Závěrečný galakoncert Lednicko-valtického hudebního festivalu 17. října sliboval v kulisách valtické Zámecké jízdárny velkolepou tečku za letošním ročníkem. Francouzsky laděnému večeru s průřezem od Georgese Bizeta po Ravelovo Boléro dominovala sopranistka Sandra Hamaoui a hrála Filharmonie Bohuslava Martinů pod taktovkou Jiřího Habarta. Spojení noblesních prostor s francouzským repertoárem vyžaduje cit pro barvu, detail a dynamickou kontrolu. Hlavní otázkou tak bylo, zda pestrá zvuková paleta nalezne v daném místě odpovídající interpretační oporu.

Musím hned na úvod s potěšením podotknout, že festivalová dramaturgie chytře nevsadila jen na bezpečné řetězení líbivých operních a orchestrálních hitů, ale nabídla poměrně koncepční vhled do francouzské hudební estetiky 19. a raného 20. století. Dirigent Jiří Habart se hned v instrumentálních kusech projevil jako spolehlivý architektonický stavitel. Bacchanale z opery Samson a Dalila Camilla Saint-Saënse i popřestávkový Bizetův Danse bohème z druhé suity Carmen zněly jako ideálně zvolené, strhující „otvíráky“, které okamžitě zkoncentrovaly pozornost publika. Zejména u Saint-Saënsova orientálně laděného kusu je někdy důvodná obava, aby se výsledek pod rukama dirigenta nezvrhl ve zbytnělou, neřízenou zvukovou extázi. Výkon Filharmonie Bohuslava Martinů se však pod Habartovým vedením důsledně držel precizně dávkované dynamiky a nesklouzl k žádným agresivním excesům. Úvodní hobojové sólo, ačkoliv bych si u něj osobně dokázal představit ještě o něco výraznější „orientální“ zabarvení, vytyčilo jasný směr. Perkusivní sekce vykazovala spolehlivou sourodost, smyčce postupně našly potřebnou dravost a žestě – ať už lesní rohy na hutné tympánové ploše nebo výborné pozouny – dodaly zvuku hřejivý tón. Podobně ukázněně zapůsobil i Bizet, kde dynamické změny i postupné accelerando fungovaly organicky, podpořeny navíc ukázkovým unisonem fléten v úvodním motivu.

Skutečným orchestrálním prubířským kamenem se však před přestávkou stala Ravelova skladba La Valse. K formě valčíku lze v dějinách hudby přistoupit různě – vzpomeňme na dusný patos miniatury Valse triste Jeana Sibelia, Janáčkův specifický „katarzní pomalý valčík“ (v Osudu či Výletech páně Broučkových), nebo naopak na efektní, řemeslně dokonalé, leč mnohdy vnitřní hloubku postrádající společenské kusy Johanna Strausse. Ravel sám svou skladbu, původně určenou pro Ďagilevův balet (který ji ovšem pro její údajnou divadelní neuchopitelnost odmítl a označil spíše za „portrét baletu“), pojal jako choreografickou báseň. Obsahuje v sobě totiž skrytý tragický prvek; jde o apokalyptický komentář k rozpadajícímu se vídeňskému světu. Podařilo se Habartovi vykřesat z této náročné partitury onen nutný vnitřní tah? Zpočátku jsem měl pochybnosti. Než plnoprávně vstoupil pult houslí, působil hutný úvod jako poněkud nesourodá zvuková změť, které citelně chybělo vycizelování jednotlivých hlasů. I hoboji by v sólové časti slušelo mnohem propracovanější legato. Jakmile se však smyčce konečně opřely do své textury, hudba se rozzářila a dostala kontury. Dirigentovi se podařilo výborně „vytáhnout“ důležité hlasy a orchestr na jeho gesta reagoval neobyčejně přesně. Jakkoliv je mé ucho z referenčních nahrávek – namátkou z té Bernsteinovy s Orchestre National de France – nastavené na dravější, až destruktivnější tempo, Habartova stavba díla dávala smysl.

