„Už jako mladý zpěvák jsem přišel na to, že úspěšný koncert je společným dílem všech, kteří se na něm podílejí. Není v něm místa pro ego ani pro odtažitost.“

„Naprosto bez výhrad považuji Tůmu za velkého skladatele a znovuobjevení jeho skladeb za historickou spravedlnost.“

„Během let společné práce mezi mnou a Tamar vznikla hudební komunikace, která hraničí s telepatií.“

Přirozeně, že hodnota hudebního festivalu se měří jeho dramaturgií. Tím, jak dovedně, objevně a nezaměnitelně je sestavena. Co a proč akcentuje, čím se profiluje. Výtečně tuto dovednost ovládá už řadu let ředitel Mezinárodního hudebního festivalu Lípa Musica Martin Prokeš. Zároveň ale není nikdy na škodu, když konkrétní ročník festivalu ozdobí svou účastí hvězda prvořadého významu a globální proslulosti. Právě takovým vystoupením završil nedávno skončený ročník Lípy Musicy svoji koncertní přehlídku. Během večera, věnovaného výlučně tvorbě barokního skladatele Františka Ignáce Tůmy, vystoupil nejlepší altový kontratenorista naší doby, německý pěvec a pedagog Andreas Scholl.

Kariéra čerstvého šestapadesátníka bere dech. Bylo mu pouhých třináct, když byl v Římě vybrán z dvaceti tisíc mladých sboristů, aby se zhostil sóla při mši, konané 4. ledna 1981. Jen o čtyři roky později byl zcela výjimečně přijat do Basilejské školy staré hudby, Schola Cantorum Basiliensis, ačkoli nesplňoval věkové ani studijní požadavky. Přesto v něm jeho budoucí učitel, americký kontratenorista Richard Lewitt, vytušil výjimečný talent. Perličkou v Andreasově životopisu budiž jeho role mladého mnicha ve slavném filmu Jméno růže, kterou získal už předtím jako patnáctiletý.

Mnohem zásadnější je, co vše dokázal Andreas Scholl v dospělosti. Jen zcela namátkou. Zpíval na operních pódiích v Glyndebourne i v Metropolitní opeře; svými recitály, složenými z písní a árií, dobyl newyorskou Avery Fisher Hall či londýnskou Wigmore Hall. Tak jako kdysi komponoval pro jeho hlasového předchůdce Senesiniho Georg Friedrich Händel, Scholla zdobí přízeň veličin jako William Christie, Christopher Hogwood, Roger Norrington, Christophe Rousset, John Eliot Gardiner… Roku 2003 vystoupil Andreas jako první kontratenorista v historii na proslulé Last Night of the Proms.

Získat legendu tohoto formátu je úspěchem každého souboru, se kterým naváže spolupráci, i každého festivalu, na kterém zazpívá.

Mistře, v průběhu končícího roku jste se objevil na řadě českých pódií. Jednou v Holešově, dvakrát v Praze a v Brně, třikrát ve Znojmě. Šlo o náhodný souběh termínů anebo o výsledek konkrétních plánů?

Roku 2019 jsem jsem byl pozván, abych provedl titulní roli v Händelově oratoriu Saul s dirigentem Romanem Válkem a jeho souborem Czech Ensemble Baroque. Hluboce mě oslovila kvalita jejich hry i zpěvu. Jedná se o ucelené propojení hudebnosti světové kvality a nadšenectví. Během posledních třiceti let jsem navázal několik hudebních přátelství, ale každé příležitosti pracovat s Romanem a jeho ženou Terezou si nad jiné cením. Což je důvodem, proč se na českých pódiích objevuji tak často.

V sobotu 21. října 2023 se kostel v České Lípě stal svědkem vašeho vystoupení s Czech Baroque Ensemble pod taktovkou Romana Válka. Večer se stal skutečnou událostí. Byl jsem však zároveň oslněn vaším chováním na scéně. Svůj um jste předkládal publiku s pokorou, víc jako člen týmu než jako slavný sólista. Mám to přičítat vašemu přátelskému vztahu s Romanem Válkem a jeho týmem? Anebo se takto projevujete kdykoli a kdekoli?

