Pozoruhodnou dramaturgii skýtal klavírní recitál francouzského umělce Bertranda Chamayoua v sobotu 17. října podaný na pódiu pražského Rudolfina. Svůj program postavil na méně hraných skladbách populárního cyklu Písně beze slov německého skladatele Felixe Mendelssohna-Bartholdyho, které doplnil o klavírní kusy, v nichž našel určitou spřízněnost. Zazněla tak tvorba 19. století (Schubert, Schumann, Fauré), což se zvukově i stylově k Písním beze slov hodilo, avšak zbylý program založený na klavírní tvorbě George Crumba, György Kurtága nebo skupiny Beatles žádné hlubší propojení s vynálezem Mendelssohna nepřinesl, a skladatelský svět těchto umělců zapůsobil poněkud cize. Umělecký zážitek tak přinesla pouze znamenitá hra klavíristy. 

Vystavět program na Písních beze slov, zcela novém hudebním druhu pro klavír v 19. století, vytvořeném německým skladatelem Felixem Mendelssohnem-Bartholdym (1809–1847), je určitě zajímavým počinem. Hlavně když vezmeme v potaz, že z celkových osmačtyřiceti skladeb vydaných tiskem po šesti skladbách v osmi sešitech, patří k pravidelně hranému repertoáru ani ne polovina z nich. Umělecký přínos pražského recitálu francouzského pianisty Bertranda Chamayoua tak spočívá minimálně v této dramaturgické snaze blíže představit skladby s Mendelssohnovou vizí „zpívajícího klavíru“ (píseň je přednášena klavíristou tak, jako kdyby ji zpíval lidský hlas). A navíc tyto drobné klavírní skladby se zpěvnou kantilénou v rozmezí malých hudebních forem, vyžadují od pianisty jedinečnou schopnost lyrického provedení, což je určitě lákadlem pro milovníky klavírní tvorby 19. století. Úsilí francouzského pianisty předvést tyto miniatury v zajímavém kontextu se vysoce cení, ale považuji ho za lehce nedotažené.

Pokud jde o první polovinu večera, v té se zvukově i stylově „doplněné“ skladby k Písním beze slov hodily – Song without (good) words z roku 1909 amerického průkopníka moderní hudby Charlese Ivese (1877–1954) je sice humornou parodií na tyto klavírní miniatury (především po harmonické stránce), ale aspoň v ní najdeme zpěvné zacházení s melodií podepřenou doprovodnými akordy, které jsou typické pro Písně beze slov. Tyto hudební prvky je možné bezpečně obdivovat v tvorbě 19. století, z které Chamayou zvolil tento výběr – Gabriel Fauré (1845–1924) s jeho ranou skladbou Romance beze slov č. 3, op. 17 z roku cca 1863, dále také Romance a moll od Clary Schumannové (1819–1896). V programovém výběru spřízněných skladeb s Písněmi beze slov figurují také klavírní transkripce písní s názvem Jarní noc a Věnování, které napsal Robert Schumann (1810–1856) kolem roku 1840, ale upravil je Franz Liszt (1811–1886). V rámci tohoto stylového výběru ne úplně šťastně vyčnívá Golden slumbers (Poklidné usínání) od členů skupiny The Beatles (v úpravě japonského klavíristy a skladatele Tōrua Takemitsu). Podle slov francouzského pianisty v tištěném programu byla skladba zařazená na koncert proto, že „nezaměnitelně vyznívá jako dílo klasického repertoáru“. Tento jeho umělecký názor, samozřejmě, respektuji, ale faktem je, že s Mendelssohnovými Písněmi beze slov nemá tato píseň ani stylově, ani časově (dobou vzniku) nic společného. Kdyby aspoň její zařazení na závěr první poloviny koncertu reflektovalo logiku chronologického uspořádání, nabízela by tato programová dramaturgie určitou hlubší myšlenku. Ale interpretace Golden Slumbers na předposledním místě první poloviny programu působila opravdu zvláštně, až cize.

Bohužel, druhá polovina programu mé předchozí výtky ještě potvrdila, když byl například zvolen cyklus Malá půlnoční hudba amerického skladatele Georga Crumba (1929–2022). Tato skladba z roku 2001 poskytuje úplně jinou uměleckou kvalitu, protože je vystavěna především sonicky (její zvukový princip je postaven na ozvučeném klavíru). Kromě stylové nesourodosti klade tento obrovský zvukový kontrast nárok i na samotné posluchače, kteří musí najednou přepnout poslechovou pozornost do úplně jiného uměleckého světa. To potvrzuje i výběr dvouminutové miniatury Györgyho Kurtága (*1926) s názvem Scraps of a Colinda Melodym, která náhle přivane posluchače do jazzového standardu Round Midnight.  Tuto zmatenost na závěr celého programu aspoň částečně zmírňuje návrat do stylově spřízněnosti, a to díky Fantazii C dur, op. 15, D 760 „Poutník“ Franze Schuberta (1797–1828). Dramaturgický oblouk napříč staletími by možná fungoval, kdyby v sobě nesl hlubší spojení s Mendelssohnovými Písněmi beze slov. Tu, bohužel, program postrádal (pouhá transkripce vokálního díla nestačí).

Nejsilnější stránkou celého večera tak byla pianistova interpretace. Klavírní umění samotného Betranda Chamayoua nabídlo beze sporu umělecký zážitek ve všech částech programu. Vyzdvihla bych především jeho schopnost dynamicky vybudovat frázování, které kratší Písně beze slov výrazově ozvláštnilo. S naprostým nadhledem si pohrával s agogikou, dynamikou i s artikulací. V pomalejších pasážích formoval každý jeden tón, v rychlých zas vyzněla jeho pečlivá technika. Ale nejvíc mě oslovila vícevrstevnatá místa (basová linka, doprovodné akordy, melodie), která byla zvukově tak rozlišená, že místy rozezněla sál jako orchestr. A to je opravdu hodné chvály.

Díky interpretačnímu umění francouzského pianisty se tento klavírní recitál zakončil velkým potleskem. Poslech jeho hry byl uměleckým zážitkem, a proto věřím, že když v budoucnu nabídne i více semknutou dramaturgii, má potenciál předvést opravdu výjimečný program.

Foto: Ivan Malý

Facebook X E-mail WhatsApp