pro svůj orchestr mnoho děl.
1926 – narodil se Ivan Měrka, violoncellista, hudební historik, publicista a pedagog (zemřel 17. září 2020). V roce 1953 založil Ostravské kvarteto, členem byl 35 let a vystoupil s ním v 15 zemích na více než dvou tisících koncertech. Hrál v Ostravském rozhlasovém orchestru, kde byl zástupcem koncertního mistra, byl koncertním mistrem orchestru opery Národního divadla moravskoslezského v Ostravě, současně hrál a byl dramaturgem v Ostravském komorním orchestru. Od roku 1960 byl osm let koncertním mistrem Janáčkovy filharmonie Ostrava. Působil i jako komorní a operní pěvec, v rozhlase, na koncertech i v divadle (např. Vítek v Daliboru, Pinkerton v Madame Butterfly). Autorsky se podílel na stovkách hudebních rozhlasových pořadů, televizních scénářů a živě moderoval stovky výchovných koncertů. Kronikářským způsobem zaznamenával události v hudebním životě Ostravska. Vyhledával a připravoval k vydání málo známé nebo zapomenuté skladby např. Antonína Rejchy, Jana Tomáše Kuzníka nebo Vojtěcha Jírovce. Vyučoval a tři roky vedl Janáčkovu konzervatoř v Ostravě, působil na JAMU, pomáhal zakládat mezinárodní hudební soutěž pro mladé hudebníky Beethovenův Hradec a od roku 1968 byl celých 41 let stálým předsedou poroty Heranovy violoncellové soutěže v Ústí nad Orlicí. Kromě stovek programových brožur ke koncertům nebo operním představením a mnoha almanachů Janáčkovy konzervatoře a hudebního festivalu Janáčkovy Hukvaldy, napsal knihu „Violoncello: dějiny, literatura, osobnosti“ (1995). Studoval na JAMU v Brně u u Václava Černého a soukromě u Karla Pravoslava Sádla a Bohuslava Herana.
1925 – narodil se Andrej Ešpaj, ruský skladatel marijského původu (zemřel 8. listopadu 2015). Byl silně ovlivněn lidovou marijskou hudbou a také slavnými skladateli, jako byli Bartók, Prokofjev, Mjaskovskij a další. V některých dílech má prvky jazzové hudby. Typickými znaky jeho hudby jsou vitálnost, melodičnost a disonantnost. Napsal osm symfonií, tři balety, dvě operety, komorní i klavírní skladby a množství filmové hudby.
1920 – premiéru měl balet Pulcinella od Igora Stravinského. Provedení v Pařížské opeře se uskutečnilo pod taktovkou Ernesta Ansermeta. Kostýmy a scénografii navrhl Pablo Picasso. Libreto i choreografii vytvořil hlavní tanečník Léonide Massine.Impuls ke vzniku baletu vzešel od Sergeje Ďagileva, zakladatele a ředitele souboru Ballets Russes, putovního baletního souboru založeného v Paříži a v letech 1909 až 1929 vystupujícího po celé Evropě i na zájezdech do Ameriky. Pro oživení repertoáru sáhl Ďagilev po neapolském lidovém divadelním kusu v tradici commedie dell’arte a Stravinského dlouze přemlouval – a nakonec přemluvil – k adaptaci hudby Giovanniho Battisty Pergolesiho. Na koncertních pódiích žije půvabná neoklasická suita z baletu.
1913 – premiéru měly Hry (Jeux), balet Clauda Debussyho. Dílo s podtitulem poème dansé (tančící nebo tančená báseň), hudebně představující vrchiol impresionismu, vzniklo pro proslulý soubor Ballets Russes Sergeje Ďagileva a bylo uvedeno s choreografií Václava Nižinského. Premiéra baletu zapadla ve stínu skandálu, který o necelé dva týdny později vyvolalo uvedení Stravinského Svěcení jara.
1891 – premiéru měla v Paříži opera Grisélidis od Julese Masseneta. Je založena na středověké lidové pohádce převyprávěné mimo jiné Boccacciem a Perraultem a již několikrát zhudebněné v barokní éře. Libreto Armanda Silvestra a Eugèna Moranda zkoumá neobvykle kontrastní rejstříky: náboženský, fantastický, sentimentální a válečný. Především přítomnost ďábla, který má na krku protivnou manželku, nabízí možnost kontrastu vážného (nebo vznešeného) a komického (nebo groteskního). Massenet tak vytvořil vzácný příklad mezižánrové rovnováhy, klenot francouzského demi-caractère, typického pro repertoár Opéra-Comique.
1858 – otevřeno bylo divadlo Royal Italian Opera v Covent Garden v centru Londýna, a to představením Meyerbeerových Hugenotů. První budova na tomto místě, Theatre Royal, otevřená roku 1732, sloužila po prvních sto let především jako divadlo. V roce 1734 byl uveden první balet. O rok později tam začala první operní sezóna vedená Georgem Friedrichem Händelem. Premiéru tam měla i řada jeho oper a oratorií. Současná budova je třetím divadlem na tomto místě, a to po ničivých požárech předchozích budov v letech 1808 a 1856. Fasáda, foyer a hlediště pocházejí z roku 1858, ale téměř všechny ostatní prvky současného komplexu jsou výsledkem rozsáhlé rekonstrukce v 90. letech 20. století. Hlavní hlediště má kapacitu 2256 míst. Diadlo bylo roku 1892 přejmenováno na Royal Opera House a v roce 2024 na Royal Ballett and Opera.