Už jako mladý zpěvák jsem přišel na to, že úspěšný koncert je společným dílem všech, kteří se na něm podílejí. Není v něm místa pro ego ani pro odtažitost. Je to jako v kopané. Vyhrává nebo prohrává celé mužstvo a v případě neúspěchu to silný výkon jednotlivce nezachrání. Jak moje rodina, tak můj pedagog Richard Lewitt mě naučili, že „dar“ v podobě zvláštního nadání není výhra v loterii, kterou čerpáte, dokud existuje. Naopak jde o zodpovědnost, jejímž cílem je stále se zlepšovat a posouvat hudební i lidské obzory. Senzačním objevem našeho koncertu byl génius jménem František Ignác Tůma, nikoli Andreas Scholl, Roman Válek nebo kdokoli jiný. Jako zmíněný tým jsme všichni „obhájci“ mistra Tůmy a naším posláním je předat jeho poselství co nejzřetelněji. Tento přístup ke koncertování jsem si osvojil před třemi dekádami a dobře mi slouží dodnes.

Koncert v České Lípě byl věnován výlučně dílu skladatele, někdy přezdívanému „český Bach“. Také byste si jej cenil tak vysoko? A co je důležitější, považujete Tůmovu hudbu za významný příspěvek barokní hudbě jako takové?

Tohle je citlivá otázka… Naprosto bez výhrad považuji Tůmu za velkého skladatele a znovuobjevení jeho skladeb za historickou spravedlnost. Jeho dílo se zřetelně vztahuje ke konci barokní éry a je složité porovnávat jeho kvalitu s jinými skladbami, vytvořenými v odlišném stylu. Každopádně tvoří Tůmovo dílo jeden z důležitých pilířů barokní hudby jako celku.

Už pětadvacet let kromě zpívání rovněž vyučujete, nejprve v Basileji a poté v Salcburku. Řečeno vašimi slovy „doprovázíte zpěváky na jejich cestě k sobě samým“. Co si má pod tím člověk představit? A dostává se vám zároveň jisté výuky tím, že poznáváte své studenty, jejich názory, chyby, sny? Obohacuje vás vzájemný dialog?

To, že bych měl své studenty učit pouze techniku a způsob zpěvu, si vůbec neumím představit. Jak jednou podotkl můj profesor Richard Lewitt, „zpívat je lehké, být pěvcem těžké“. Zpívat, lépe řečeno být zpívajícím hercem, až příliš vyvěrá z individuální osobnosti a z psychologie, než aby šlo tento proces redukovat jen na vytváření krásných zvuků. Vnímám se tedy v úloze mentora, který doprovází své studenty jak na cestě ke kýžené technice projevu, tak při rozvoji jejich pěvecké osobnosti. Na pódiu jsme z povahy věci zranitelní, pokud chceme obhájit náš umělecký názor a to, jak skladbu tlumočíme. Anebo se můžeme skrýt za standardní provedení, kopírovat pojetí úspěšných pěvců ať už z lenosti, nebo ze strachu, že sklidíme kritiku. Čím déle učím, tím víc se dozvídám o nejrůznějších individuálních potížích a mohu se lépe přizpůsobit jedinečnostem zpívajících osobností. Zároveň se tím sám učím. Nevěřím v metodu, která vede k zaručenému úspěchu, ale v řízené experimentování, při kterém zpěvák poznává svůj hlas i sebe objevným způsobem.

Můj pedagog Richard Lewitt mě vedl k tomu, abych byl jako pěvec trpělivý. Často si všímám, jak jsou netrpělivost a přehnané ambice u některých zpěváků na překážku jejich rozvoje.

Mnoho pedagogů se během covidu ocitlo v nesnázích. Vy ale na svých webových stránkách popisujete rozdílnou zkušenost. Mohl byste ji popsat?

Během pandemie jsem se hodně dozvěděl nejen o tom, jaká jsou při výuce na dálku omezení, ale také jaké jsou možnosti. Zjistil jsem, že pokud jsem s dotyčným studentem už předtím pracoval tváří v tvář, nejde na dálku o nic nemožného. Měj jsem jasno v tom, jaký zvuk v hrdle tvoří a jaké jsou jeho přednosti i nedostatky, takže jsem dokázal „nahradit“ přímou informaci sdělením v kyperprostoru. Omezení samozřejmě spočívala v tom, že dochází ke zpožďování ve zvuku, což společná cvičení znemožňuje.

Nedávno vyšlo vaše album nazvané German Lied, na kterém znějí písně autorů jako Brahms, Mozart, Schubert či Haydn. Doprovází vás na něm cembalistka i muzikoložka a zároveň vaše paní, Tamar Halperin…

Ohromně rád vytvářím s Tamar nové projekty. Je jak znamenitou muzikoložkou, tak hráčkou na klávesové nástroje, klavír či cembalo. A díky tomu se jí daří ze mě během příprav i při vystoupeních vyždímat maximum. Během let společné práce mezi námi vznikla hudební komunikace, která hraničí s telepatií.

