Divadlo na Vídeňce, druhá operní scéna ve Vídni, se profiluje uváděním neotřelých operních titulů. Tentokrát dostali diváci porci autentického barokního divadla, s excelentními výkony, a to v plné délce čtyř a půl hodin. Hudbu Leonarda Vinciho hrál barokní orchestr {oh!} Orkiestra, řídila ho od prvních houslí koncertní mistryně Martyna Pastuszka a všechny pěvecké party zastali zcela stylově pouze muži; byla to přehlídka vynikajících kontratenoristů. Libreto Pietra Metastasia k opeře Alessandro nell‘Indie se odvíjelo v režii Maxe Emanuela Cenčiće, premiéra se uskutečnila v pátek 10. dubna.

Rozkvět opery v Itálii v 17. a 18. století odpovídal dnešnímu významu pop music. Ze zábavy pouze pro šlechtu se postupně operní domy staly místem obchodu – kdo zaplatil, mohl vstoupit. Protože papežský dekret z roku 1588 zakazoval vstup na jeviště ženám, vyvinul se kult kastrátů, kteří se stali hvězdami. Operní produkce byly stále výpravnější, publikum žádalo expresivní podívanou. Dnešní produkce barokních oper, která se stále zvyšuje, využívá v provozovací praxi pro tyto party kontratenoristů. A jejich umění je stále víc propracované a přesvědčivé, o čemž vypovídaly výkony v reflektované inscenaci.

Jedním z hudebních center byla Neapol, kde působil mimo jiné skladatel Leonardo Vinci (1696–1730). Ve spolupráci s oblíbeným libretistou Pietrem Metastasiem vytvořili v roce 1729 operu Alessandro nell’Indie (Alexandr v Indii), která měla svoji rakouskou premiéru 10. dubna 2026 v Divadle na Vídeňce. 

Scéna Domenica Franchiho představovala výpravný velký sál, s kukátkovým divadlem v centrální části. Dění na jevišti se prolínalo mezi těmito prostorami a rychle se měnící kulisy působily impozantně. Ještě efektnější byly kostýmy Giuseppa Palelly. Nádherné róby ve výrazných barvách byly celé poseté blyštivými kameny a na hlavách ženských postav se skvěly diadémy a efektní pokrývky hlavy. Orient se tu ukázal s velkým účinkem. Tento vizuální základ ještě proměňoval David Debrinay světelným designem. Byl to ideální podklad pro hru na „jako“, jako Orient, jako antika, jako baroko i jako emoční prožitky. To vše podal režisér Max Emanuel Cenčić s nadsázkou, humorem i parodií, a především vkusně. A i když se nevyhýbal podbízení „lidové“ zábavě, což k baroku neodmyslitelně patřilo (zahájení posledního dějství Erissenou vykonáváním potřeby na přenosné toaletě), nesklouzl k oplzlosti. Zpěváci si své role užívali a bavili se jimi a zdálo se, že i sami své situace dotvářejí na místě, což ke stylu také patří. Situace, kdy pánové hrají dámy a parodují je a přitom nezapomínají na plnění technicky náročných pěveckých partů, byly dechberoucí. Velkou úlohu zde plnil balet, v choreografii Sumona Rudry čtyři páry dotvářely situace a umocňovaly parodie a plnily jeviště technicky náročnými prvky, okořeněnými humorem. Na scéně zcela chyběl sbor, jeho úkol přišel až na závěr, kdy členové Arnold Schönberg Choru pod vedením Erwina Ortnera zpívali v orchestřišti, což přispělo k efektnějšímu závěru inscenace. 

Obsah opery je plytký a je jen o milostných vztazích a intrikách. Vedle krále Alessandra, dobyvatele, je tu poražený král indického království Poro, jeho milenka, královna vedlejšího královsví Cleofide, jeho sestra Erissena, milenka generála Gandarta a Timagene, intrikán, důvěrník i zrádce Alessandra. Mezi nimi se vytváří předivo intrik, podrazů, vášně, lásky i nenávisti, to vše neseno na melodiích s množstvím perlivých koloratur.  

