PORTÁL O KLASICKÉ HUDBĚ

Závěr festivalu Dny nové opery Ostrava patřil evropské premiéře opery Klaun(i) Any Sokolović, skladatelky původem z bývalé Jugoslávie působící v Montréalu, která si k opeře vytvořila vlastní libreto. Představení svěží soudobé opery nabité emocemi a nápady se odehrálo 27. června v Divadle Antonína Dvořáka. Operu režíroval Jiří Nekvasil a sólisty, sbor Canticum Ostrava a instrumentální těleso Ostravská banda řídil Bruno Ferrandis. Svými klauniádami bavili publikum Števo Capko, Rita Pires i Martenotovy vlny.

Festival Dny nové opery, který v Ostravě začal v úterý 23. června a potrvá až do soboty 27. června, je v Česku jedinečným počinem v mnoha ohledech. Během letošního ročníku bude uvedeno šest světových premiér a jedna evropská premiéra autorů českých i zahraničních. Zahájení v divadle Antonína Dvořáka patřilo Company, hudebnímu divadlu Kristýny Švihálkové. Autorka připravila hudbu, libreto, videa i scénické choreografie, zároveň se však pohybovala na jevišti jako jedna ze dvou performerek. Tou druhou byla Aya Masui. Obě byly jak herečkami, tak vokalistkami a hráčkami na perkuse. Umělecký tým tvořili i Mikuláš Mrva, který stál za elektronikou, a Jiří Nekvasil spolupracující na režii.

S tvorbou Any Sokolović, světově uznávané skladatelky srbského původu působící v Kanadě, se české publikum mohlo setkat již několikrát. Uvedeny zde byly například její opery Love Songs a Svadba, stejně jako smyčcový kvartet Commedia dell’arte, koncert pro housle a ansámbl Evta nebo skladba Sirens pro šest hlasů. Její nejnovější opera Klaun(i), která měla premiéru 31. ledna v Montrealu, se setkala s velkým ohlasem. Jedinečná možnost vidět toto dílo živě v České republice v režii Jiřího Nekvasila se naskytne 27. června na festivalu New Opera Days Ostrava. Právě opeře Klaun(i) je věnován tento rozhovor. Přibližuje také, proč Anu Sokolović fascinuje kočovné umění a jak na ni působí český jazyk.

Národní divadlo moravskoslezské uvedlo mimořádný počin na poli opery 20. století, když sáhlo po Prokofjevově Hráči. Stalo se tak v hudebním nastudování Marka Šedivého a režii Jiřího Nekvasila. Opera v revidované verzi z roku 1927, na libreto podle stejnojmenného románu Fjodora Michajloviče Dostojevského, zazněla v ruském originále a premiérově byla uvedena 21. května v Divadle Antonína Dvořáka. Reflexe vychází z druhé premiéry 23. května a kromě významu díla samotného se zaměřuje i na některé slabiny ostravského nastudování.

Česká republika se může chlubit dirigenty, kteří překračují hranice naší republiky a stále více se prosazují u zahraničních orchestrů i na zahraničních scénách. Překvapivě jde o dirigenty střední generace, kteří jsou silnými osobnostmi. Patří k nim i dirigent Robert Jindra, který přesvědčil o svých kvalitách nejprve v České republice a poté i v Evropě. Nyní prožívá svůj debut ve Státní opeře ve Vídni, kde převzal obnovení inscenace opery Antonína Dvořáka Rusalka, která bude představena 8. ledna. I proto jsme se sešli k rozhovoru.

„Nic proti libretu nemám, nemusím nic měnit, víte lépe než kdokoli jiný, co vaší hudbě prospívá,“ napsal skladateli spisovatel Kazantzakis.

„Když nevyšla v roce 1957 snaha Rafaela Kubelíka uvést Řecké pašije v londýnské Covent Garden, kde byl zrovna uměleckým šéfem, Martinů operu přepracoval.“

„V překladu připraveném Evou Bezděkovou pro uvedení v socialistickém Československu byly náboženské rysy díla i za cenu účelových deformací textu potlačeny na úkor zvýraznění revolučního a třídního výkladu.“

Život Nikose Kazantzakise se dvakrát protnul s Československem. Poprvé, když na přelomu dvacátých a třicátých let po dva roky žil a tvořil v dobrovolném odloučení na Božím Daru v Krušných horách, a podruhé, když se v polovině padesátých let Bohuslav Martinů rozhodl napsat podle jeho románu Kristus znovu ukřižovaný operu. Setkali se osobně v roce 1954 ve Francii na Azurovém pobřeží. Často si pak psali. Na přelomu let 1955 a 1956, před sedmdesáti lety, přinesly jejich umělecké kontakty intenzivní skladatelovu práci na libretu k první verzi budoucího operního díla – Řeckých pašijí.

