Závěr festivalu Dny nové opery Ostrava patřil evropské premiéře opery Klaun(i) Any Sokolović, skladatelky původem z bývalé Jugoslávie působící v Montréalu, která si k opeře vytvořila vlastní libreto. Představení svěží soudobé opery nabité emocemi a nápady se odehrálo 27. června v Divadle Antonína Dvořáka. Operu režíroval Jiří Nekvasil a sólisty, sbor a instrumentální těleso řídil Bruno Ferrandis. Svými klauniádami bavili publikum Števo Capko, Rita Pires i Martenotovy vlny.

Onoho horkého sobotního večera se sešlo publikum na Dnech nové opery Ostrava letos naposledy. Divadlo Antonína Dvořáka zaplnili zvědaví umělci (včetně samotné autorky Any Sokolović) a široká veřejnost. Po krátkém úvodu Borise Klepala zazněl první vtip večera. Z reproduktorů nám bylo v češtině a angličtině oznámeno, že budeme moct sledovat titulky opery v obou těchto jazycích. To se ovšem nestalo. Místo titulků se na obrazovkách objevovaly tituly jednotlivých scén a intermezz, což bylo samozřejmě pro orientaci v díle příjemné, jen to nebylo to, co jsme očekávali. Nicméně příprava titulků pro tuto operu (včetně jejich překladů) by byla vskutku heroickým výkonem, neboť libreto obsahovalo slova z několika světových jazyků, smyšlené texty i citoslovce. K porozumění opery titulky opravdu potřeba nebyly. Více o slovech v opeře Klaun(i), ale nejen o nich, se můžete dočíst v rozhovoru s autorkou.

Celé dílo je velmi bohaté, rozmanité a plné nejrůznějších emocí, jak je to charakteristické pro tvorbu Sokolović, kterou v tomto ohledu považuji za mimořádný zjev v oblasti soudobé hudby. „Dějová“ linka opery shrnuje celý život – od narození po smrt. Zpracování tohoto univerzálního tématu bylo plné tajemství, náznaků, nejednalo se o klasický příběh, spíše o funkční náznaky životních období. Nebylo to kýčovité, vemlouvavé, ale svým způsobem velmi realistické.

Prolog. V setmělém sále se objevil kousek světla na oponě. Přicházející dirigent Bruno Ferrandis byl v orchestřišti schován natolik, že jej nebylo ze zadních řad možné zaznamenat, a tak jsme se museli k uvítacímu potlesku přidat k těm, co viděli. Druhý potlesk dirigentovi vynutila první objevivší se klaunka, sopranistka Aline Kutan, která vystoupila před oponu. Prolog opery začal kaskádou slov, nejprve v italštině nebo v tom, co italštinu připomínalo. Významy slov, často se jednalo o jména významných osobností, vyvolávala v publiku pobavení. Za oponou se ozval zpěv a vystoupila druhá klaunka, mezzosopranistka Mireille Lebel. Její slova připomínala francouzštinu. Jako by se před námi odehrával souboj italštiny s francouzštinou. Příchodem tenoristy Andrewa Hajiho a barytonisty Bruna Roye přibyla do palety jazyků angličtina. Mezi slovními vtipy nechybělo ani dnes všudypřítomné six seven. K našim uším začala doléhat i srbština, kterou jsme poznali bezpečně podle zmínky Tesly a Djokoviće. Slova budila významy, působila svými melodiemi a tvořila i rytmy, ke kterým se až v závěru Prologu přidaly nástroje. Báječná ukázka mistrovství Sokolović, která dokáže pracovat se slovy s hravostí, vtipem a zároveň držet uměleckou laťku neustále vysoko.

I. Narození. Opona vyjela nahoru a před námi se objevil velký prostor se šapitó v pozadí, které bylo v průběhu večera nasvíceno různými barvami. Scénu připravil David Bazika, světlo obsluhoval Jan Kaspřík. Jeviště bylo plné rozmanitých klaunů – sólistů, sboristů i mimů – v kostýmech Marty Rozskopfové. Klauni měli bílé obličeje, červené nosy a pruhované ponožky. Následně se rozjela první klauniáda Števa Capka a Rity Pires, kde pracovali třeba se židlí nebo nafukovacími balónky. Jeviště bylo vybaveno otáčivým kruhem, kterého režisér Jiří Nekvasil využil během představení několikrát.

Intermezzo I. Velmi specifickou úlohu hrály v opeře Martenotovy vlny. Nápad na jejich využití byl ze strany Sokolović geniální tah. Opravdu vystihoval charakter klauna, jak měla autorka v úmyslu. Na tomto místě přinášel veselí. K této jeho hravosti se přidávaly i další nástroje. A zde je nutné se zastavit a zmínit, že nástrojové obsazení této opery je velice unikátní: Martenotovy vlny (Wesley Shen), lesní roh (Petra Tyrnerová), trubka (Sebastián Šupola), trombon (Jan Jirucha), tuba (Nándor Vincze) a perkuse (Martin Opršál). Co do počtu se jedná o velmi komorní obsazení, které však autorka používala důvtipně a zcela si s ním vystačila.

