Český spolek pro komorní hudbu zakončil svůj cyklus čtyř „předjarních“ koncertů programem odkazujícím na krásu českých tradic. Ten, kdo v pondělí 2. března navštívil Dvořákovou síň pražského Rudolfina, si mohl poslechnout nejenom dílo Pět českých madrigalů a kantátu Mikeš z hor Bohuslava Martinů, ale i kantátu současného skladatele Jiřího Gemrota (*1957) s názvem Pochovávání světla. Posluchači mohli ocenit nejenom znamenité výkony komorního sboru Martinů Voices, sólistů-pěvců Karolíny Levkové, Martina Šrejmy, Romana Hozy, klavíristy Matouše Zukala a Bennewitzova kvarteta s průvodním slovem Jana Šťastného, ale také prožít umělecké uchopení básní Miloslava Bureše dvěma skladatelskými generacemi. Koncert řídil Lukáš Vasilek.

Národní tradice patří k oblíbeným tématům, o čem svědčí i dramaturgie prvního březnového koncertu Českého spolku pro komorní hudbu. Ta přinesla nejenom různorodost v oblasti komorní vokální hudby (obsazení a cappella nebo s neotřelým nástrojovým obsazením), ale také možnost uslyšet hudební zpracování textů jednoho básníka Miloslava Bureše dvěma generačně odlišnými skladateli. Současný hudební tvůrce Jiří Gemrot se rozhodl textově navázat na Bohuslava Martinů, který ve své kantátě pro sóla, smíšený sbor a instrumentální doprovod s názvem Mikeš z hor, H 375 zhudebnil Burešův text s názvem Písně o Mikši z hor. Gemrot v roce 2022 vytvořil kantátu pro recitátora, baryton, klavír, smyčcové kvarteto a smíšený sbor s názvem Pochovávání světla, ve které zhudebnil libreto vytvořené Vojtěchem Stříteským z několika Burešových textů, nejenom ze stejnojmenné sbírky. Znamenitým přínosem tohoto večerního programu v rukou pánů Gemrota i Stříteského je především návaznost na přání Bohuslava Martinů – plánované zhudebnění Burešovy sbírky už skladatel nestihl uskutečnit, protože umřel krátce po setkání ohledně básníkovy nabídky.

Pondělní program byl doplněn Martinů cyklemn Pět českých madrigalů pro smíšený sbor, H 321, který večerní dramaturgii postavenou na dvou vokálně-instrumentálních kantátách zvukově odstínil nejenom svým obsazením a cappella, ale také textovou předlohou – jde o zhudebnění lidových textů Vzkázaní po holubince, Bolavá hlavěnka, Husičky na vodě, Cestou k milé, Čarování a pomluvy.

Vokální soubor Martinů Voices přináší v oblasti provedení vokálního díla Bohuslava Martinů profesionalitu a špičkovou interpretaci, o čem svědčí jejich CD z roku 2018 s názvem Madrigaly se skladatelovou komorní vokální tvorbou (Madrigaly, Petrklíč, České madrigaly, Tři písně posvátné, Čtyři písně o Marii, Pět českých madrigalů). Za tuto nahrávku získal soubor pod vedením jeho zakladatele Lukáše Vasilka několik významných mezinárodních ocenění (cena francouzského časopisu Diapason d‘Or nebo ocenění Editor‘s choice britského periodika Gramophone). Kromě tvorby Bohuslava Martinů se soubor specializuje i na interpretaci sborové tvorby především 20. a 21. století (CD Jan Novák: Testamentum, Zdeněk Liška: Markéta Lazarová, Benjamin Britten: sborová tvorba).

Další interpreti pondělního koncertu Českého spolku pro komorní hudbu patří k zavedeným, úspěšným profesionálům a spolu s Martinů Voices nabídli promyšlené interpretační pojetí výborné úrovně s mnoha dynamickými a artikulačními odstíny – soprán Karolína Levková, tenor Martin Šrejma, baryton Roman Hoza, klavír Matouš Zukal, smyčce Bennewitzovo kvarteto. 

První polovinu koncertu otevřela procítěná, nikoliv patetická recitace herce Jana Šťastného v kantátě Jiřího Gemrota Pochovávání světla. Recitátorův projev měl v libretu popisujícím krásy přírody, sklářského řemesla i prostého života lidí Vysočiny stejně důležité místo jako sólisté, což půlhodinovému dílu přineslo podstatný barevný kontrast i prvek určité scéničnosti. Kompozičně je kantáta projevem vyváženého, prokomponovaného celku, ve kterém výrazové hudební prostředky fungují kompaktně, s citlivým porozuměním textu. Díky Gemrotovu hudebnímu pojetí vycházejícímu z neoklasicismu jsme byli svědky zvukově spíše tradičního díla, ale s invenčním bohatstvím vlastního hudebního jazyka autora. Předností Gemrotovy hudební řeči je také instrumentace, která citlivě dokresluje text (fráze „k lesu jsme došli“ zhudebněna sborem a cappella v repetitivní figuře, proměnlivá faktura…). Martinů Voices a všichni interpreti (Karolína Levková, Roman Hoza, Matouš Zukal, Bennewitzovo kvarteto, Jan Šťastný) provedli kantátu s potřebnou emoční hloubkou (a důkladně artikulačně), díky čemuž můžeme Gemrotovu kantátu považovat za opravdu důstojné navázání na uměleckou vizi Bohuslava Martinů.

Ve druhé polovině koncertu, dramaturgicky postaveném pouze na dílech Bohuslava Martinů, dostal větší prostor samotný vokální soubor Martinů Voices. Nejdřív zaznělo Pět českých madrigalů pro smíšený sbor, H 321, které kompozičně zralý Martinů zkomponoval v roce 1948, po své padesátce. Cyklus a cappella napsaný ve folklórním koloritu umožnil souboru Martinů Voices předvést hlasovou kvalitu a zvukovou vyváženost.

V poslední skladbě večera se Martinů Voices předvedli opět s Bennewitzovým kvartetem, klavíristou Matoušem Zukalem a tenoristou Martinem Šrejmou. Mikeš z hor, kantáta pro sóla, smíšený sbor a instrumentální doprovod, H 375 je dílem, které přibližuje téma Vysočiny odlehčenějším, pohádkovým námětem o Mikšovi. V této skladbě bych vyzdvihla interpretační přínos zejména sólistů Levkové a Šrejmy, kterých hlasový projev se stal nejvýraznějším hudebním prvkem skladby. Na rozdíl od Burešovy sbírky Pochovávání světla stihl Martinů tuto kantátu v roce 1959 ještě zkomponovat, což je velké štěstí. Ale i když tato kantáta patří k dílům kompozičně zralého Martinů, na pondělním koncertu byla lépe uchopená Gemrotova kantáta – skladateli se povedlo napsat své dílo interpretům tzv. na míru, což je ideální řešení… Každopádně platí, že kompoziční odkaz Martinů je nadčasový a nesmazatelný a, jak je vidět, zůstává inspirací.

Foto: Petra Hajská

Facebook X E-mail WhatsApp