Programová řada Opera in Concert mezinárodního festivalu Dvořákova Praha představila na letošním 19. ročníku operu Jakobín, kdy nepřítomnou scénickou složku se interpretům mezinárodního renomé podařilo kompenzovat skvělými pěveckými výkony a autentickým uměleckým výrazem. Pod taktovkou Tomáše Netopila se kromě sólistů představil Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK, Pražský filharmonický sbor (sbormistr Lukáš Kozubík) a Dětský pěvecký sbor Českého rozhlasu (sbormistryně Věra Hrdinková). Jednoznačně úspěšná akce se v Dvořákově síni Rudolfina konala 19. září.

Koncertní provedení opery se stále častěji objevuje v dramaturgických plánech festivalů, přičemž důvody volby této redukované formy jsou především ekonomické. Na jedné straně lze vnímat absenci scénické složky, rekvizit a masek jako určité ochuzení, protože opera (nejenom Jakobín) byla pochopitelně komponována za účelem hudebně-dramatického provedení. Na stranu druhou je třeba všechno jednání postav postavit pouze na pěveckých výkonech, mimice a malých gestech, což pro sólisty může znamenat určitou vítanou výzvu. Díky důrazu na hudbu samotnou se divákovi nabízí možnost vychutnat si netlumený zvuk orchestru na jevišti (nikoliv v orchestřišti), a též se soustředit na samotnou skladatelskou práci, v tomto případě zejména Dvořákovu melodickou invenci, práci s harmonií a instrumentaci.

Dvořákův Jakobín byl pro koncertní provedení vhodnou volbou. Jednak jde o textově dobře srozumitelnou operu s jednoduchou zápletkou a líbivými (nikoliv banálními) melodiemi a také se jedná o reprezentativní dílo české operní scény, které je důležitým svědectvím českého maloměstského prostředí v době 19. století. Poslech Jakobína přináší příležitost zakusit hudební řeč Antonína Dvořáka (1841–1904), který se díky této opeře zařadil mezi respektované operní skladatele (v čase premiéry přepracované verze v roce 1898 měl Dvořák zkomponovaných celkem pět oper). Spolu s Rusalkou a Čertem a Káčou se Jakobín pravidelně objevuje v repertoárech českých operních scén (Národní divadlo v Praze, Národní divadlo Brno, Jihočeské divadlo), přičemž jeho oblíbenost spočívá v komickém námětu z maloměstského prostředí zpracovaném Marií Červínkovou-Riegrovou a, samozřejmě, v hudbě samotné. Příběh návratu Bohuše se ženou Julií do rodného, českého kraje v období Velké francouzské revoluce Dvořák zpracoval jako téměř nepřetržitý hudební tok, s minimem recitativů. Takto prokomponovaná opera nabízí svým divákům poslech množství sólových i sborových árií a kontemplativních ansámblů, ve kterých je kladen důraz nejen na emoce, ale i samotný děj. Díky znamenitým interpretačním výkonům všech umělců bylo 19. září v Dvořákově síni Rudolfina možné dobře porozumět vnitřnímu světu postav – to je v opeře důležitým faktorem.

V prvním dějství bych upozornila na sbor, kterému Dvořák svěřil důležitou část v rámci celé opery – často vstupuje do děje, doplňuje sólisty nebo dokresluje emoce. Pražskému filharmonickému sboru bylo především výborně rozumět díky zvládnuté artikulaci i kooperaci s dirigentem Tomášem Netopilem a orchestrem Pražských symfoniků (např. v árii Ó máti svatá, žehnej nás!). Zajímavým instrumentačním nápadem je triangl, který Dvořák napsal do melodicky veselejších orchestrálních míst…

Interpretační úroveň jednotlivých postav byla také vysoká – zvládnutá pěvecká technika, výraz, mimika a herecká gesta… Divák si tak mohl vychutnat pěvecké mistrovství jednotlivých postav, které přitom nezastiňovalo děj. Poukázala bych např. na árii Počkejte, vy blázni purkrabího Filipa, kterého ztvárnil Pavel Švingr nebo na ansámbl Markéty Klaudové v roli Terinky, Daniela Matouška v roli Jiřího a Jaroslava Březiny v roli učitele Bendy. Dirigentské umění Tomáše Netopila není potřeba dlouze představovat. Tento šéfdirigent Pražských symfoniků vládnul přesnými gesty a pod jeho vedením tvořil sbor i orchestr kompaktní celek, zvukově vyvážený. Přesto mě překvapilo, že v jistých momentech bylo Daniela Matouška v roli Jiřího málo slyšet (např. v závěru prvního dějství v duetu s Terinkou). Ve druhém dějství bych poukázala na slavnou „školní scénu“, ve které se poprvé předvedl Dětský pěvecký sbor Českého rozhlasu se známou árii Zdráv buď, o Páně náš s něžnou, čistou intonací. Časté jsou v opeře ansámbly, ve kterých bylo možné obdivovat nejenom samotné zpěváky (Jaroslav Březina, Daniel Matoušek, Markéta Klaudová), ale i Dvořákovo kompoziční umění. 

Nebudu zapírat, že jsem byla zvlášť zvědavá na ztvárnění postav Bohuše z Harasova a jeho ženy Julie reálným manželským párem Kateřinou Kněžíkovou a Adamem Plachetkou. Pěvecké umění těchto mezinárodně uznávaných umělců bylo obohaceno především o přirozený, umělecký výraz, který dal těmto rolím autentičnost. Ve společné árii My cizinou jsme bloudili byl jejich stesk po domově vskutku uvěřitelný. V závěru druhého a na začátku třetího jednání se v menších pěveckých rolích představili také Tadeáš Hoza coby Adolf z Harasova, Lucie Hilscherová jako klíčnice Lotinka a František Zahradníček jako samotný hrabě Vilém z Harasova s reprezentativními pěveckými výkony.

Ve třetím dějství stojí za zvláštní pozornost ukolébavka Synáčku, můj květe, kterou mimořádně procítěně přednesla Kateřina Kněžíková, dále pak sborová árie Zdrav buď, ó Páně náš v podání obou sborů. A zmínit musím znovu i dirigentské umění Tomáše Netopila, který závěrečnou kodu se změnami temp, přechody mezi dětským a dospělým sborem a ansámblem sólistů udržel ve zvukové i tempové vyváženosti.

Věřím, že Antonína Dvořáka by toto koncertní provedení Jakobína potěšilo.

Foto: Petra Hajská

Facebook X E-mail WhatsApp