Recitál klavíristy Miroslava Sekery, který se uskutečnil v úterý 20. října v olomoucké Redutě, nabídl program s nezvykle strmým dramaturgickým obloukem. Přechod od jiskřivé klasicistní tektoniky pozdních Haydnových sonát přes existenciální tíseň Gideona Kleina až po chopinovský romantický heroismus představoval pro interpreta náročný test nejen technické všestrannosti, ale především schopnosti bleskového stylového přeladění. 

Hned v úvodní Sonátě C dur, Hob. XVI:50 Josepha Haydna Miroslav Sekera prokázal, v čem spočívá jeho interpretační síla. První věta, charakteristická typickou haydnovskou směsí vtipu a vytříbenosti, těžila z jasného vynesení hlavního tématu i pečlivě dávkovaného crescenda. Ačkoliv by snesly rychlé škály snad ještě o kapku více lehkosti, úvodní pasáže s široce rozloženými oktávami a terciové běhy byly zvládnuty s naprostou jistotou. V provedení, kde Haydn zkoumá nápadité harmonické posuny a motivické proměny, interpret plasticky odstínil jednotlivé hlasy a potvrdil svůj cit pro ryzí, ukázněnou hru. Repríza pak vyzněla velmi racionálně, avšak bez ztráty citovosti. Zvláště mě oslovilo půvabné ztvárnění pasáže těsně před jejím koncem, kde interpret citlivě propojil předepsané pianissimo a hru una corda s nepřerušeným pedálem ve vysokém rejstříku. Druhá věta sonáty, nesoucí lyrický, introspektivní charakter, byla obohacena o jemnou ornamentiku a výrazové nuance. Právě zde, v subtilní a delikátní hře nad drženými basovými tóny, se naplno zúročila Sekerova obrovská zkušenost z komorní hudby. Melodickou linku tvořil s takovou plasticitou a smyslem pro dýchání fráze, jako by ji hrál sólový houslista či violoncellista, případně interpretoval zpěvák. Tento vokální přístup dodal hudbě hloubku a osobitý půvab, aniž by sklouzl k nemístnému patosu. Závěrečná rondová věta už jen potvrdila pianistovu pohotovou orientaci na klaviatuře, kde i při tempových změnách zněl hudební tok naprosto přirozeně.

Následující Sonáta Es dur, Hob. XVI:52, taktéž od Josepha Haydna, zapůsobila jako výborně zvolený dramaturgický kontrast. Oproti jemněji, polyfoničtěji vedené předchůdkyni nabídl interpret hutnější, brilantnější texturu, odstartovanou mohutným otevíracím akordem. Škály zde měl Sekera evidentně technicky bezpečně usazené a s přehledem ztvárnil i harmonicky nápadité provedení, které vybočuje z učebnicové sonátové formy. Druhá věta byla ukázkou maximálního ponoru do díla: nekonala se tu žádná prázdná virtuózní exhibice, nýbrž hluboce muzikální a ukázněná hra, která nutila k absolutnímu posluchačskému soustředění. Ve třetí větě, vystavěné kolem repetovaného tónu, sehrály opět důležitou roli dynamicky skvěle odstíněné pomlky a fermaty. Interpret navíc výborně vynesl protihlasy v posledním opakování úvodní fráze. Zpětně tak lze říci, že právě v Haydnovi byla Sekerova rozumová soustředěnost nejpatrnější a architektonicky nejnosnější.

Zcela odlišný interpretační svět přinesla Klavírní sonáta Gideona Kleina. Sekera zde hrál z not, což je u takto hutné a komplexní partitury zcela logické a pochopitelné. Přestože v první větě nasadil pomalejší tempo (srovnáme-li to například s nahrávkou Ivo Kahánka), dílo získalo svébytný, do jisté míry sdělnější výraz. Hudba organicky balancovala na pomezí expresionismu, v němž bylo možné detekovat i prosvítající „tradičnější“ plochy. Ve druhé větě si klavírista bezpečně poradil s častými změnami rytmu a delikátně vystavěl melodii nad lomenými akordy; jeden z momentů před koncem věty mi vedením hlasu v oktávách mimoděk evokoval Musorgského Katakomby. Třetí věta mi se svou rytmickou dravostí a perkusivním zacházením připomněla vliv Leoše Janáčka. Sekera nasadil hned na začátku svižné tempo a prokázal, že umí i v nejhutnějších disonantních texturách zachovat přísnou stavbu a nepodlehnout povrchnímu afektu. Jeho největší devízou v této skladbě bylo udržení hudebního tahu a psychologického napětí napříč celou formou.

Závěr recitálu patřil Fryderyku Chopinovi, v jehož hudbě se klavírista viditelně uvolnil. V Polonéze cis moll, op. 26: č. 1 se bez problémů popasoval se změnou výrazu a nabídl stabilní, téměř až noblesně salonní (v tom nejlepším slova smyslu) hraní s netypicky, leč přirozeně vynesenými protihlasy. Následující Polonéza es moll, op. 26: č. 2 byla o poznání dramatičtější a sevřenější. Ačkoliv by zdejší fráze snesly možná o trochu více volnosti v rubatu, jasně se potvrdilo, že bytostně je Sekera spíše lyrikem. I ty nejzáludnější pasáže zvládal s přehledem a ukázal se jako spolehlivý stavitel, který umí logicky stupňovat gradaci v nepřetržitém toku. Korunu celému večeru pak nasadila Polonéza As dur, op. 53 „Heroická“. Byť by si introdukce z mého pohledu možná zasloužila střídmější pedál, samotný vstup do sekce A byl nesmírně živelný a strhující. Těch pár zanedbatelných technických překlepů naprosto zmizelo v celkovém energetickém tahu. Zásadním prubířským kamenem polonézy je neúprosné hybné ostinato šestnáctinových oktáv v levé ruce; Sekera zde díky nesmírně pružnému zápěstí dokázal udržet stálý puls, aniž by hudba jakkoliv zploštěla nebo ztratila dech. Jelikož si spolehlivě počínal i při budování lyričtějších ploch, olomoucká Reduta se ten večer dočkala plnokrevného, formálně i výrazově svrchovaného vystoupení.

Na konec se musím pochvalně vyjádřit i o zvoleném dramaturgickém přístupu. Hudební oblouk měl svou jasnou logiku: po techničtějších a přímočarých Haydnových sonátách přišel ostrý kontrast v podobě zemité a tísnivé výpovědi Gideona Kleina. Závěrečný chopinovský blok díky tomu zapůsobil jako „probuzení“ do romantického heroismu. Miroslav Sekera nabídl posluchačům ucelený a smysluplně gradující program, jímž potvrdil svůj cit pro výstavbu koncertního večera.

Foto: Šimon Kadula

Facebook X E-mail WhatsApp