Základem opery je tedy šest postav, všechno je obsazeno muži a kontratenoristy, jen jeden z pěvců je mužský tenorista. V titulní roli vystoupil izraelský sopranista Maayan Licht, kterého známe z brněnské inscenace operní novinky Ľubici Čekovské Here I am, Orlando (rozhovor ZDE). V roli Alessandra vytvořil výraznou postavu, se šťavnatým a průrazným hlasem a s uvolněným hereckým projevem. Partnery mu byli v roli krále Indie Pora Dennis Orellana z Hondurasu, jehož průrazný hlas měl barevnost a neuvěřitelnou schopnost práce s výškami, aniž by hlas ztratil na barvě. K tomu přidal přirozenou komediálnost a hravost. Vrcholné výkony však podávali představitelé obou dam, Bruno de Sá, mladý brazilský pěvec, vytvořil postavu Cleofide, královny vedlejšího království a milenky krále Pora. Jeho hlasová technika je ohromující, ohebný hlas je barevný a plný a po nějaké době zapomíná posluchač, že nezpívá dramatický soprán. Pevně a kompaktně znějící výšky, plné a zářící, si vysloužily několikrát potlesk na otevřené scéně. Jeho protějškem byla postava Erisseny, sestry krále Pora, v podání Jake Ardittiho, britského kontratenoristy, s barvou mezzosopránu, jehož pěvecká technika i barva hlasu se výborně potkávala s hlasem Bruna de Sá. Oba pěvci jsou navíc obdařeni komediálním talentem a smyslem pro recesi a jejich duet, s poměřováním ženských kvalit, perlil humorem. Jediný mužský interpret, tenorista, byl německý pěvec Stefan Sbonnik, který vytvořil roli Gandarta, generála krále Pora a milence jeho sestry Erisseny. Působil hutně a energicky a jeho tenor měl v porovnání s kontratenoristy až basovou barvu. Intrikán Timagene, kterého v opeře stihne kruté mučení za jeho podlost, je jediný v kostýmu doby baroka, tedy dobového, zcizujícího prvku. Američan Nicholas Tamagna se dobře vyrovnal s rolí intrikána, ukazujícího, že tato postava má své místo jak ve starověku, tak v baroku, a dala se vztáhnout bez problémů i na současnou dobu. Pěvec má velké charisma a schopnost komunikace s publikem, aniž by vypadával z role. Jeho pěvecké schopnosti se plně vyrovnávaly s ostatními kolegy, i když mu role přinesla více civilnosti a přirozenosti. Dobovému vkusu odpovídaly postavy dvou „konferenciérů“, komiků, kteří v několika vstupech komentovali děj. Byli to angličtí herci Ed Betton a Benjamin Smart a jejich vstupy, které se neubránily přehrávání, byly tedy v angličtině. Při představení, jak je v Theater an er Wien běžné, běžely titulky v němčině i angličtině, nebyl tedy problém s překladem. Jen to spojení, zpěv v italštině a mluvní texty v angličtině pro vídeňské publikum, bylo úsměvné. Důvodem především bylo, že inscenace byla provozována v koprodukci s Bayreuth Baroque Opera Festival. 

Základem každé opery je ovšem hudba a ta je mistrným dílem neapolského hudebního skladatele Leonarda Vinciho. Psal ji pro tehdy jednoduché klasické obsazení, kterého se v našem případě zhostil polský soubor {oh!} Orkiestra. V orchestřišti hrálo patero prvních a patero druhých houslí, dvě violy, dvě violoncella, dva kontrabasy, dvě theorby, jeden fagot, dva lesní rohy, dvě trubky a jeden buben. Recitativy byly provázeny bassem continuem, které realizovaly cembalo, violoncello a theorba. Pro českého posluchače bylo zajímavé, že na theorbu hrál český instrumentalista Jan Čižmář. 

Ještě větší zajímavostí však bylo, že orchestr a celé představení (!), naplněné svižnou hudbou, plnou koloratur, které interpreti neváhali v kadencích variovat podle své momentální dispozice a nálady, řídila po celou dobu od dirigentského pultu a od prvních houslí zakladatelka souboru Martyna Pastuszka. I ona měla příležitosti, jak uplatnit své sólové schopnosti, aniž přitom ztratila kontakt s orchestrem. Ač měli zpěváci téměř po každé árii potlesk na otevřené scéně s nadšeným voláním „Bravo“, byla to dirigentka, která se ve výsledku stala královnou večera – právě ona měla nakonec největší ovace ze strany publika.

Byl to večer nefalšovaného operního baroka, se všemi efekty i afekty a s atmosférou, která vytvořila dobovou iluzi, které ovšem nechyběl stále ten současný, vědoucí nadhled. A dala se vydržet i ta neskutečná čtyřapůlhodinová délka, kdy současný divák neměl to privilegium si odejít v průběhu představení a zase se vrátit či se zabývat chvíli společenskými aktivitami. Vynikající výkony a skvělá inscenace, volání „Bravo“ patřilo bez rozdílu všem, kteří se na inscenaci podíleli.

***

Reflexe je psána ze třetí reprízy 17. dubna.

Foto: Marco Sommer

Facebook X E-mail WhatsApp