„Iluzi barokního prostoru poskytlo hlediště i jeviště Divadla A. Dvořáka ideálně. Dotvořil ho scénograf Daniel Dvořák.“

„Nejslavnějším kontratenoristou je dnes bezpochyby Andreas Scholl, německý kontratenorista, který vytvořil titulní roli.“

„Být to koncertní provedení, jistě by jeho výkon vyčníval, takto spíš vzbuzoval rozpaky.“

Opera Národního divadla moravskoslezského uvedla poprvé na svém jevišti barokní operu, konkrétně Händelovu operu Julius Caesar v Egyptě, a to v koprodukci s Hudebním festivalem Znojmo a Czech Ensemble Baroque dirigenta Romana Válka. Režijně operu připravil Jiří Nekvasil, scénu vytvořil Daniel Dvořák a kostýmy Hana Kelar Knotková. Premiéra se konala ve čtvrtek 19. června a byla událostí sezóny a současně jejím závěrem. 

Barokní opery tvoří obrovskou studnici děl, která se těšila ve své době velkému zájmu publika. Tehdejší forma pop music měla své autory, v tomto případě sáhla dramaturgie po díle Georga Friedricha Händela. A měla také své hvězdy, tehdy kastráty, které se dnes snaží nahrazovat kontratenoři. Produkce postavila do titulní role světově známého kontratenoristu Andrease Scholla a vedle něho méně známá jména kontratenoristů, přesto výborných. V roli Sesta vystoupil Valer Sabadus a roli Ptolemaia zpíval Franco Klisović. Další role byly obsazeny klasickými hlasy, Kleopatrou byla Doubravka Novotná, Kornelií Monika Jägerová a Achillem Michal Marhold. Pohybově operu osvěžili členové baletu Národního divadla moravsoslezského v choreografii Antonína Blahuty. 

Iluzi barokního prostoru poskytlo hlediště i jeviště Divadla A. Dvořáka ideálně. Dotvořil ho stylově scénograf Daniel Dvořák jednoduchými bočními zasouvacími panely, schodištěm přes celou šíři jeviště a využíváním opon, které jeviště dělily. Použití zrcadlové opony byl dobrý a efektní nápad, škoda, že nebyl technicky lépe vypracovaný. Odrazy světel a účinkujících i celého orchestru na celkové ploše zrcadel vytvořilo zvláštní tajuplnou atmosféru. Jednoduchost jevištního zpracování předznamenala jistě koprodukce s Hudebním festivalem Znojmo, kde se nebude hrát v divadelním prostoru, a tedy musí být scéna jednoduše využitelná. Opulentní, a mnohdy velmi netradičně řešené, byly kostýmy Hany Kelar Knotkové. Akcentovaly nádheru a zlato představitelů egyptského dvora, ale ani zástupci Říma nepřišli zkrátka, bylo na co se dívat.  

Režie Jiřího Nekvasila se podřizovala také jednoduchosti provedení. Už proto, že pěvecká čísla jsou velmi náročná a pěvci se musí maximálně soustředit na techniku zpěvu. Přesto se podařilo vytvářet věrohodné situace, ve kterých vztahy mezi postavami byly sice minimalistické, přesto srozumitelné. Akčnost příběhu zastaly baletní vstupy, sice jen šest párů, přesto dokázaly rozpohybovat dramatické momenty příběhu, zejména mužská složka, která dokázala zapojit i akrobatické prvky jako ilustraci bitvy. Méně se dařilo udržet barokní styl prostřednictvím barokní gestikulace. Snaha byla občas u Kornelie se Sestem a u Ptolemaia, nedařilo se to ale ani Caesarovi, ani Achillovi a už vůbec ne Kleopatře. Ta byla zcela svébytná, a to jak herecky, tak i pěvecky.  

Centrem pozornosti publika se stal nejprve orchestr Czech Ensemble Baroque, vedený dirigentem Romanem Válkem. Zkušený umělec, který se důsledně víc jak dvacet let zabývá barokní hudbou, měl plné ruce práce s plně obsazeným orchestrem. Orchestřiště bylo téměř na úrovni publika, jak bývalo zvykem, a zvuk se tedy nesl bez zábran do sálu. Některé nástroje hrály nad orchestrem v proscéniu, to se týkalo čtyř lesních rohů, některé nástroje dokonce hrály sólově na jevišti, ať již samy, nebo poté spolu s orchestrem. Logisticky i akusticky to muselo být složité, ale vše do sebe dokonale zapadalo, a především nástroje hrály čistě a přesně, což u hry na originální nástroje bývá občas problém. Czech Ensemble Baroque je však orchestr již natolik sehraný, že posluchač brzy zapomněl, že před ním nehrají současné nástroje. Souhra byla obdivuhodná především u sólových vstupů, kdy nástroje korespondovaly se zpěváky a vytvářely jim echa a vedly s nimi dialog. V tomto případě to bylo především violoncello Michala Raitmaiera spolu s cembalem Moniky Knoblochové a theorbou Jana Krejči, kteří provázeli Sesta. Theorba sólovým vstupem podpořila Kleopatru, lesní roh Dominiky Stencel a poté housle Terezy Šmídové hrály spolu s Caesarem a následovalo pěvecké klání Caesara s Ptolemaiem, ve kterém excelovala sólová horna Dominiky Stencel. Obdivuhodně byly sehrány vybrané nástroje, které hrály na jevišti či i v portále, tedy mimo orchestřiště, a přesto byly jejich výkony vyrovnané a precizní. Druhé jednání otevírala na jevišti postavená barokní harfa, na kterou hrála Zsófia Terézia Bajcsay. Přidaly se k ní dvoje housle, hoboj, viola, theorba, dvě violoncella a fagot, aby doprovodily milostnou romanci Kleopatry, která zpívala v úchvatném kostýmu. Harfové sólo, vítr hlomozící v portále a houslové sólo společně zasáhly Caesara láskou ke Kleopatře. Smrt Ptolemaia oslavil buben Diany Šeděnkové spolu s fanfárou trubky Petra Juráška a v levém portále opět hrály čtyři lesní rohy se sólovým vstupem Dominiky Stencel. Následné velké finále samozřejmě patřilo celému ansámblu, které bylo hudebně jak se patří pompézní i kompaktní. Roman Válek dal do provedení veškerou energii a entuziasmus a dovedl tohle monumentální dílo bez kazu až do zdárného konce. A to i přes technické obtíže s elektrickým proudem, kdy zřejmě vypadly některé pojistky a osvětlení orchestru téměř zhaslo právě při Kleopatřině dojemné a niterné árii Piangerò la sorte mia. Na da capo se světlo zase rozsvítilo, takže to ve výsledku bylo kouzlo nechtěného. 