Opusťme na chvíli svět hudby. Ve výčtu vašich plánovaných vystoupení vidím tři koncerty, které se mají příští březen uskutečnit v Izraeli. Věříte, že se uskuteční?

Co mě se týká, nevidím důvod, aby tomu tak nebylo. Kdyby to bylo zapotřebí, klidně vystoupím v bunkru. Vždyť právě kultura v jakékoli podobě je tím, co lidem zabraňuje páchat hrůzy, jaké se odehrály 7. října. Proto jak úloha, tak zodpovědnost všech umělců nabývají právě nyní na významu.

Vaše paní se narodila v Izraeli, ale jako rodina žijete v Německu. Jak si oba představujete budoucnost státu Izraele a jeho území? A když už o tom mluvíme, také budoucnost tavícího tyglíku civilizací v Evropě?

Jsem členem liberální strany FDP i vesnického parlamentu, „Gemeindevertretung“. A jakkoli to může znít podivně, věřím, že právě nyní jsou liberální hodnoty nesmírně důležité. Žijeme v době, kdy lidé sice o tématech ví málo, ale tím silněji prosazují svůj názor. Měli bychom si víc hledět svého, pokud tím nezasahujeme do záležitostí ostatních. Jak jeden liberální politik v Německu řekl: „Nechte ostatní na pokoji, nikoli však v samotě…“ Vzpomínám si, že jsem svého tchána poučoval o tom, jak má Izrael rozvíjet své vztahy se sousedními zeměmi. A pak jsem si uvědomil, že člověk jako on, který bojoval ve dvou válkách za záchranu své vlasti, vidí věci zblízka jinak než já. Už se nesnažím vykroutit z přímých názorů jen proto, že se mohu někoho dotknout.

Musíme vnímat Hamás jako vládnoucí představitele obyvatelstva v Gaze. Není tajemstvím, že kořenem i raison d’être Hamásu je vyhlazení všech Židů, nejen v Izraeli, ale po celém světě. Znovu a znovu to k nelibosti některých podporovatelů prohlašují špičky Hamásu, například náměstek ministra zahraničí Ghazi Hamad řekl, že sedmých říjnů bude ještě tolik, kolik je zapotřebí k vybití všech Židů. Nikdo, kdo Palestince podporuje, by před tím neměl zavírat oči. Jak mohu jednat s někým, kdo má za cíl mě zlikvidovat? Neochota některých intelektuálů si přiznat, o co Hamásu jde, je ohromující. Místo toho by měli říct: „Stále podporuji vznik dvou států, ale co se odehrálo 7. října, byl barbarský útok teroru, nikoli akt osvobození“.

Trápí mě také to, jak obyvatelé Gazy jásali nad zohavenými těly obětí za pokřiku Allāhu Akbar. Jak budou tito mladí lidé podporovat vyjednávání s těmi, které tak nenávidí? Budoucnost vidím teď dost černě, nezbývá než doufat v zázrak.

Ještě k té Evropě dneška…

… jsem velkým zastáncem Evropské unie a přátelství mezi evropskými zeměmi, které se díky ní zrodilo po druhé světové válce. Je založeno na hodnotách základních lidských práv a sdílených idejí, jak společně žít. V historii se tyto myšlenky nejednou ocitly v ohrožení. Jako hudebník patřím k „tavicímu tyglíku“, těší mě hrát s kolegy z celého světa. Pokud budeme ctít stejnou melodii, bude nám to ladit. A tomu, kdo bude naši harmonii stále podkopávat, nezbude než náš soubor opustit.

Svým posledním dotazem se vlastně vracím na začátek. Jako nejlepší altový kontratenor světa jste zpíval se špičkovými tělesy a vystoupil v nejvyhledávanějších sálech světa. Čím to, že vás zjevně těší koncertovat i v menších městech pro menší publikum a vydávat přitom ze sebe to nejlepší, co ve vás umělecky je?

Zázrak hudební komunikace spočívá v tom, že je nehmotná. Můžeme vystupovat pro padesát nebo pět set lidí a všem předáváme stejné poselství o stejné intenzitě. Dáváme, ale zároveň neztrácíme. Jelikož jsme vyslanci skladatelů, nezbývá nám než ze sebe vždy vydat vše. Svým studentům říkám, že žádná árie nemá „verzi na zkoušku“. Buď ji zpíváme motivovaně, nebo ji nemáme zpívat vůbec. Všechno, nebo nic. Dlužíme to divákům i skladatelům.

Foto: Rolf Walther, Martin Špelda, Pražské jaro / Ivan Malý, Anna van Kooij, RMF / Ansgar Klostermann