Koncertní mistr České filharmonie Jan Mráček letos po delší době navštívil Ústí nad Orlicí – to proto, aby usedl v porotě osmašedesátého ročníku Kocianovy houslové soutěže. Tradiční klání zpětně hodnotí v rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz, kdy vyzdvihuje úroveň zejména zahraničních účastníků. „Kocianka“ je pro Mráčka „srdcovkou“; z jeho odpovědí je to dobře patrné. Vždyť přesně před půlstoletím soutěž vyhrála jedna interpretka houslistovi velmi blízká…

Honzo, úvodem se zeptám: S jakými myšlenkami jste přijal roli porotce Kocianovy houslové soutěže?

Jakékoli pozvání do poroty je mi obrovskou ctí. To především. Hned v závěsu pak byla myšlenka náročného úkolu, že je nutné k věci přistoupit se snahou neošidit nikoho z účastníků a každému věnovat náležitou péči.

Někdo spočítal, že jsme za tři a půl dne poslouchali asi čtyřiadvacet hodin čistého času hudby… Sto jedenáct koncertních vystoupení…

Když naznačujete to množství poslechu… Existují nějaké zavedené nebo třeba prostě čistě vaše postupy, jak si udržet stejnou pozornost pro každého soutěžícího?

Trochu jednodušší je pozornost věnovat výjimečným talentům, kdy hltáte každou notu a jste u vytržení, jak je vůbec možné takto hrát v takto útlém věku. Těžší samozřejmě je, když zahrají, aniž bych se kohokoliv dotkl, ti průměrnější uchazeči. Myslím si ale, že kdo má rád hudbu, ten ji rád poslouchá v jakékoli formě a nedá mu než pozornost udržet.

Kocianova soutěž má obrovskou tradici. Zúčastnil jste se někdy coby soutěžící? V seznamu laureátů vás nevidím…

Ano, účastnil jsem se každý rok, který jsem mohl.

Připomeňme, že soutěž je pro hráče ve věku deset až šestnáct let.

Přesně tak… Dvakrát jsem vyhrál svoji kategorii, ale nikdy se mi nepodařilo stát se laureátem. Nicméně, jak v nadsázce pravila paní ředitelka Lipenská, i bez titulu laureáta se dá dosáhnout absolutního vrcholu… Za ta slova jsem jí byl velmi vděčný.

Kocianova houslová soutěž je pro mě o to více osobní záležitostí, že v roce 1976, tedy přesně před padesáti lety, se laureátkou stala moje maminka. Dostala jako cenu nové housle a pak na ně hrála celý profesní život v Symfonickém orchestru Českého rozhlasu.

„Kocianka“ je pro mě opravdu srdcovka. Letos jsem se tam vrátil po takřka dvaceti letech. Mám hrozně rád ty nostalgické momenty, kdy si místa po letech, jako právě Ústí nad Orlicí, projdu a zavzpomínám na doby, kdy byl člověk ještě mladý jinoch, který spíš než na housle chtěl jezdit na kole…

Tak teď už daleko snáz chápu vaši motivaci k tomu být členem poroty… Aktuálně máte v živé paměti výkony desítek mladých adeptů. Inspiroval vás někdo ze soutěžících stylem: „aha, zajímavé – to bych zakomponovat do své hry“? Nebo jinak, čím může dětská soutěž obohatit profesionála, například koncertního mistra České filharmonie?

Jsem unešen z úrovně dnešních mladých umělců, zejména pak těch zahraničních. I u nás je velká spousta šikovných dětí, nadprůměrně talentovaných, ale po vyslechnutí zejména druhé kategorie letošního ročníku… Co k tomu říct? Hrají repertoár velkých mistrů a na velice srovnatelné úrovni – to ve mně opravdu vyvolalo úžas. Teď tedy narážím hlavně na vítězky druhé kategorie, mladé dívky z Lucemburska a Japonska. Jedna hrála Wienawského Variace na originální téma a druhá Waxmanovu Carmen, což patří mezi ty vůbec nejtěžší skladby pro housle, a slečny byly opravdu fenomenální. Nejen, že po technické stránce se prakticky nedalo nic vytknout, ale už v tomto věku jedenácti dvanácti let přednesly velmi vyzrálý, oduševnělý výkon. Už tak mladé dokázaly opravdu vyprávět příběh. To mě dostalo…

A co může soutěž přinést profesionálovi? Když člověk analyzuje přes sedmdesát soutěžících, přirozeně leccos přenáší na sebe. Když se tady zrovna něco nepovedlo, proč vlastně? Něco skříplo z tohoto a tohoto důvodu… Spoustu věcí si člověk lépe uvědomí a metodicky přebere.