1823 – zemřel Antonín František Bečvařovský, skladatel (narodil se 9. dubna 1754). Jeho rozsáhlá tvorba stojí na pomezí klasicismu a romantismu. Komponoval zejména pro klavír, varhany a komorní soubory s klavírem a písně na texty Goetha, Schillera a Körnera. Jeho skladby vydávaly přední evropská vydavatelství. Byl také vynikající pedagog. Dodnes je živá jeho instruktivní literatura (prstová cvičení, etudy, sonatiny). Sám byl žákem Jana Křtitele Kuchaře. Nejprve byl varhaníkem v kostele sv. Jakuba v Praze, pak katedrály v Braunschweigu a získal místo kapelníka na dvoře vévody Ferdinanda von Braunschweig-Wolfenbüttel. Později působil v Bamberku a v Berlíně.
1813 – narodil se Stephen Heller, maďarsko-francouzský klavírista, skladatel a pedagog (zemřel 14. ledna 1888). Heller komponoval téměř výhradně skladby pro klavír. Mezi nimi si trvalou přízeň klavíristů zachovaly zejména etudy a technické studie. Ve Vídni studoval u Carla Czernyho a Antona Halmy. V Paříži se spřátelil s významnými skladateli té doby, s Hectorem Berliozem, Frédéricem Chopinem, Franzem Lisztem a dalšími. Získal si výbornou pověst jako koncertní umělec i jako pedagog. Mimo jiné učil na klavír Isidora Philippa, který se později stal ředitelem Pařížské konzervatoře. Je pochován na hřbitově Père Lachaise.
1785 – zemřel Karel Blažej Kopřiva, skladatel patřící do citolibské kompoziční školy, umělecky vyspělé komunity barokních a klasicistních muzikantů evropské úrovně zaměstnaných na pachtovském panství v Citolibech u Loun (narodil se 9. února 1756). Byl nejnadanějším synem Jana Václava Kopřivy, tamního dlouholetého kantora. Studoval skladbu a hru na varhany u Josefa Norberta Segera, varhaníka v Týnském chrámu v Praze. Složil dvanáct symfonií, které se však nedochovaly, osm varhanních koncertů, z nichž se zachoval jediný, řadu drobnějších duchovních skladeb – mše, rekviem, ofertoria, moteta, árie – a varhanní preludia a fugy. Objev hesla „Urtica“ (Kopřiva) v Dlabaczově lexikonu českých umělců ze začátku 19. století přivedl v polovině 20. století muzikologa a skladatele Zdeňka Šestáka k objevu citolibských skladatelů a kantorů. Celoživotní úsilí pak věnoval oživování jejich tvorby a k popsání celého kontextu venkovské hudební kultury.
1567 – pokřtěn byl Claudio Monteverdi, italský skladatel přelomu renesance a baroka (zemřel 29. listopadu 1643). Svými hudebními inovacemi významně přispěl ke zrodu barokního stylu. Teoretické základy nového hudebního slohu zformuloval v předmluvě k Páté knize madrigalů (1605). Byl autorem řady profánních i sakrálních děl, významný je zejména jako dovršitel formy madrigalu, zkomponoval devět sbírek, a zároveň jako jeden ze zakladatelů nového žánru opery (například Orfeus, Ariadna, Korunovace Poppey). Byl žákem cremonského skladatele Marc’Antonia Ingenieriho. Tvůrčí zralosti dosáhl ve službách mantovského vévodského dvora, kde získal uznání jako operní skladatel. Později dosáhl prestižního místa v Benátkách a podstatně přispěl k rozvoji tamního hudebního života… Jeho rané madrigaly patří ještě světu renesance. Avšak v Mantově vznikla i hudební báje L´Orfeo z roku 1607, jedna z prvních oper. Byl to právě Monteverdi, kdo snahy italských nadšenců a mnohdy i pouhých poučených amatérů, proměňujících ve Florencii od konce 16. století radikálním způsobem panující hudební sloh směrem k tomu, co dnes nazýváme operou, dokázal korunovat jako profesionál. V době, kdy se hudba proměňovala v barokní, spojují pak jeho průkopnické Mariánské nešpory staré i nové kompoziční a výrazové postupy. První doložené provedení díla se konalo v roce 1613 v Benátkách a Monteverdi byl na jeho základě zvolen kapelníkem u sv. Marka. Ve městě působil zbylých třicet let života. Jako operní autor zasáhl pak i do počátků veřejně přístupného operního divadla. Mezi jeho významné inovace v oblasti techniky hry na strunné nástroje patří používání tremola (stálého opakování stejného tónu) a zavedení pizzicata (hra bříšky prstů namísto smyčce). Z jeho dvou synů se Francesco později stal tenoristou v benátském Dómu sv. Marka a Massimiliano lékařem.