„Glassově hudbě je třeba přiznat – přes kompoziční jednoduchost, až primitivnost – schopnost vyvolat v posluchači pocit napětí.“

„Je třeba vzdát hold všem účinkujícím, kteří se zjevně provedení díla oddali s plným zaujetím.“

„Ze způsobu, jakým dirigent vedl orchestr i sólisty, bylo zřejmé, že k dílu má vztah – dirigoval energicky, s jasně čitelnými gesty.“

Opera Národního divadla moravskoslezského uvedla dílo amerického skladatele Philipa Glasse zkomponované na libreto podle románu Franze Kafky Proces. Česká premiéra se uskutečnila 9. října v nejstarším ostravském kostele sv. Václava pod taktovkou Bruna Ferrandise a v režii Jiřího Nekvasila.

„Julius Caesar v Egyptě, londýnské dílo z roku 1724, je v dobovém italském barokním stylu mistrovským kusem.“

„Tři zahraniční kontratenoristé a tři domácí sólisté běžných oborů utáhli v uměleckém souznění s barokním orchestrem Romana Válka tři dlouhá dějství skvěle.“

„Dirigent, i s orchestrem pod pódiem v nejtěsnějším kontaktu s natěsnaným publikem, dotvářel dojem z díla svým nerutinním, až živočišně naléhavým přístupem.“

Hudební festival Znojmo nemohl ve čtvrtek začít lépe. Händelova opera Giulio Cesare in Egitto zahájila letošní ročník sice jen s náznakem kulis a s minimální režií, na podstatně menší scéně než v červnové plnoformátové ostravské koprodukci, nicméně hudební nastudování a pěvecké provedení bylo špičkové. Čtyřhodinové představení končilo po půlnoci, ale dirigent Roman Válek s Czech Ensemble Baroque a šesti sólisty dali publiku zapomenout na čas.

„Iluzi barokního prostoru poskytlo hlediště i jeviště Divadla A. Dvořáka ideálně. Dotvořil ho scénograf Daniel Dvořák.“

„Nejslavnějším kontratenoristou je dnes bezpochyby Andreas Scholl, německý kontratenorista, který vytvořil titulní roli.“

„Být to koncertní provedení, jistě by jeho výkon vyčníval, takto spíš vzbuzoval rozpaky.“

Opera Národního divadla moravskoslezského uvedla poprvé na svém jevišti barokní operu, konkrétně Händelovu operu Julius Caesar v Egyptě, a to v koprodukci s Hudebním festivalem Znojmo a Czech Ensemble Baroque dirigenta Romana Válka. Režijně operu připravil Jiří Nekvasil, scénu vytvořil Daniel Dvořák a kostýmy Hana Kelar Knotková. Premiéra se konala ve čtvrtek 19. června a byla událostí sezóny a současně jejím závěrem.

„Výkon Martina Šrejmy v hlavní roli si zaslouží nejvyšší uznání.“

„Všichni hráli a zpívali s chutí, vše plynulo jakoby samozřejmě.“

„Závěrečný potlesk diváků byl spontánní a dlouhotrvající.“

Málokoho, kdo se alespoň trochu zajímá o film, minul film Kmotr. Mnohému se v mysli ihned vybaví ústřední melodie filmu, hraná na trubku. A možná také jméno jejího autora, kterým je Nino Rota. Divák s hlubším zájmem o film si připomene i názvy dalších filmů, ke kterým tento skladatel napsal hudbu: Gepard, Silnice, Amarcord, Sladký život… Těch filmů bylo celkem vice než sto padesát! Málokdo však bude vědět, že Rota byl jako skladatel plodný i mimo oblast filmu a že je také – kromě mnoha jiných skladeb – autorem dvanácti oper. Jednou z nich je Florentský slaměný klobouk a právě tuto úspěšně nabídlo Národní divadlo moravskoslezské 14. dubna na pražském festivalu Opera.

„Domácí operní orchestr pod vedením Jiřího Štrunce naplňuje bohatost Smetanova vrcholného romantismu.“

„Jedna věc je pracovat se symbolistickým minimalismem, ale druhá věc je předat potřebné množství informací.“

„Smetanovo dílo skýtá možnost dostat operu k široké divácké veřejnosti.“

Divadlo Josefa Kajetána Tyla v Plzni uvedlo v sobotu 19. října Smetanovu operu Čertova stěna v režii Jiřího Nekvasila, necelý rok od obnovení premiéry v Národním divadle moravskoslezském. Původní inscenace byla evidentně natolik vydařená, že si zasloužila vzkříšení na druhé straně republiky. Stálo by však za to ji při takové příležitosti i oživit.