K tomu srovnání se zahraničím jedna specifická myšlenka: Říkám si, jestli to nemůže být tak, že ze zahraničí přijíždí ti, kdo to se svým nástrojem myslí opravdu vážně a už dosáhli značné úrovně, kdežto Čech má soutěž tak zvaně „za rohem“, tak se možná přihlásí kdekdo z tuzemska. Tímto způsobem se pak výsledky přirozeně vychylují směrem k tomu zahraničí. Je na tom něco?

Nejspíš budu oponovat. Ano, soutěž je „za rohem“, a právě proto si myslím, že drtivá většina českých uchazečů se přihlásí. O to spíš, když jim nejsou kladeny překážky navíc, už jen v podobě výdajů na cestu z druhé strany světa a ubytování. Porovnáváme tedy nejlepší Čechy s nejlepšími hráči ze zahraničí. Všichni hráli opravdu velmi krásně, ale úroveň dvou zmiňovaných dívenek z druhé kategorie byla tak strašně vysoká, že nám přišlo vlastně nemístné ostatním soutěžícím, ačkoliv hráli také opravdu velmi dobře, dávat ocenění, která by pak byla neporovnatelná s výkony účastníků ze stupňů vítězů.

Celkově chci ale zdůraznit, že opravdu všechny výkony byly výborné, porota ale bohužel nějak hodnotit musí.

Vracel se vám v průběhu soutěže nějaký leitmotiv ve vztahu k hodnocení výkonů? Myslím to ve smyslu konstruktivní kritiky… Co vám na hře soutěžících nejčastěji chybělo? Co byste náctiletým houslistům zejména poradil v návaznosti na slyšené výkony?

Těžká otázka. Bavíme se o muzikantech ve věku, kdy slyšíme obrovské rozdíly nejen mezi jednotlivými kategoriemi, ale i v rámci každé. Na jedné váze musíte zhodnotit všechny, těžko nějak průměrovat. Soutěž není hod oštěpem, celé je to velice subjektivní. Přesto chci podotknout, že jsme se s ostatními porotci většinou shodovali. Lišili jsme se maximálně o tři body – hodnotí se na škále od nuly do pětadvaceti bodů.

Jaký vlastně chováte vztah k interpretačním soutěžím obecně?

Ptáte se koncertního umělce…

Ano, ale soutěžemi prošel.

A nebylo jich málo… Je to nezbytná součást dráhy umělce. Nevím, jestli dnes víc než dřív – možná je to tak nějak nastejno. Dnes tedy přibývá „problém“ sociálních sítí, kdy leckdy oblíbenost nekoresponduje s tím, co doopravdy umíte, ale jak dobře si umíte „čistit zuby před zrcadlem“ na sociálních sítích, když to trochu zvulgarizuju…

Ale, soutěže vám jednoznačně dají úžasnou možnost srovnání – zvláště, když jsou mezinárodní. Myslím si, že je to velmi zdravé, vědět, jak to chodí jinde, na jaké úrovni jsou mimo náš „rybníček“. A když pak jste na soutěži úspěšní, může vám to otevřít mnoho různých dveří.

Já osobně si nedokážu představit, jak by vypadala moje kariéra, kdybych soutěže neabsolvoval. Vzpomeňme třeba na soutěž Pražského jara a Fritze Kreislera… A naopak, i když neuspějete, soutěže jsou skvělé tím, že poskytují dílčí cíl, ke kterému se dá směřovat v rámci hudebního vývoje – díky nim nemusíte cvičit „do šuplíku“, ale máte v kalendáři jasné datum konání soutěže, které je nekompromisní.

Když už jste nakousl soutěž Pražského jara, tak právě v tomhle domě (rozhovor se uskutečnil v Neumannově salonku pražského Rudolfina) a zrovna v těchto dnech vrcholí letošní ročník pražskojarní soutěže. Zopakujeme, že klavíristka Eliška Tkadlčíková se jako jediná Evropanka (!) dostala spolu s devíti Asiaty do druhého kola…

Ano! A to trochu potvrzuje moje slova o „Kociance“.

A ještě dodáme, že ale ve finále flétnového oboru soutěže byli zase jenom Francouzi, což je zase jinak zajímavá zpráva. Vrátíme se nicméně ke „Kociance“ a možná obecněji k soutěžím. Do jaké míry je podle vás porovnatelná soutěžní a konkurzní situace?