Zcela odlišnou interpretační kapitolu pak představovaly výstupy francouzské sopranistky Sandry Hamaoui. Její vokální projev odhalil v průběhu večera dvě diametrálně odlišné tváře. Hned v písni Henriho Duparca L’invitation au voyage a následně i v Ravelově La flûte enchantée se naplno ukázal její limit: překvapivě nevýrazný nízký rejstřík. V hlubších polohách zněla zpěvačka nejistě, tóny ztrácely barvu i nosnost. Nutno ovšem dodat, že těleso jí dokázalo subtilním a barevně vyrovnaným doprovodem vyjít maximálně vstříc. U Duparca sice v úvodu dynamika lesního rohu na moment překryla zpěvačku, po níž partitura vyžaduje něžnou náladovost (což lze zčásti svést na vrozenou obtížnost hrát na hornu absolutní pianissimo), u Ravela už ale orchestrální kolorit, tažený krásně znějící sólovou flétnou, fungoval bezvadně. Jakmile se Hamaoui mohla přesunout do vyšších, zářivějších poloh, stala se z ní suverénní umělkyně. Árii Charlese Gounoda Je veux vivre z Romea a Julie zvládla intonačně jistě, a i když si lze koloraturní pasáže představit v ideálním světě ještě o něco perlivější a odlehčenější, závěrečné škály vyzněly skvěle. Publiku se pak doslova dostala pod kůži v díle Les Chemins de l’amour Francise Poulenca, kde projevila výbornou práci s vokálním rubatem a jejímu hlasu neobyčejně sedl onen sladkobolně nostalgický, jemně kabaretní nádech skladby. Intimní a hřejivou atmosféru dokázala vykouzlit i vsedě na jevišti při tradičnější písni Nuit d’étoiles Clauda Debussyho, podpořena přesvědčivou a pečlivou arpeggiovou hrou harfy. Skutečným vrcholem jejího účinkování se pro mě nicméně stalo Je marche sur tous les chemins z opery Manon Julese Masseneta. Zde naplno prodala svůj herecký naturel. Manon je bytost rozmarná, sebevědomá a milující pozornost – a přesně taková byla v tuto chvíli i Sandra Hamaoui. Vstoupila přímo mezi publikum, procházela uličkami Jízdárny, koketovala s diváky a ukázala, že je nejen technicky zdatnou pěvkyní s jistými výškami, ale i ženou obdařenou uvolněným šarmem.

Úplný závěr večera pak samozřejmě nemohl patřit ničemu jinému než ikonickému Ravelovu Boléru. Tento kus, zkomponovaný původně v roce 1928 pro tanečnici Idu Rubinsteinovou, je dodnes fascinujícím úkazem. Jak ukazují i novější muzikologické reflexe, Ravel sám skladbu považoval téměř za experiment bez skutečné hudby – tvoří ji vlastně jen jediné, osmnáctkrát zopakované téma, které se neúprosně nabaluje napříč nástrojovými skupinami nad neměnným ostinátním rytmem malého bubínku. Zlínský orchestr s Habartovou pomocí tento výchozí rytmus, o který se opírá celá architektura, udržel s naprostou jistotou a ukázněností. Zdařilé provedení prokázalo celkovou rytmickou sourodost orchestru, kterému velmi slušela masivní tutti ve vysoké dynamice v samotném závěru i dobře vystavěné závěrečné accelerando. Že toto dílo nicméně představuje pro hudebníky nesmírný psychický tlak a neodpouští ani vteřinu nepozornosti, se bohužel potvrdilo v sólu pro pozoun. Právě zde, na jednom z nejobávanějších míst pozounové literatury vůbec, se hned v úvodu fráze projevila zřejmá únava nátisku, výsledkem byla nepřeslechnutelná intonační nejistota, která narušila jinak plynulý hudební tok. 

Závěrečný galakoncert – i přes lehké nedostatky – jasně prokázal, že náročný francouzský repertoár nemusí sklouznout k pouhé samoúčelné zvukově opojné efektnosti. Spojení Habartovy spolehlivé tektonické výstavby s živelným, byť ve spodním rejstříku limitovaným šarmem Sandry Hamaoui nabídlo plnokrevný hudební zážitek. Letošní festival se zkrátka s publikem rozloučil s patřičnou elegancí, energií a jasným vnitřním tahem. Zatímco letos se však ve Valticích tančilo v rytmu francouzské smyslnosti, příští, dvanáctý ročník slibuje zcela odlišný dramaturgický řez. S podtitulem „Hudba pro královskou korunu“ se v roce 2027 zaměří na 500. výročí korunovace Ferdinanda I. a oživí díla habsburského dvora. Zda se interpretům podaří z archivních děl Fuxe, Salieriho či z ohlášeného monumentálního Brucknerova Te Deum vykřesat stejně přesvědčivý život jako z letošního francouzského menu, se přesvědčíme za rok.

Foto: Pavel Kristián jr.

Facebook X E-mail WhatsApp