Symfonický orchestr Českého rozhlasu (SOČR) oslavuje v roce 2026 své stoleté fungování. Narozeninová oslava tohoto kvalitního hudebního tělesa se nesla v duchu přátelského „piknikového“ setkání pod širým nebem v pražských Riegrových sadech v sobotu 6. června s moderátory stanice Vltava Františkem Šedivým a Naděždou Hávovou. Dirigovali Robert Jindra a Petr Popelka.

SOČR pojal oslavy svého jubilea jako svěží open air koncert s kvalitní, multižánrovou hudbou, čímž široké veřejnosti dokázal, že i přes svůj věk je pořád „v kurzu“. V průběhu celého odpoledne si bylo možné poslechnout žánrově pestrou nabídku interpretů (zazněla dechovka Luďa Banda, jazzový Spinus Q, Clarinet Factory s (nejenom) world music a crossover v podání Epoque Quartetu). Díky průběžnému dětskému hudebnímu programu Vlnohraní se jednalo o přátelskou akci pro všechny, kterou od sedmnácti hodin vysílala živě stanice Vltava Českého rozhlasu, a večerní vystoupení samotného SOČRu s dirigenty Robertem Jindrou a Petrem Popelkou bylo možné zhlédnout na YouTube.

Není mnoho kulturních institucí, které mohou oslavit sté narozeniny. Z historie víme, že fungování kultury bývá často zkoušeno různými mocenskými a společenskými vlivy – existence Symfonické orchestru Českého rozhlasu je tak známkou nejenom vysoké kvality, ale i pracovitosti a odolnosti. Vedení rozhlasového orchestru se v roce 1926 ujal dirigent Jožka Charvát a v průběhu let to dále byli takové osobnosti jako Otakar Jeremiáš, Karel Ančerl, Vladimír Válek, Petr Popelka nebo v roli hostujících dirigentů Tomáš Brauner a v současné době Robert Jindra. Repertoárové zaměření orchestru se v průběhu let vyvíjelo. K natáčení hudby pro rozhlasové a televizní pořady se přidala i interpretace významných děl klasické hudby, spolupráce se soudobými českými skladateli nebo žánrově prolnuté projekty, tzv. crossovery (kooperace s popovou kapelou Chinaski či zpěvačkou Anetou Langerovou). Pořizování nahrávek děl českých autorů však i nadále tvoří stěžejní část zaměření orchestru (Pavel Bořkovec, Jindřich Feld, Jan Kučera aj.) a vydává je vydavatelství Českého rozhlasu Radioservis.

Přátelskou sobotní akci v pražských Riegrových sadech otevřel program s názvem Vlnohraní – nevážný pořad o vážné hudbě pro rodiny s dětmi. Jeho hlavní autorky Martina Spiritová a Jana Trojanová připravili zábavný program na celé odpoledne – vymýšlela se prázdninová hymna, hrály hudební kvízy nebo se přímo děti zúčastnily samotného hraní skladeb. Žánrovou pestrost odstartovala v šestnáct hodin dechová hudba s názvem Luďabanda, která pražskému publiku připomněla český a moravský folklór. Kromě instrumentálních polek a valčíků zazněla v podání dechového souboru i tvorba českých autorů jako Ladislav Kubeš, Miloslav Procházka nebo Karel Hašler, což oceňuji jako nápaditou dramaturgii. Posluchačsky oblíbený jazz nabídli v sedmnáct hodin muzikanti z kapely Spinus Q, které je součástí samotný ředitel SOČRu Jakub Čížek. Ten se v tomto jazzovém seskupení projevil jako muzikální klavírista, který spolu se sametovým hlasem pěvkyně Hany Váchové (i instrumentálními sóly dalších muzikantů) přinesl do Riegrových sadů své zajímavé autorské písně (In the City, In my Dreams, Day by day aj.). Od osmnácti hodin jsme byli svědky skvělé interpretační úrovně, kterou prokázali uskupení Clarinet Factory a později Epoque Quartet, které pravidelně se SOČRem spolupracují. Nejprve parta výborných klarinetistů přednesla ve své originální zvukové podobě směs klasické hudby, world music, jazzu a elektroniky a poté se díky Epoque Quartetu v multižánrových přesazích pokračovalo – zaznělo známé argentinské Libertango Astora Piazzolly, filmová hudba Vlastimila Hály nebo skladba Minor Swing původně belgického jazzového kytaristy Django Reinhardta.

Ve dvacet hodin nastal hlavní program, v kterém se představil SOČR se svými dirigenty – Robertem Jindrou (hlavní hostující dirigent) a Petrem Popelkou (šéfdirigent v letech 2022 až 2026). Oba pánové se s orchestrem převedli na výbornou. SOČR hrál s nasazením, jednotně, procítěně, s důrazem na dynamiku a agogiku. Po interpretační stránce byl koncert znamenitý, trochu méně mě zaujala stránka dramaturgická. Výběr skladeb měl odrážet velké hity klasické hudby s cílem zaujmout co nejširší publikum, což svůj účel (snad) splnilo – zazněla světově proslulá díla: Jízda Valkýr z opery Valkýra Richarda Wagnera, Smetanova Vltava z cyklu Má vlast (skvělá spolupráce SOČRu s Petrem Popelkou), Beethovenovo Allegretto ze Symfonie č. 7 A dur, op. 92, Uherský pochod z Faustova prokletí Hectora Berlioze, druhá a čtvrtá větaze Symfonie č. 9 e moll, op. 95 „Z Nového světa“ Antonína Dvořáka, Ve sluji krále hor ze suity Peer Gynt Edvarda Griega, Montekové a Kapuleti z baletu Romeo a Julie Sergeje Prokofjeva nebo Smetanova předehra k opeře Prodaná nevěsta (a jako přídavek dva Slovanské tance Antonína Dvořáka –, je však zvláštní, že orchestr nahrávající tolik děl české hudební scény nezařadil do své slavnostní dramaturgie žádné české dílo z období 20. nebo 21. století. Přitom se může chlubit nahrávkami tolika autorů (Vítězslava Kaprálová, Jiří Teml, Hanuš Bartoň, Jiří Gemrot, Jan Kučera atd.). Pevně věřím, že v rozsáhlé tvorbě českých skladatelů by se nějaké „největší hity klasické hudby“ našly.

Foto: Michal Fanta, archiv Symfonického orchestru Českého rozhlasu

Facebook X E-mail WhatsApp