II. Dětství. Začátek této části byl drsný, autorka odhalovala temnou stránku dětství s jeho šikanou. Nároky kladené na všechny zpěváky v průběhu představení byly veliké. Museli zvládat širokou škálu hlasových projevů, včetně pláče i výkřiků. Objevila se i hra na hřebeny. V celé opeře pracovala Sokolović se slovy a hlasovým projevem zpěváků velmi zajímavým způsobem. Deklamování zpěváků mělo velmi hudební charakter, v němž dominovala práce s přízvuky – z jazyků se stávaly svébytné hudební nástroje. Proměny nálad v opeře atakovaly krajní polohy. Konec této části byl bujaře veselý a plný vtipů, včetně blešího divadla.

Intermezzo II. S chudákem blechou to dobře nedopadlo, a tak se celé jeviště dalo do pláče, hlediště naopak propuklo ve smích. Nová atmosféra byla nastolena. Před námi se odehrával smuteční pochod, jen to smrkání nešlo slyšet. Přechod z pláče zpátky do smíchu se odehrál osvědčeným trikem, kdy herec otočený zády k publiky třese rameny…

III. Adolescence. Znovu jsme se mohli kochat klauniádou jazyků, rytmickou bohatostí a svěžestí. Část věnovaná „já“ velmi trefně zobrazovala hledání sebevědomí hraničící s nafoukaností puberťáků. Interpretačně byla opera velmi náročná, za což patří obdiv všem účinkujícím. Zároveň oceňuji, jak byly běžné zvuky použity velmi hudebním způsobem. V závěru část vygradovala a po ní se rozhostilo ticho.

Intermezzo III. A opět zněla veselá hudba a na jevišti se rozehrála další klauniáda, která obsahovala náročná, působivá až nebezpečná čísla. Poté dílo spělo ke zklidnění, zastřenosti a tajemnosti. Před jeviště sjela průhledná opona, na kterou se začalo promítat.

IV. Raná dospělost. Za oponou jsme mohli pozorovat odpočívající klauny s pytlíky s popcornem, jak s námi sledují oponu, na které se promítaly útržky z komických filmů. K tomu hrála tklivá (tentokrát opravdu tklivá, bez příměsi humoru) melodie Martenotových vln.

Intermezzo IV – Mariella. Klid pokračoval, hýbal se vlastně jen dirigent, ze kterého jsme přece jen kousek viděli. Jinak byla tato scéna velmi statická, což umožňovalo koncentrovanou pozornost. Sokolović i všem dalším umělcům se podařilo vyvolat emoce, které bych označila jako vážné, zároveň křehké, intimní a dojemné. Myslím, že by této atmosféry nebylo možné docílit bez předchozích komických scének. Vytvořily půdu pro dojemnost bez jakéhokoli náznaku kýčovitosti či patetičnosti. Působivá byla místa se sólovým zpěvem nebo zpěvem dvou sólistů bez doprovodu nástrojů, která podtrhovala intimitu okamžiku.

V. Zralost. Tato část měla podobný charakter jako na začátku. Dominantní roli zde sehrály Martenotovy vlny, které zvláštním způsobem celou operu provázely, v duu s trubkou. Do dění se vracel pohyb. Opera jako by postupovala stále vpřed, zároveň však byla pevně svázána vracejícími se motivy, které působily významové vazby mezi jednotlivými částmi.

Intermezzo V. Z orchestřiště se k nám linula hudba a opět jsme měli možnost sledovat další klauniádu. Na scénu se vrátil nafukovací balónek, na který se tentokrát i zahrálo.

VI. Stárnutí. Zde došlo i na fanfáry. Na sklonku opery i životní cesty, kterou jsme sledovali, se objevila veselost. Ale také přišly na řadu kufry, které nám říkaly, že je před námi cesta někam… dál. Všichni zpěváci i herci znázorňovali přicházející slabost. Obrazovky se vypnuly.

VIII. Smrt. Smutek této části byl hluboký. Jednalo se o nejsilnější moment v celé opeře. Mě osobně se toto místo dotýkalo, mrazilo a přikovalo do sedačky. Obecně práce s hustotou a napětím byla povedená. Dýchání a vydechování, táhlý zvuk Martenotových vln, to vše doprovázelo konec.

Epilog. Závěr byl proveden s velkým citem. Klauni se postupně sbírali a odcházeli dovnitř šapitó, jen několik z nich zůstalo. Opera o sedmi obrazech dlouhá sedmdesát pět minut skončila vřelým a dlouhotrvajícím potleskem, který si autorka i všichni další umělci bezesporu zasloužili.

Foto: Facebook Ostravské centrum nové hudby

Facebook X E-mail WhatsApp