Velmi, v obou případech chcete a musíte podat to nejlepší, co ve vás je. Rozdíl je třeba v tom, že když nevyjde soutěž, tak se vlastně nic zásadního neděje, kdežto přece jenom na konkurz člověk jde obvykle ve vyšším věku, kdy chce získat zaměstnání – už to ovlivňuje život jako takový.

Soutěž je více o muzice jako takové, je dosti jednorázová. Kdežto konkurzní komise už může brát v úvahu i jisté věci v rovině lidské stránky, těleso, kam se uchazeč hlásí, zase případně zohledňuje minulé zkušenosti s daným umělcem. Výběr kolegy bývá definitivní a i když může člověk hrát sebelíp, ale vytváří nepříjemnou atmosféru ve skupině, je to aspekt, ke kterému se může přihlédnout. Nechcete pracovat s někým, s kým vám není dobře, a v dlouhodobém měřítku to danou skupinu nebo celý orchestr může spíše poškodit. Samozřejmě ale platí, že se v obou případech hodnotí daný výkon a schopnosti muzikanta a pokud je jednoznačně přesvědčivý, tak není co řešit.

Kterým z českých účastníků letošního ročníku předpovídáte úspěšnou hudební kariéru? Kdo se vám osobně – aniž byste se chtěl dotknout ostatních – hodně líbil?

Určitě mě velice zaujala Anička Šedová z první kategorie – tam je myslím obrovský potenciál. Tadeáš Prokop má také všechno před sebou – on je bohužel jeden z těch z druhé kategorie, na které se ocenění nedostalo, i přestože podal opravdu krásný výkon; má spoustu koncertních zkušeností, je to kluk, co se neztratí a určitě má slibnou budoucnost. Vítek Langášek je také moc šikovný kluk s vyspělým a velmi kultivovaným projevem.

Když se tito budou hudbě věnovat – a já věřím, že budou –, mají velkou šanci to dotáhnout daleko. Na všech je vidět, že je to hrozně baví… Na rozdíl ode mě v jejich věku! (smích)

Co byste chtěl vzkázat účastníkům, kteří si ocenění neodnesli? Jaká pro ně máte slova povzbuzení?

Přeju jim, ať se nevzdávají. Soutěže jsou ošidné a já bych je, v nadsázce řečeno, zrušil – nemůžeme je hodnotit čistě podle objektivních měřítek, na rozdíl od sportu. Obzvlášť dětem to může v rané fázi jejich cesty psychicky podkopnout nohy, ale je samozřejmě také zdravé občas na té své cestě zakopnout a zjistit, že ne všechno jde „jako po másle“.

To, že někteří nedostali ocenění neznamená, že nehráli báječně; ta úroveň byla místy skutečně až nesmyslně vysoká. Absurdní. To se bohužel pak musí odrazit na hodnocení a bodování. V porotě jsme byli poctěni a jsme vděční, že jsme jejich hry mohli být svědky.

Jaký hlavní dojem vám zůstává na jazyku po skončení celé akce? Zkuste nějakou tečku.

Pro mě byla obrovským překvapením ta hojná mezinárodní účast. To za mých časů myslím nebylo… Z Mongolska, z Japonska, z Ameriky jim stojí za to přijet na Kocianovu houslovou soutěž, kdy – tím nijak nechci snížit práci organizačního týmu – první cena je tři tisíce korun. (To je tak na „wifinu“ do letadla, až poletí zpátky. Co si budem…) Jsou tam samozřejmě i jiné, vedlejší ceny, ať už finanční, nebo hmotné.

Chci hlavně poukázat na to, že můžeme být šťastní, že takovéto soutěže stále existují – jejich konání stojí hlavně na práci, odhodlání a nadšení organizačního týmu; to spíše než na finanční pomoci. Soutěž umí využít tradici, kterou má, umí muzikanty nalákat na to, že tu největší váhu má vítězný diplom, a ne „pár drobných“. Že v dnešní době přijede patnáct Mongolců do Ústí nad Orlicí… Jak je to vůbec možné?! Doprava ani ubytování nejsou hrazené, připomínám…

Musím tedy z celého srdce poblahopřát celému týmu, zejména ředitelce Lence Lipenské, že to dělají dobře, moc dobře, a přeju jim, ať to tak skvěle dělají i nadále. Já toho moc rád budu součástí.

Foto: archiv KlasikaPlus.cz, Alexander Dobrovodský, Petr Chodura

Facebook X E-mail WhatsApp