Na úterý 29. září orchestr Prague Philharmonia pro své příznivce připravil program založený na dvou zcela odlišných přístupech k romantické hudbě. V první polovině večera zazněl Prokofjevův energický a virtuózní Koncert pro klavír a orchestr č. 3 C dur, op. 26, jehož kompoziční „vtípky“ bořící romantické ideály sólově přednesl americký virtuóz Andrew von Oeyen, a druhá polovina koncertu přinesla poslech monumentální Symfonie č. 9 C dur, D 944 „Velké“, do které Franz Schubert vložil zase své vlastní představy romantického světa. Program vedl mexický dirigent Iván López Reynoso.

Prague Philharmonia, uznávaný český orchestr komornějšího obsazení, který založila dirigentská legenda Jiří Bělohlávek v roce 1994, vnesl do abonentního programu s názvem Prokofjev. Schubert zajímavý dramaturgický kontrast. V jednom večerním programu se spolu potkaly klavírní koncert ruského skladatele a klavíristy Sergeje Prokofjeva (1891–1953) s originálním hudebním dobíráním si principů romantické hudby, a téměř hodinové symfonické dílo rakouského génia Franze Schuberta (1797–1828), kterého krátký život je poznačen neskutečným bohatstvím skladeb romantickou hudbu určujících. Schubertova Symfonie č. 9 C dur, D 944 „Velká“ je skladba, která dokáže sama obsáhnout polovinu koncertu jednak svojí délkou (trvá osmačtyřicet minut, což Robert Schumann glosoval coby „nebeskou délku“), a také svým hudebním obsahem (Schubert dokázal mistrně zpracovat krátké zpěvné motivy do rozsáhlé formy symfonie). Dílo dokončil v roce 1826 a představuje jeden z důležitých projevů romantické hudby 19. století – rozsáhlé dílo, zpěvné melodie, novátorská harmonie…

Interpretačním lákadlem večera byl mezinárodní americký virtuóz německo-nizozemského původu Andrew von Oeyen, který s Prague Philharmonia pravidelně spolupracuje už deset let. Jejich poslední společně odehraný koncert se uskutečnil poměrně nedávno – v lednu 2026 odehrála Prague Philharmonia své americké turné a ve slavné Carnegie Hall provedla společně s Oeyenem Koncert pro klavír a orchestr č. 1 g moll, op. 25 Felixe Mendelssohna-Bartholdyho. Pro letošní pražský koncert si umělci zvolili Prokofjevův Koncert pro klavír a orchestr č. 3 C dur, op. 26, který kladl na Oeyena zcela jiné interpretační nároky. Humorné utahování si z romantické hudby (hudební texty nabízejí přívlastky jako „ironický“, nebo až „satirický“) opatřil Prokofjev například náhlými změnami, když po melodických pasážích hraných měkkým úhozem přijdou najednou ostrá staccata a repetované tóny s až perkusivním zvukem. Toto „tvrdší“ hudební zpracování doplňují časté virtuózní pasáže, nepravidelná rytmika a chytrá práce s tématy, které skladatel navrací v různých podobách (například v první větě Andante – Allegro). Zajímavá je také Prokofjevova instrumentace (kastaněty) a modernizovaná harmonie (náhlé tonální skoky, disonance, zahušťování akordů). Prokofjevův Koncert pro klavír a orchestr č. 3 C dur, op. 26 patří mezi nejhranější klavírní koncerty vůbec; v rámci skladatelových celkově pěti klavírních koncertů je přirozeně nejpopulárnější. Je to nejenom z důvodu jeho atraktivní virtuozity, ale právě díky originálnímu skladatelskému jazyku Prokofjeva, se kterým se každý klavírní virtuóz musí popasovat po svém.

Interpretační uchopení Andrewa von Oeyena pro mě bylo překvapivé, protože v jeho provedení se jednalo o elegantně vtipného Prokofjeva, který se nepovyšuje, ale s nadhledem poškádlí tak, aby neublížil. Oeyenův projev byl přehledný, jeho virtuózní pasáže nabízely poslech kontrapunktických hlasů v orchestrů (a naopak), a jasně rozlišitelné byly různě barevné klavírní plochy (ve druhé větě Andantino a třetí větě Allegro ma non troppo). Udivovala mě interpretova všestrannost, když dokázal vytvořil lyrickou melodii s měkkým úhozem po právě odehraných virtuózních plochách se zcela jinou energií. Obdivuhodná je také jeho rytmická přesnost. Ve spolupráci s dirigentem Ivánem Lópezem Reynosem a Prague Philharmonia byl Prokofjevův nejhranější klavírní koncert interpretován s citem pro vyznění humoru, který není agresivní, ale noblesní – to se povedlo především právě díky něžnému zvuku pianisty.

Schubertova Symfonie č. 9 C dur, D 944 „Velká“ nabídla posluchačům komornější orchestrální zvuk, který po výbušném Prokofjevově koncertu uchu lahodil. Ve všech čtyřech částech symfonie jsem mohla sledovat detailní frázování v dynamice i v artikulaci, přičemž si bylo možné vychutnat velmi dobře vypracované barvy jednotlivých nástrojových skupin. Ani se mi nechtělo věřit, že tak bohatý, kompaktní zvuk vytvořila Prague Philharmonia pod Reynosovými docela úspornými gesty. Vyzdvihla bych procítěné „zpívání“ lesního rohu v první větě (Andante; Allegro ma non troppo) a hoboje ve větě druhé (Andante con moto), se zvládnutou rytmickou soudržností. Či už to byl pochodový rytmus, nebo kontrapunktické doprovody, Prague Philharmonia vyhrála vše do detailu. Dobrá zvuková výstavba dramatických ploch pak byla zásadní ve třetí větě Scherzo: Allegro vivace i ve finálním Allegro vivace s rozpoznatelnou citací Beethovenovy Ódy na radost.

Foto: Petra Hajská

Facebook X E-mail WhatsApp