Kleopatru představovala Doubravka Novotná, která ji pojala jako zcela moderní, krásnou a koketní, cílevědomou a všeho schopnou ženu. Historická Kleopatra taková zřejmě i musela být, nicméně barokní dikce se ze zpěvaččina podání zcela vytratila. A to i pěvecky. Hlas sice zářil, koloratury byly vylehčené a vyrovnané a precizní kantiléna sladká, nicméně projev neměl v sobě pranic barokního, ale spíše operetního. Kornélii, manželku zavražděného Pompeia, představovala Monika Jägerová, která přinesla krásnou a noblesní postavu a sametový plný alt, s hutnými hloubkami. Zde se barokní stylizace povedla lépe a pěvkyně dokázala uplatnit i přirozený herecký projev. Roli intrikána Achilla zpíval Michal Marhold. Byl spiritus agens děje, pohybově velmi zdatný a herecky přesvědčivý a dokázal i přinést gestiku, která podpořila děj. Jeho hlas překvapil nosností a sytou basovou barvou. 

Magnetem představení bylo obsazení tří kontratenoristů, z nichž každý má jinou barvu a charakter hlasu. Původně jich Händel napsal pět, ale dvě postavy jsou jen okrajové, takže se dnes vypouští, což prospívá spádu děje. Kontratenoristé nahrazují tehdejší kastráty a snaží se vypilovat techniku zpěvu tak, aby se věhlasu kastrátů přiblížili. Nejslavnějším kontratenoristou je bezpochyby dnes Andreas Scholl, německý kontratenorista, který vytvořil titulní roli. Jeho hlas je velmi čistý a kulatý a má v sobě sladkost, velký rozsah s vyrovnaným témbrem a dokáže s hlasem pracoval velmi kultivovaně. Ve velkém rozhovoru pro časopis Národního divadla moravskoslezského se přiznává ke koketování s pop music v mládí a k dodnes trvající fascinaci elektronickou hudbou a soustavnou prací se syntetizéry a mikrofony. Díky tomu se mu daří vydávat fascinující nahrávky svého zpěvu, které jsou běžně dostupné. Na jevišti se však pracuje s hlasem jinak, což možná pěvec poněkud podcenil. Je rozdíl pracovat s mikrofonem a pracovat s hlasem, který zpěvák posílá živě do prostoru. Tento aspekt se u Andrease Scholla zcela vytratil a zvuk jeho hlasu postrádal potřebný volumen a nosnost, což je škoda, neboť jeho podání vykazovalo výsostnou muzikalitu a cit pro barokní hudbu. Protože již není žádný mladík, jeho figura kontrastovala s ostatními, o generaci mladšími kolegy, ale zase proč ne, představoval přece jen Caesara… Bohužel jeho herecké schopnosti nejsou jeho zrovna silnou stránkou. Být to koncertní provedení, jistě by jeho výkon vyčníval, takto spíš vzbuzoval rozpaky.

Zajímavě působili jeho dva kolegové kontratenoři. Každý s jinou charakteristikou a barvou, ale oba s dobrým technickým základem. V roli Sesta se představil Valer Sabadus, rumunský pěvec s ohebným barevným hlasem a kulatými vokály, které se dobře nesly do prostoru. V této roli využil naplno i svůj komediální talent a vytvořil kouzelnou šarži puberťáka, snažícího se až obsesivně překonat svůj panický strach vůlí pomstít smrt otce. V roli Ptolemaia (Tolomeo) se zaskvěl mladý chorvatský kontratenorista Franko Klisović. Basová poloha, kovový zvuk, vyrovnané rejstříky, výborná technika a nosnost hlasu dokázal spojit s komediálním talentem a vytvořil faraona nebezpečného, přesto neodolatelným komediálním způsobem. 

Představení Julius Caesar v Egyptě má v ostravském provedení sice svá omezení, ale ve výsledku je to exkluzivní podívaná, hudebně precizně provedená a technicky dobře propracovaná. Pro dnešního diváka je poněkud problémem délka představení, ale to je úlitba historičnosti. Divák v baroku nespěchal, během představení se bavil, dokonce i konzumoval, ale především této zábavě rozuměl a čekal na každou árii, kterou doprovodil nadšenými projevy přízně (nebo naopak nepřízně). Dnes se snažíme o maximální provedení autentické poučené interpretace ze strany interpretů a je spravedlivé, aby se o totéž snažil i divák. Když baroko, tak opravdově!

Foto: Martin Popelář / NDM

Facebook X E-mail WhatsApp